Svět se změnil, už nebude jako dřív. Člověk si to čte pořád dokola. A jistě je spousta důvodů tomu věřit, navíc – svět se mění tak nějak pořád. A nějakých změn si je možné všimnout i dnes, uvidí se, jak budou trvalé. Pro časy „předkoronavirové“ byla například charakteristická hluboká nedůvěra k expertnímu vědění, všem těm „mluvícím hlavám“, které publiku z obrazovky vysvětlují svět. Dříve tak často projevovaná averze vůči nim zčásti utichla, nebo se to aspoň tak zdá. Vzedmutí populismu, k němuž na Západě v posledních letech dochází, je silně zaměřeno proti elitám. A jako jejich součást jsou často vnímáni nejrůznější experti, kteří nakonec lidem jenom „motají hlavu“.

Ne že by pro takovou skepsi neexistovaly důvody, velice významně ji povzbudila třeba ekonomická krize roku 2008, jež překvapila ekonomické experty stejnou měrou jako naprosté laiky. Nejde ale jenom o ni, může to souviset i s představou, že každý názor má stejnou hodnotu a lidi tak nějak vždycky vědí nejlépe. Vědou se sice zaklínají plus minus všichni, zhusta tak ale činí značně selektivně. Víme o tom své, žijeme v zemi, kde předseda vlády na veřejném fóru sděluje světu, že bere „homeopatika na křivdu“, snad je nezapomíná užívat ani v těchto hektických časech.

Pandemie Covid-19 to do nějaké míry změnila, protože představuje hrozbu, která je bezprostřední. Rozhodnutí, nejenom na celospolečenské, ale i individuální úrovni, může mít docela rychlé následky. Možná i lidé, kteří jindy věří, že savo je všelék nebo že nejlepší prevence virových onemocnění je taneček za úplňku s petrželí mezi zuby, teď nedostávají nárokům svého přesvědčení a popřávají sluchu i nudným kapacitám západní medicíny. Nakonec i politici vystupují na veřejnosti v přítomnosti vědců, kteří tak dodávají jejich slovům náležitou vážnost. Vůbec to nemusí znamenat, že by díky tomu mělo publikum ve všem jasno – různí experti také říkají různé a často protichůdné věci. Do značné míry se ale obnovilo jaksi tradiční rozdělení rolí – jedni mluví a druzí poslouchají a snaží se pak v tom slyšeném nějak vyznat, ne že by to vždycky šlo snadno. Může je k tomu nutit i čerstvá zkušenost vlastní nevědomosti (mluvím v tom ohledu i za sebe), zážitek bombardování útržkovitými informacemi, o nichž člověk neví, co vlastně znamenají, a přitom se v nich potřebuje vyznat, navíc třeba vnímá, že mu emocionálně vyšponované zpravodajství některých médií a sociálních sítí škodí na duchu. Zjišťuje, že to asi nedokáže sám, hodila by se mu nějaká autorita.

Nakonec i všichni ti čerstvě se objevivší amatérští epidemiologové na sociálních sítích šermují závěry a teoriemi těch či oněch vědců. Ta navrátivší se důvěra v experty nemusí být výhradně pozitivní, má i svoje stinné stránky. Věda si nezaslouží slepou důvěru, která ji korumpuje – a její „věřící“ taky. Pokud si ale víc lidí uvědomí, že ta slavná informovanost soudobého Zápaďana je do značné míry iluzorní, veřejné debatě v postkoronavirových časech to může jenom prospět.