Kdo byl Jiří Pechar, není možná úplně obecně známo, ale den po jeho smrti (zemřel v devadesáti třech letech) je nutné napsat, že to byla nenápadná, ale velká postava českého intelektuálního života, pokud s ním spojujeme takové věci, jako je vzdělanost, profesionalita, kompetence. Byl opakem mediálního intelektuála dnešní doby, který je schopen a ochoten okomentovat rychle kdeco, a ještě přitom to zajímavě vzápětí popřít.

Jiří Pechar byl literární vědec a kritik, překladatel, filozof, literát. Publikoval zvláště po roce 1989 řadu knih na pomezí filozofie, literární teorie a psychoanalýzy, psal doslovy a eseje. Velkolepé je jeho dílo překladatelské: překládal především z francouzštiny, ale také z němčiny a španělštiny. Zapřahal se přitom do těch nejtěžších a nejnamáhavějších „pluhů“, se kterými zoral tak obrovitá nebo těžko přístupná pole jako Proustovo Hledání ztraceného času, Wittgensteinovy filozofické traktáty, etnografické knihy Clauda Léviho-Strausse (populární Smutné tropy, poprvé u nás vyšlé v roce 1966, přeložil on) a mnohá další díla, která sice vždy budou určena jen menšině, ale bez nich každá civilizovaná společnost kulhá na obě nohy.

Ve své autobiografii Život na hraně, vydané v roce 2010 v nakladatelství Torst, zčásti poodhrnul tajemství své uzavřené bytosti. Je to životopis člověka, který usilovně sledoval svou cestu, po které šel sám, i když se nevyhýbal styku s jinými. Téměř na začátku zarazí věty: „O svém nepříliš šťastném dětství nebudu mluvit. To, co je s tím spjaté, zůstane tu tedy, podobně jako onen vltavský břeh, ztopeno hluboko pod hladinou.“ Co za tím může být, a co tedy formovalo to asi výjimečné příbramské dítě, které prožije citlivé mládí za protektorátu a právě na jehož škole se odehraje drama, jež se stalo předlohou Drdovy povídky (a Krejčíkova filmu) Vyšší princip? Smrt dopadne i kousek vedle něj, popraven je druh jeho matky, otec umře předčasně jako alkoholik. O tom všem Pechar psal jen tak jakoby mimochodem, je to zapouzdřeno v jeho bytosti, která zůstává zahalená tam, kde začíná intimita.

Důležité jsou jiné věci: jeho komparatistická studia na Karlově univerzitě, jeho první práce překladatelské, jeho postupně se prohlubující zakotvení v literatuře a filozofii. Tam je skutečně sám sebou, tam se tvoří jeho osobnost. Charakteristické přitom je, že tam, kde Pechar líčil, co se dělo kolem něj, čím prošel, kde byl zaměstnán, koho potkal, to zní skoro suchopárné: jeho líčení vojny u pomocných praporů, jeho první práce v redakci jistého vědecko-populárního časopisu, ale i třeba popis jeho samotářských cest do dostupných krajů, do Bulharska, Rumunska a Maďarska, kam v 70. letech vyrážel jen s batohem a pár penězi v kapse, to vše je jaksi ploše popisné, bez pravé epické „šťávy“ a chuti vyprávět. Občas nějaká historka či náznak anekdoty.

Strohé jsou i náčrty osobností, se kterými se setkal, sblížil a stýkal, zvláště v 70. a 80. letech, když patřil ke stálým účastníkům čtvrtečních stolů v kavárně Slavia. Tam se ho také na konci roku 1976 profesor Černý zeptal, zda už podepsal „tu petici“, čímž myslel Chartu, načež mu prý – a není důvod tomu nevěřit – Jiří Kolář doporučil, aby ji nepodepisoval, neboť užitečnější bude jako neproskribovaný překladatel, který nemá zcela uzavřené dveře do oficiálních nakladatelství. Pechar byl skutečně přítelem Václava Černého, možná jedním z mála lidí, kterým byl profesor ochoten naslouchat a kdo mu stačil. Ale lidsky tu toho o něm pověděl jen velmi málo. To samé platí o Jiřím Kolářovi, nepočítáme-li to, že napsal, že si ho vážil za jeho pevné občanské postoje. Pechar je v těchto osobních věcech střídmý až k askezi, za vším je zdrženlivost a napjatá sebekázeň, která je nakonec asi tou pravou tváří toho střízlivého muže.

Zato jakmile opustí sféru, kde se setkává s živými lidmi, a vstoupí do říše idejí a abstrakcí, ožije a s ním i jeho text. Skutečně doma je nakonec v literární teorii a filozofii, s mnohem větším rozmachem se pouští do pasáží, kde objasňuje své filozofické postuláty, svůj vztah k marxismu, ke křesťanství a náboženství nebo k psychoanalýze, ke které měl blízko od 60. let a jíž by se možná zabýval profesně hned po literatuře.

Pecharovy vzpomínky, které by mohly zaujmout každého, kdo chce vědět, jak může skutečný intelektuál vypadat a myslet, mají hodnotu jako portrét člověka, pro nějž „být sám sebou“ je stálým úkolem a závazkem. Přičemž nic mu nebylo vzdálenější než sebestřednost, která se k tomu tak nebezpečně hodí. A mnohých tak týká.