Devatenáctého června nás čeká zásadní jednání Evropské rady. Na pořadu jednání bude tzv. fond obnovy, obsahující společné dluhopisy, dvakrát větší unijní rozpočet i zavedení několika unijních daní. To celé se prodává pod legendou, že bude potřeba nastartovat evropskou ekonomiku po koronakrizi.

Až dosud se EU živí „jen“ členskými příspěvky a cly, což je logické, když tvoří jednu celní zónu. Pokud lídři členských států za týden návrh Komise odsouhlasí, bude to srovnatelný nebo ještě větší integrační krok, než jakým byla Lisabonská smlouva. Přitom o Lisabon se bojovalo několik let v podstatě na veřejnosti. Tato smlouva byla ještě pod názvem Evropská ústava odmítnuta v referendech ve Francii a v Nizozemsku, načež musela být přejmenována. Podle všeho jsou Paříž a Berlín pevně rozhodnuty tento velký skok v integraci, jen chabě maskovaný výmluvou na infekci, prosadit.

Kritérií, podle nichž byla určena výše pomoci členským zemím, je víc. Největší váhu hraje nezaměstnanost a speciálně nezaměstnanost mládeže. Je vzácný požitek slyšet českého premiéra říkat o evropské politice rozumné věci. Babiš pochopil, že fond není konstruován k odstraňování škod, které způsobily koronavirová infekce a karanténa, ale k nápravě škod, které působí eurozóna.

Krize eura vypukla před deseti lety, na jižním křídle eurozóny bohužel neskončila dodnes. Nezaměstnanost mladých lidí (do 25 let) dosahuje ve Španělsku 33 a v Itálii 20 procent. My jsme s Německem mírně přes 5 procent na opačném konci tabulky. Polsko má 10 procent, Maďarsko 12, úplně nejblíž k románskému jihu je v tomto ohledu Slovensko.

Pro Španělsko a Itálii je také určena třetina celého pomocného balíčku, ovšem i Slovensko si přijde na své. Češi naopak po odečtení podílu, jímž ručíme za půjčky, budou čistými plátci. Babiš včera naprosto správně argumentoval, že „hlavním kritériem při rozdělování by měl být propad HDP“, nikoliv výše nezaměstnanosti. Ta byla před krizí v zemích, jimž se teď má ze společného pomáhat, většinou řádově vyšší. Je to svědectví hlavně o tom, že tamní vlády dělaly dlouhodobě špatnou hospodářskou politiku.

Jednoznačně výhodnější z českého pohledu by bylo celý program obnovy, tuto „EU pro příští generace“ zablokovat. Sílu na to máme, protože rozhodnutí musí být jednohlasné. Reálněpoliticky se bohužel nestává, že by si malá země dovolila zavetovat něco, co hlavní hráči pokládají za důležité.

V tomto případě se nabízela úplně jiná platforma pro odpor. Visegrád spojuje při civilizačně-politických tématech, jako jsou pokusy zavést imigrační kvóty. Pokud jde o peníze, nějakou zásadovost tu předvádějí jen Maďaři (Viktor Orbán fond obnovy kritizuje, ačkoliv Maďarsko na rozdíl od ČR víc získává, než ztrácí).

Ale Praha se mohla připojit k Vídni. Rakouský kancléř Sebastian Kurz neformálně vede skupinu několika menších zemí, jimž se do žádných společných dluhopisů nechce. Kurz připouští jednorázovou pomoc zasaženým zemím, jako je Itálie, nechce však k tomu vytvářet žádné trvalé mechanismy a tedy nechce ani společné příjmy pro Komisi. Z neoficiálních zdrojů v české diplomacii se bohužel dozvídáme, že pokus spolupracovat s Rakouskem nebyl ani podniknut.