„Stárnoucí duše se stává konzervativnější. Co vy na to?“ zeptal se v únoru 2000 student univerzity v Irkutsku ruského prezidenta Vladimira Putina. Putin nevyužil příležitost k tomu, aby se zamyslel nad konzervativním světonázorem. Snad jej příliš vylekala zmínka o stárnutí a tehdy osmačtyřicetiletý prezident a judista odpověděl: „Ubezpečuji vás, že se cítím mladý. Svůj věk nevnímám.“ Odmítl tím i konzervatismus, s nímž bude později spojován?

Jisté je, že při jiných příležitostech odložil filozofickou a světonázorovou zdrženlivost. Když téhož roku přednesl v Německému spolkovému sněmu proslov, přihlásil se v dokonalé němčině k velikosti evropské filozofické tradice, obzvlášť té vyrůstající ze svobody a humanity. Na Němcích si cení, že se „ani v nejhorších dobách, ano, ani v těžkých letech Hitlerovy tyranie“ nepodařilo „uhasit ducha svobody a humanismu, jehož základy položili Lessing a Wilhelm von Humboldt“. Německé zákonodárce i občany ujišťuje, že „v naší zemi chováme památku antifašistických hrdinů ve zvláštní úctě“. Právě proto, že osvícení Evropané se mohou na Rusko spolehnout, bude možné Kantův vznešený ideál věčného míru konečně uskutečnit.

„Liberální Putin“ nultých let se opírá nejen o Kantův humanismus. Andrej Illarionov, v předmětné době Putinův hlavní ekonomický poradce, připomíná, že liberálních momentů bylo víc: Putin například jednoznačně odmítl socialistický experiment a vůči globálnímu kapitalismu neviděl alternativu.

Přesto by bylo chybou označovat tehdejšího Putina za liberálně smýšlejícího člověka. Illarionov rovněž podotýká, že ihned po nástupu do prezidentské funkce vydal rozkaz k vyprovokování bombových výbuchů v Dagestánu, které byly svedeny na Čečence. Ani s ovládnutím důležitých médií nijak neotálel. A zatímco na Západě zdůrazňoval, že v jeho pracovně visí obraz osvíceného cara Petra I., v Číně ujišťoval, že obraz dávno sundal. Jinými slovy, míra liberálnosti se odvíjela od prezidentovy geografické polohy.

Strategicky si Putin počínal i v navazování na ruskou filozofickou tradici. Z důvodů, které zazněly i v proslovu z roku 2000, je přesvědčen, že kulturu ignorovat nelze. O opravdovosti Putinova zájmu o Kanta lze pochybovat, ale kulturu Putin nejen nepovažuje za okrajovou, spíš se mu jeví jako stěžejní prostor mobilizace. Státy sestávají z prostoru a lidí, ale podstatnou měrou rovněž z idejí, příběhů a duchovních proudů – ovládnout prostor bez duchovnosti je nestrategické.

Jeho přesvědčení, že jen hlupák ignoruje kulturu, dosvědčuje novoroční dárek spolupracovníkům a vysokým státním úředníkům: ti v lednu 2014 obdrželi od prezidentské kanceláře balíček knih: Naše úkoly od Ivana Iljina, Filozofie nerovnosti od Nikolaje Berďajeva a Ospravedlnění dobra od Vladimira Solovjova. Zajímavý je především první zmíněný, Ivan Iljin (1883–1954), na kterého se Putin ve svých proslovech odvolává od roku 2005.

I Iljin se zhlédl v Kantově filozofii. K německé kultuře měl blízko díky své matce, poloviční Němce, a část svého díla v němčině i sepsal. Ale nejen Kantem je duch živý. Iljina rovněž fascinoval Freud, za nímž se vydal do Vídně, aby podstoupil psychoanalýzu. A protože přeceňování svých osobních problémů je mezi mysliteli zvlášť oblíbená disciplína, měl Iljin za to, že jeho léčba prospěje hned celému Rusku.

Na Freudově pohovce vskutku seznal, že Rusův problém je sexuálně-duchovní: úpadek Ruska souvisí s nezpracovanými sexuálními pudy. Tuto teorii „říznul“ Hegelem, jemuž věnoval disertaci, a výsledkem bylo přesvědčení, že filozofie sbližuje Rusa s Bohem, neboť léčí jeho sexuální komplexy. Bizarní to bylo i na Rusko, jehož myslitelé nemívají zábrany ve spekulaci. Iljin byl několikrát vězněn, hlavně kvůli své kritice bolševismu jako nezpracovaného sexuálního traumatu, a roku 1922 odplouvá na „parníku filozofů“, tedy dopravním prostředku, na němž Lenin nechal vyvézt vybrané myslitele z nově vzniklého sovětského státu.

Složitý intelektuál Iljin zakotvil v Berlíně. Záhy pojal sympatie k nacistům, a protože nic nezůstane neopětované, nacistům se zalíbil Iljin. Vztah to byl ovšem nesnadný. Iljinovi začalo být brzy podezřelé, že nacisté hovoří o Rusech jako o podlidech, nacistům se zas nelíbilo, že Iljin není dost hbitý v získávaní ruských emigrantů pro nacistickou ideologii. Poté, co přišel kvůli nedostatečnému ideologickému nasazení o pozici profesora v Ruském vědeckém institutu, uprchl z Německa do Švýcarska, kde sepsal mj. soubor esejů Naše úkoly – oblíbenou knihu Vladimira Putina.

V knize navazuje na dosavadní úvahy: křesťanský mysticismus spojuje s obhajobou násilí, glorifikací vojáka, odmítáním demokracie, zvlášť voleb, v nichž se matematicky, tedy neautenticky, zjišťuje vůle lidu. Jakápak vůle lidu, jakápak matematika! Rusové takové přízemní hry nehrají. Vždyť ztělesňují boží vůli. Ale hovořit v případě Rusů v množném čísle je samo o sobě nevhodné: existuje Bůh, Rusko a mužný vůdce – samá jednotná čísla. A v případě některých fenoménů, třeba stran, je i jedna příliš. Nepřekvapí, že v onom vůdci, kterého si sám Bůh vyhlédne, aby svůj milovaný národ vytrhl z dějin zpět k sobě do věčnosti, rozpoznal Putin sám sebe. Iljinovy ostatky proto nechal roku 2005 exhumovat a ze Švýcarska převézt do Ruska.

Putinův vánoční balíček neobsahoval žádnou z Duginových knih. Vztah Putin–Dugin byl v mediálním podání podroben až dialektickému zvratu: nejprve byl Dugin považován za Putinův ideový mozek, v druhé fázi to bylo shledáno absurdním. Putin si o Duginovi prý myslí, že je to idiot. Jenže co prý uráží Putinovu inteligenci, nemusí urážet lid. A jestliže Putin považuje národ za říši příběhů a idejí, lze v Duginovi – byť by se o něm Putin vyjadřoval opovržlivě – spatřovat ideologického vojáka, který v ruské společnosti usilovně buduje mystický kult Rusa jako bytosti, která svou nevinnou bezprostředností vzdoruje liberálním výstřelkům, třeba volbám.

Jak ostatně naznačuje atentát z 20. srpna, který patrně cílil na Dugina, existuje i jinde než v západních médiích přesvědčení, že zcela zanedbatelná osoba to není. Je nicméně fakt, že do prezidentova nejbližšího okruhu Dugin, který Putina několikrát kritizoval pro jeho liknavost, nepronikl a s problémy se potýkal i v akademické sféře. Jeho působení na Lomonosovově univerzitě v Moskvě, kde byl profesorem sociologie mezinárodních vztahů, bylo uťato poté, co studenti shromáždili tisíce podpisů proti jeho osobě. Příčily se jim nenávistné komentáře na adresu Ukrajinců a univerzita mu nato neprodloužila smlouvu.

Byť je jeho hlavním působištěm internet, zcela se s pozicí akademika nerozloučil. Jeho knihy simulují akademický žánr a dosvědčují přinejmenším pozoruhodnou sečtělost. Nic to nemění na tom, že jde o ideologické pamflety. Příznačný je spis Čtvrtá politická teorie, v němž Dugin předestírá nový duchovní proud, díky kterému Rusko nejen zvrátí chod dějin, spíš dějiny samé završí. Pasáže o Heideggerovi střídají divé vize jakési andělské obce, do níž Rus vkročí poté, co odmítne vše moderní.

Duginovy spisy jsou potud ideově spřízněné s pamflety norského teroristy Anderse Breivika. Ten roku 2011 zabil ve jménu boje proti moderně a přistěhovalectví 77 lidí. Ale ve dvou ne nepodstatných ohledech se Breivik a Dugin liší. Zaprvé, Dugin není na rozdíl od Breivika kritikem islámu, naopak chová úctu k tomu, jak důsledně islamisté usilují o potírání moderny. A zadruhé, vraždy Dugin přenechává prostším duším. Příznačná je jeho reakce na eskalaci násilí mezi proruskými a proukrajinskými demonstranty z 2. května 2014. V Oděse tehdy zemřelo přes čtyřicet lidí, což Dugin okomentoval slovy: „Je třeba zabíjet, zabíjet, zabíjet. A to říkám jako profesor.“

Filozofové – anebo ti, kteří se za ně považují – to s mocí neměli nikdy snadné. Nejpozději tváří v tvář politice se filozofie stává bezmocnou. Příznačná je rétorická otázka, kterou si Martin Heidegger položil po svém nacistickém období: „Je angažovaný filozof ještě filozofem?“ Filozofové, obyčejně dojatí svou důležitostí, si všimnou příliš pozdě, jak směšným doplňkem moci jsou. Toto ponížení se nevyhnulo ani skutečným velikánům. Mohl by vyprávět Platon, Martin Heidegger nebo Carl Schmitt.

Postavit Dugina do řady s těmito jmény je nemyslitelné. Když ne myšlení, aspoň to přecenění sebe sama s nimi sdílí. Ale v ruské mocenské sféře je vztah politiků a filozofů možná o něco barvitější. Zjevnější než jinde je zde vztah násilí a ospravedlňující představivosti. Jinak řečeno, velké zločiny si žádají velké příběhy. U Iljina to vidíme v ryzí podobě – zavinout množství lidí do jednoty lidu vyžaduje krom násilí i neskonalé vypravěčské nasazení. Zbývá dodat, že tváří v tvář ruskému výkonu převyprávět mezinárodní otázky a geopolitiku na souboj duchovních mocností by člověka mohla stihnout fatální alergie na všechno, co se tváří jako příspěvek k humanitním vědám. Možná by to byla škoda. Možná.