Když předjaří trochu poskočí a v noci už není takový mráz, objeví se po sněženkách, talovínech a čemeřicích na scéně modrá. Leckoho to může překvapit, ale mnohý starý park i zahrada se rozzáří koloniemi ladoněk. Velice často jde o koberce, které rozsáhle a po tisících dokážou zalézt do kdejaké spáry, pod keře a do nejzazších zákoutí.

Naše domácí květena se může pyšnit také svými ladoňkami, které jsou opravdu vzácné, a nemnoho lokalit skýtá specifickou variabilitu. Zdánlivě jde o drobné nuance, a izolované ostrůvky v divočině tak skýtají své variety, nebo dokonce samostatné malé druhy. Pokud se rozhodnete si je zmapovat, procestujete významnou část republiky a jistě to bude program na několik jar. Velmi souhrnně bych nazval tohle kvítko ladoňka dvoulistá; typické pro ni je, že se květy dívají slunci vstříc.

Ladoňka, na kterou nedám dopustit, si říká sibiřská, jakkoli odtamtud není. Roste na Kavkaze a v přilehlých oblastech jižního Ruska i východního Turecka. Má ovšem velmi bohatou kulturní historii a velice ráda zplaňuje. Proto je leckde k nalezení po celé Evropě, v Anglii, ba i ve Spojených státech coby neustále se rozšiřující kolonie modra. Veškerý její původ je kulturní a po sto letech volného přesévání už může klidně jít o stovky čtverečních metrů. Jde to docela rychle a hodně záleží na podmínkách. Velice typické pro ni je, že kvítky jsou nící, tedy visí dolů podobně jako například u sněženky. Docela modré bývají i ladoničky, které jsou také hojně sázeny do zahrad, kvetou slunci vstříc a jsou modravé. Střed jejich květu je nápadně bělavý a zdaleka se nesemení tolik jako ladoňky sibiřské.

Tohle kavkazské modro je typické pro staré a lehce zanedbané zahrady či parky. V těch vypiglovaných se jim zdaleka tolik nedaří. Vždycky jsem je velice obdivoval u zahradníků dříve narozených a vyptával se, jak to dělají. Odpovědí mi obvykle bylo: „To ony tak samy.“ Když jsme je naopak chtěli někde přesvědčit, aby se nám rozběhly všude kolem, byly velice upejpavé a jen s obtížemi se nám dařilo je inspirovat k rozšiřování.

Mnohý majitel zahrady sní o tzv. cibulovinách v trávníku, což je takový oblíbený protimluv. To funguje jen první rok po výsevu a výsadbě. Pak buď trávník není trávníkem, nebo ladoňky jdou od deseti k pěti. Nemá se to rádo. Obecně platí, že tam, kde kvetly časné cibuloviny, se kosí po prvním červnu. Nejlépe aby to na Medarda hned zamoklo. To je ovšem daleko spíš louka nežli jakýkoli trávník. Zato takové ty bloudivým stínem přistíněné plátky, kde je trávník spíš mechem a na podzim zapadá listím, to ladoňky milují. Tak stará rabata, alpina či záhony, kde se moc nehýbe se zemí, to je jejich.

Ve Mcelích jsme se snažili udržet kolonii původních ladoněk, sázených za Thurn-Taxisů. Jak se do nich malinko posvítilo, hned nám tam nalezly trávy a bylo po modři. Kde zůstávalo přes zimu listí, tam jim bylo hej. Hezky se jim daří naopak v rabátkách mezi perenami. Už v druhém roce po výsadbě se objeví tisíce drobných zelených nití. Vypadá to jako trávníček. To jsou semenáče a na nich se pomalinku vyvíjí nepatrná cibulka. Potrvá několik let, než bude květuschopná, ale pak už zůstává v zahradě navždy.

Drobné jarní cibuloviny se nerovnají nijak s velkokvětým narcisem. Proč taky. Jejich síla je v těch tisících, v té mase. Navíc je jich každý rok víc a víc. Jedou na listí, to je jejich velice obnovitelný zdroj energie. Člověk se má občas zadívat do dálky. Tak proč ne přes ladoňky. Moře každé zahrady.