Pokud jste to čistě náhodou nepostřehli, tak na Slovensku byly prezidentské volby. Vyhrála je Zuzana Čaputová, měl jsem z toho radost. Ano. Jednak proto, že... jsem jí to prostě přál. A taky proto, že nepřát jí to by z hlediska společenského statusu v bublině bylo sebevražedné. Asi jako přiložit pandu do ohně, na němž se opéká koťátko. Však taky sociální sítě – aspoň v mé bublině – zažily explozi všeobecné radosti, blížící se masové extázi.  Tolik parafrází textu slovenské hymny jsem tam přečetl („Nad Tatrou se blýská/blýsklo“), tolik projevů hrdosti nad tím, že pisatel má nějakého slovenského předka, a tudíž také trochu vyhrál. Tolik prohlášení ve smyslu „Zuzana Čaputová je moje  prezidentka“. Tolik. Hodně. Opravdu velice a velice mnoho. Až se z toho stala ilustrace toho, jak rychle se politická prohlášení jaksi amortizují, opotřebovávají, okoukají. S písničkami je to podobné – téměř každá má nějaký hraniční počet vyslechnutí, po jehož dosažení se ze skladby stane nesnesitelná odrhovačka, snad jenom pár těch nejlepších ho má tak vysoký, že je během lidského života prakticky nedosažitelný. Uvědomil jsem si to před pár roky, když si Lucie Bílá vzala do parády Cohenovu píseň Hallelujah, kterou jsem měl docela rád, a prakticky zároveň se ta skladba začala hrát v dalších (většinou dost strašlivých) verzích a já si uvědomil, že už ji nemůžu slyšet ani v originále. Podobně to asi je i s politickými názory; i ony mají nějakou hranici snesitelnosti. Zajímavé je, že se to týká i stanovisek, s nimiž bych třeba i souhlasil.  Ale stačí, aby je člověku někdo v dostatečném počtu opakování zařval verzálkami na monitoru do tváře a jeden pak rychle dojde k poznání, že ten názor sice nadále sdílí, ale zároveň ho má za otravně pitomý – asi to bude nějaká facebooková dialektika. V případě podobně silné vlny reakcí jako po zvolení Zuzany Čaputové je do dosažení toho limitu přibližně dvacet minut.

A ještě malý vzkaz těm lidem, kteří v návalu nadšení titulovali Zuzanu Čaputovou (podobně jako po minulých slovenských prezidentských volbách Andreje Kisku) jako „moji prezidentku“. Dá se tomu rozumět. Ale taky je to dost legrační – protože značně pompézní. Člověk, který operuje pojmem „můj prezident / moje prezidentka“, jako kdyby naznačoval, že nakonec všechno je především o něm, nebo že smysl prezidentství je navázat nějaký zvláštní vztah právě s nimi, nebo já už nevím... Tak například já zažil pět prezidentů. Na jednoho jsem neměl názor žádný, anžto jsem byl malý a měl jiné starosti, tři mě v různé míře štvali, jednoho jsem měl rád. „Moji“ ale byli všichni stejně – tedy vůbec. Byli to prezidenti země, ve které jsem žil a dál žiju. Dá se rozumět potřebě nějak se distancovat od poměrů, s nimiž člověk nesouhlasí, od politické reprezentace, kterou nevolil a považuje ji za škodlivou a potenciálně nebezpečnou. Jenomže takhle vyjádřená distance je jenom přání otcem myšlenky. Prezident není „můj“ prezident. Možná by se tímhle způsobem člověk měl vyjádřit k výkonné moci jako celku a projít si je všechny jednoho po druhém. Náměstek ministra zemědělství není „můj“ náměstek ministra zemědělství. Protože nakonec každý jsme součástí těch poměrů, s nimiž bychom třeba rádi neměli nic společného, nebo se aspoň tak tvářili. Spolupodílíme se na nich přinejmenším tím, že se v nich „naše“ strana nedokáže prosadit – třeba při volbě prezidenta. Jasně, jsou to jenom takové facebookové řeči, které se dají brát vážně pouze do určité míry. Ale stejně v těch opakovaně čtených patetických slovech o „mé“ prezidentce Čaputové slyším ozvěnu narcismu a touhy propadnout sebeklamu, naivnímu a taky nesmyslnému. Asi jako kdyby člověk přišel domů a zjistil, že jeho psisko během jeho nepřítomnosti značně znečistilo předsíň, kde to teď navíc silně zapáchá. Zamyslel se nad proběhnuvší katastrofou, pečlivě ji vyhodnotil a zareagoval na ni prohlášením: Můj pes je sousedovic kočka.