Lacaton & Vassal

Prosíme, nebourat

Lacaton & Vassal
Prosíme, nebourat

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Minulý týden jsme se dověděli jména letošních laureátů Pritzkerovy ceny, nejvyššího architektonického ocenění za celoživotní dílo. Proti výsledkům neprotestoval snad nikdo, Nobelovku za architekturu, jak se ceně také přezdívá, totiž získali velmi respektovaní architekti, kteří soudobé architektuře ukázali, že demolice by měla být vždy až tím posledním možným řešením.

Nechat být

Ten příběh fascinuje dodnes. V polovině 90. let zahájilo francouzské Bordeaux program revitalizace mnoha svých náměstí. Jedno z nich mělo přetvořit rozjíždějící se francouzské studio Lacaton & Vassal. Když se ale architekti přijeli na místo podívat, nechápali, proč by se měl nenápadný plácek mezi nízkými bytovými domy nějak zásadně měnit nebo snad „zkrášlovat“. Nebylo podle nich proč, náměstí bylo v jejich očích krásné jednoduše tím, že bylo autentické a navíc mělo vše, co je potřeba – trojúhelníkový prostor vymezovaly vysoké lípy, bylo tu dětské hřiště, lavičky i místo pro oblíbenou společenskou hru pétanque.

Kovové konstrukce a polykarbonát. Technologii běžných skleníků poprvé využili u rodinného domu roku 1993. - Foto: Philippe Ruault

Bavili se o tom i s místními, ti si také na nic nestěžovali. Pro nějaké zkrášlování v podobě nového designového mobiliáře nebo víc trendy povrchů tudíž nebyly důvody. Mladí architekti městu navrhli, ať veřejné peníze investuje raději jinde, tady že stačí jen ošetřit stromy, trochu pozměnit dopravní řešení okolo a místo častěji uklízet.

Kácet stromy kvůli výstavbě soukromé rezidence na francouzském pobřeží nepřicházelo v úvahu. Zeleň tak domem doslova prorůstá. - Foto: Lacaton & Vassal

K takovému pokorně radikálnímu rozhodnutí by se odhodlal málokterý architekt. Vyžaduje totiž potlačení vlastních tvůrčích ambicí a zároveň schopnost objevit a docenit kvality toho, co už existuje, přestože někdy třeba nejsou přes vrstvu prachu na první pohled patrné. „Hodnotu stávajících řešení objevíte tehdy, když si dáte čas a práci se na ně pečlivě zaměřit. Jde ve skutečnosti o otázku pozorování, vnímání místa novýma očima, pečlivosti a preciznosti, pochopení hodnot i nedostatků a také o představu, jak můžeme změnit situaci při zachování všech kvalit, které tam už jsou,“ vysvětluje základní přístup k práci architektonického dua Francouzka Anne Lacatonová (65).

Někdy je lepší nedělat nic. Anne Lacatonová a Jean-Philippe Vassal prosazují udržitelnost v tom nejširším smyslu slova. - Foto: Laurent Chalet

Se svým kolegou původem z Maroka Jeanem-Philippem Vassalem (67) se potkala na studiích ke konci 70. let. Zatímco ona po absolutoriu pokračovala v univerzitním vzdělávání, on se vydal pracovat do Nigérie. Pro oba to byla zásadní zkušenost, která formovala jejich pohled na svět, taková druhá škola architektury, jak sami říkají. Chudá africká země jim totiž dala lekci v otázce nakládání s velmi omezenými zdroji.

Škola architektury v Nantes, jedna z nejvýznamnějších prací nových držitelů Pritzkerovy ceny. - Foto: Philippe Ruault

Krátkozrakost

Za svou víc než třicetiletou kariéru (studio Lacaton & Vassal vzniklo roku 1987 v Paříži) prosluli architekti především projekty dostupného bydlení pro široké skupiny obyvatel. Jejich specialitou je práce na rekonstrukcích běžných panelových domů z 60. a 70. let minulého století. Geniálnost svého přitažlivě jednoduchého řešení prokázali poprvé před deseti lety, kdy nechali odstranit jednu fasádu šestnáctipatrového paneláku v Paříži a nahradili ji samonosnou konstrukcí z prefabrikovaných materiálů, kovu, skla a polykarbonátu, takže došlo k podstatnému rozšíření obytné plochy každého bytu a zvýšení jejich standardu. Namísto malých oken získali obyvatelé prostorné terasy a zimní zahrady a je pouze na nich, jak je budou využívat. Jde také o alternativu konvenčního zateplování polystyrenem, protože zimní zahrady dům zároveň izolují, vyhřívá je slunce. Řešení se velmi osvědčilo a tento princip zopakovalo studio ještě několikrát – v největším měřítku pak v Bordeaux, kde se tímto způsobem zrekonstruovalo 530 třicet bytů – aniž se z nich museli lidé vystěhovat a za třetinovou cenu demolice domů a výstavby nových objektů.

Loděnici v Dunkerku doplnili jejím moderním dvojčetem a vznikl jedinečný prostor věnovaný současnému umění. - Foto: Philippe Ruault

Cílem dvojice architektů je totiž udělat vše pro to, aby nemuselo dojít k tomu nejhoršímu řešení, kterým je pro ně zánik toho již existujícího. „Demolice vycházejí z krátkozrakosti a snahy si věci ulehčovat,“ zdůvodňuje jejich přesvědčení Vassal. „Je to přitom plýtvání v mnoha směrech – plýtvání energií, plýtvání materiálem a dochází i ke ztrátě historie. A navíc má velmi negativní sociální dopad. Demolice je pro nás akt násilí.“

28. března 2021