Ve sněmovně prošel před několika týdny zákon, který má plošně zakázat vystupování volně žijících zvířat v cirkusech. Původní návrh chtěl zakázat zvířata všechna, teď zatím byla povolena zvířata domestikovaná: pes, koza nebo husa domácí prošli. Krotitel tedy může práskat bičem před pudly a čuníkem.

Jinak sbohem, drezuro pardálů a lvů, sbohem, cvičení sloni, zapomeňte na vembloudy, jak jim cirkusáci říkají, i když není velbloud domácí zvíře? To se možná ještě bude vylaďovat. To by mohly pak i krávy. Takový výchovný zemědělský cirkus, možná něco takového měli v Sovětském svaze, vědecký kolchoz lunapark.

Cirkusy se zvířaty jsou ovšem nepochybně přežitek. To vám s převahou člověka, který vždycky ví, co je „in“ a co „out“, řekne moderní městský člověk, který do toho starého cirkusu „z principu“ nechodí, nikdy tam nebyl, ještě by se tam umazal. Od compu posoudí, co je přirozené, a co nikoli. Proto „Svobodu zvířatům!“ a hashtag stop drezuře! Je to něco, co patří do minulého a předminulého století, je to neetické, protože zvířata nejsou věci, patří jim volnost a příroda, nikoli klec a mříž, za nimiž panáčkují, poskakují a dělají věci, které by dobrovolně nikdy neprováděla. Třeba pobíhají kolem manéže nebo si sedají na bedny, hrabou nohama, mávají ocasy do rytmu. Nesmírně to ta zvířata ponižuje. Cítí se pak celý večer trapně, mají deprese a potřebují veterinárního psychiatra.

Aktivisté jim přinesou osvobození. Po ničem jiném ta zvířata netouží než se zbavit toho cirkusového otroctví. A dožít to někde ve skutečné kleci nebo výběhu. Tam jim stoupne sebevědomí. Díky vám, humanisté a pokrokoví lidé, že jste nás zbavili jha.

Jak to ale ti lidí vědí? Oni to nevědí, jen se přitom lépe cítí. A prosadí svou. Protože tito lidé vždycky prosadí svou. A cirkusy jako relikty starého světa jsou snadnou obětí. Ti bojovníci se starým světem si v cirkusech vybrali lehký kus na odstřel. Je jim jedno, že tím likvidují nejen ty bezcitné cirkusáky, ale i ta zvířata, jejichž budoucnost tím končí. Tím víc je jim to jedno, ba naopak těší je to, že likvidují také kus archaického světa, který oni nesnáší, protože nedorostli k jeho kráse a poezii. Krása, kterou klasické cirkusy nabízejí, možná už přestala být potřeba, pro konzumenta, na kterého se dřív mohly právě cirkusy obracet. Likvidují ji však i těm menšinám, pro které by se možná cirkusy mohly stát útočištěm, azylem romantiků a snivců, kteří jsou ve společnosti čím dál méně, ale nechybí jim, jak to napsal v Cirkuse Humberto Eduard Bass, touha vidět, jak se „posouvají hranice lidských možností touhou po kráse, odvaze, dokonalosti – a taky (...) štěstí“. Možná jim v tom ta zvířata v cirkuse chtěla být nápomocná. Kdoví. Třeba s větší ochotou, než si ti jejich zachránci myslí.