Dvě knihy lákající k výpravám za „krásami naší vlasti“ se náhodou ocitly na knihkupeckých pultech současně. Každá je přitom jiná, autory i pojetím, však jim také pomohly na svět různé nakladatelské oficíny. Podívejme se na ně.

Těžko říct, zda pomůcku Naše výlety / Kniha pro plánování a zaznamenávání rodinných výletů můžeme považovat za literární dílo. Spíš ne. Tedy v té podobě, v jaké si ji čtenáři koupí. Je v ní totiž hodně prostoru pro ně; Monika Kopřivová, autorka i vydavatelka, se z nich snaží udělat spolutvůrce, vyhrazuje jim vytečkované řádky, kam by měli v roli rodinných kronikářů zaznamenat informace, které poslouží jako opěrné body při budoucím vzpomínání. Majitelé knihy jsou opakovaně vybízeni, aby zaznamenali „Datum výletu, Odkud a kam jsme šli nebo jeli, Kdo se výletu účastnil, Jaké bylo počasí, Jaké dopravní prostředky jsme použili (auto, vlak, lanovku, loď, kola nebo jen dobré boty...), Kolik kilometrů jsme ušli nebo ujeli, Zážitky z výletu (co se přihodilo, jaké zazněly hlášky, co se hodně povedlo a co trochu méně, co jsme dokázali...), Co zajímavého jsme viděli“. A vedeni jsou i k tomu, aby zachovali „dokumentaci z výletu“: mají nakreslit obrázek, vlepit „vstupenku, jízdenku, turistickou nálepku, pohled, fotografii nebo část vytištěné mapy...“. Tato šablona je v knize vytištěna 76krát.

Výlety jsou rozděleny tematicky: Pohoří a vrcholy, Výlety do historie, Výlety za vodou, Za krásami přírody, Zajímavá města a obce, Sportovní výlety, Za kulturou a zábavou, Speciální výlety – pro poslední oddíl autorka napovídá: „například výlet k babičce nebo cesta za hranice naší republiky“, ale třeba i „výlety, které se vám už do předchozích kapitol nevešly“. Stylizované mapy, jejichž tvůrkyní je Linh Dao, přinášejí přiměřené množství didaxe pro žáky prvního stupně základní školy, dospělé výletníky však neurazí.

Není to kniha do batohu, spíš do rodinné knihovny, nakonec se z ní může zrodit pěkný manuskript.

Druhý průvodce je tradiční, na rozdíl od prvního je ilustrován důsledně barevnými fotografiemi (aspoň jedna na každé stránce) a „opravdovou“ mapou dané lokality, jíž je České Švýcarsko, pro potřeby tohoto bedekru autory velkoryse rozšířené o Arnoltice, Děčín, Starou Olešku…, budiž, ale i o Chřibskou, Rumburk či Šluknov, což už je přece jen jaksi přes ruku. Ale prý by se na Šluknovsko a Rumbursko „ve volné řadě publikací ,známé i neznámé‘ (...) samostatně těžko dostalo“. Míněno spíš tak, že průvodce nazvaný Rumbursko a Šluknovsko známé i neznámé by to měl na knižním trhu těžší než mediálně vděčné České (či snad Českosaské) Švýcarsko, roztomilá toponymická nadsázka, která se už dávno ujala.

Všechna popisovaná místa zaujmou, potěší a snad i okouzlí výletníky, v Děčíně třeba Dlouhá jízda, která vede k Růžové zahradě, což je docela líbezná alegorie, jež autorům unikla. Vědí i o někdejším komunistickém barbarství, líčíce je bez emocí (severní fronta budov na náměstí tehdy Leninově byla v 60. letech „zbytečně stržena“), jak by ne, vždyť i pro ně je popisovaná lokalita jen výletním cílem, nikoli místem k životu. Úpadek toho kdysi lázeňského města stojí mimo jejich pozornost, bylo by však pošetilé jim to vyčítat. Jednu námitku však budou muset snést. Ve snaze učinit výklad „zajímavým“ dvakrát zamrkali na čtenáře při stručném líčení života nejslavnějšího děčínského rodáka, jímž je, jak každý ví, Miroslav Tyrš. Píší, jako by to bylo důležité, že jeho manželka byla o 17 let mladší než on (ve skutečnosti o 22) a že smrt spoluzakladatele Sokola v tůni alpské říčky mohla být dobrovolná „kvůli prohlubujícím se příznakům syfilitidy“ (sic). Pro takovou diagnózu ovšem neexistují žádné přímé důkazy (viz tyršovskou monografii Roberta Saka, 2012), proto by ji autoři turistického průvodce měli přenechat bulvárním žurnalistům, nikoli se jí snažit „okořenit“ své líčení severočeské krajiny malebných pískovcových skal.

Monika Kopřivová: Naše výlety / Kniha pro plánování a zaznamenávání rodinných výletů, Familium, 129 str., Petr David, Vladimír Soukup: České Švýcarsko známé i neznámé, Euromedia Group, 215 str.