Říci před dvěma měsíci, že bude pršet tolik, až zmizí i poslední známky sucha v krajině, znamenalo vystavit se různým obviněním. Od úplného ignorantství přes ubohou snahu o krátkodechou senzaci až k podezření z úmyslné lži v zájmu spalovačů černého uhlí nebo obřích agrokomplexů.

Přece bylo jednou provždy vysvětleno, že právě procházíme největší periodou sucha za posledních pět set let, a jako důvod bylo předepsáno uvádět zvyšování objemu kysličníku uhličitého v atmosféře. Shodovala se na tom většina vědců a pozadu nezůstal ani ministr životního prostředí Richard Brabec. Jenže květen byl na srážky průměrný a první polovina června nad průměrem. Stačilo tak málo a Česko se bojí povodní.

Bylo by snadné vyčítat nepovedenou předpověď vědcům a expertům, kteří se nechali unést. Ve skutečnosti nesou jen minimální díl viny, za větší část problému může jev zvaný datová žurnalistika. Při honu na fake news a podobné rizikové jevy soudobého mediálního světa se zapomnělo, že existují také jiná nebezpečí. Počítačové programy najednou umožňují vytvářet novinářům působivé grafiky včetně různě barevných map, které budí dojem vědecky podložených informací, tvoří je však lidé, kteří v daném vědeckém oboru nemají ani základní školení.

Právě přehledné mapy a grafiky a jejich každodenní změny významně přispěly k panice z nezadržitelného šíření novodobého moru, ze kterého se pak vyklubal jen omezeně nebezpečný koronavirus. V polovině dubna dostali datoví žurnalisté další potravu v údajích o nedostatku vláhy. Příběh o další katastrofě v podobě epochálního sucha byl záhy na světě. Málo znalí výrobci map a grafů si ovšem nezjistili, že se období dešťů ve střední Evropě každoročně vrací v květnu a někdy může vytrvat až do srpna. Teprve při jeho mimořádném výpadku by bylo možné o velkém suchu mluvit.

Nejcennější dědictví

Je pravda, že strašení pětisetletým suchem nezpůsobilo a ani nemohlo způsobit stejné ekonomické a společenské škody, jaké na zemi doléhají v důsledku koronavirové paniky. Přesto datoví žurnalisté svou činností něčemu uškodili – logicky právě tomu, co chtěli chránit, tedy kvalitě krajiny. Riziko sucha se významně zmenšilo, zvláště pokud jde o sucho hydrologické a zemědělské, zmenšuje se i zásah půdního sucha, kterého se veřejnost obávala nejvíc. Přesto ani déšť neodstranil příčiny, kvůli kterým tuzemská krajina trpí a které jsou důvodem, proč jedna mimořádná meteorologická událost střídá druhou. Počasí Česka dramatizuje okolnost, že krajina nedokáže zadržovat vodu, proto je jí jednou hodně a jindy málo. V tom ohledu se poměry zhoršují a důvodem je hospodaření s půdou. V případě zemědělské půdy je viníkem státní politika, která průběžně dodává volný kapitál největším holdingům. Ty si pronajímají stále větší rozlohu polí, ze kterých pomocí gigantických zemědělských strojů a chemických hnojiv vyrábějí poušť neschopnou vodu udržet.

Lesy opět doplatily na státní politiku pronajímání největšího polesí těžařům za účelem rychlého zisku. Výsledkem byla epidemie lýkožrouta, který mění někdejší smrkové porosty ze zásobáren vody na prázdné holiny akumulující teplo a odhánějící dešťové mraky.

Změnit vládní politiku zaměřenou na likvidaci kulturní krajiny, která je největším dědictvím Čechů po předcích, se stává stále naléhavějším imperativem, který vláda nesleduje už jenom z toho důvodu, že největším zemědělcem i těžařem je Agrofert premiéra Andreje Babiše. Falešný poplach o pětisetletém suchu, který způsobily běžnému rozumu nepochopitelné globální změny v atmosféře, se stává užitečným nástrojem, jak odvést pozornost veřejnosti od jádra problému a jak ochránit vyhlídku na další miliardové zisky agrárních a lesních magnátů. Datoví žurnalisté v tom hrají roli užitečných idiotů. Naopak o pozici kladných hrdinů se hlásí politici v čele s hnutím Starostů. Přinejmenším to naznačila včerejší mimořádná schůze sněmovny, kde se projednávaly zákony na ochranu půdy a vody v krajině.

Proti kůrovci a agrokomplexům

Přesto by nakonec i datoví žurnalisté mohli odvést užitečnou práci, pokud by se pokusili znázornit, proč půda nedokáže udržet vodu. Mohli by třeba objasnit malý a velký koloběh vody v krajině a to, jakou roli v tom hrají různé druhy pěstovaných plodin, případně jeden jediný strom. Samozřejmě je možné varovat před katastrofou například vytvořením přehledné mapy, jak rozšiřují svou půdní držbu v regionech největší holdingy, přitom nemusí jít jen o ten premiérův. Vzbuzovat děs by mohla mapa o tom, jak se rozšiřuje epidemie lýkožrouta. To by vydrželo nejméně po tři roky. Stát na rozdíl od koronaviru rezignoval na to, že se brouka podaří zastavit, než ovšem sežere všechny smrkové lesy, ještě nějakou dobu potrvá.