KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠMIGOLA

Vladimira Putinovna strašnější Vladimira Putina

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠMIGOLA
Vladimira Putinovna strašnější Vladimira Putina

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před pár dny, na začátku summitu NATO v Madridu, britský premiér Boris Johnson prohlásil, že válka na Ukrajině by nezačala, pokud by Vladimir Putin byl žena. Samotná invaze je prý „šílená, macho“ a „ukázka toxické maskulinity“. Je zajímavé, že konzervativní politik v podstatě opakuje feministickou propagandu.

S tvrzením, že svět by byl nějak lepší, mírumilovnější a spokojenější, kdyby ve vrcholných funkcích byly ženy, se lze setkat relativně často. Za první světové války básnířka Dorothea Hollinsová navrhla vytvořit „ženský expediční mírový sbor“, který by se postavil mezi válčící strany, a tak zastavil konflikt. Nebo můžeme jít ještě více do minulosti. Řecká komedie Lysistrata vypráví o skupině žen, jež se rozhodly přestat spát se svými muži, dokud neukončí válku. Představa, že ženy nejsou tak agresivní, naopak jsou empatičtější a spolupracují v rámci sesterstva, je tak relativně častá. Přestože feministky tvrdí, že neexistuje téměř žádná aktivita, v níž se ženy nevyrovnají mužům, v případě války a destrukce naopak přijímají stereotypy o ženách jako milujících bytostech neschopných ublížit. Celá teze je přitom značně pochybná.

Vědecky to nějak kvantifikovat je těžké. Je potřeba uznat, že historicky to ženy měly složité, takže vzorek vládnoucích žen je o dost menší než vládnoucích mužů. Přesto se o to někteří pokusili. Například vědci z Chicagské univerzity a New York State University prozkoumali 400 let evropské historie, celkově 193 monarchů. Přestože pouze 18 % tvořily ženy, vyšlo jim, že bylo 27 % pravděpodobnější, že se zapojí do mezistátního konfliktu než v případě mužů. Ale může to být tím, že ženy, považované za slabé, byly častým terčem útoků okolních expanzivních mužů.

Když se ale podíváme na nejznámější vládkyně, také to úplně nepůsobí, že by ženy byly nutně politicky slabší pohlaví a obávaly se drastických řešení. První vládnoucí anglická královna Marie I. získala přízvisko Krvavá. Jako bigotní katolička měla zálibu v upalování protestantů. Její sestra Alžběta I. je považována za jednoho z nejúspěšnějších anglických monarchů, úspěšně válčila s mocnějším Španělskem. Co se týče nějakého sesterstva, tak na něj také kašlala. Své kolegyni a sestřenici Marii Skotské nechala useknout hlavu, jelikož se svým nárokem na anglický trůn byla příliš nebezpečná.

Další země s dlouhou řadou vladařek je Rusko. Carevny ve svých expanzivních choutkách si ničím nezadaly s cary a leckdy je překonaly. Například Kateřina Veliká v palácovém puči sesadila svého manžela, následně vedla řadu dobyvačných válek. Území Ruska rozšířila o nějakých 520 tisíc čtverečních kilometrů a připojila území dnešního Běloruska, východní Ukrajiny, Krymu a dalších. Kateřina by Putinovo snažení nejspíše podpořila.

A nejsou to pouze Evropanky, které demonstrují, že ženy dokážou být stejně strašlivé jako muži. Královna Madagaskaru Ranavalona válčila, utlačovala a snažila se o pochybné ekonomické reformy. Výsledkem bylo, že v roce 1833 Madagaskar měl 5 milionů obyvatel, o šest let později 2,5 milionu. Nebo například Lakšmí Báí, rani (překládáno občas jako kněžna) z indického státečku Džansí, se stala legendou kvůli svému urputnému odporu proti Britům během velkého indického povstání v roce 1857.

Indie také dokazuje, že i v moderní době ženy dokážou sáhnout k drastickým krokům. Indická premiérka Indira Ghándíová v roce 1975 vyhlásila nouzový stav a panovala v podstatě jako diktátorka. Vládla pomocí dekretů, zrušila volby a suspendovala občanská práva. V této době došlo k násilné sterilizaci milionů Indů ve snaze dostat pod kontrolu populační růst. Nouzový stav odvolala v roce 1977, nejspíše protože chtěla svou diktaturu potvrdit ve volbách a věřila, že je vyhraje, což se nestalo. Nelze také opomenout, že v roce 1971 vedla vítěznou válku proti Pákistánu.

Nakonec britská premiérka Margaret Thatcherová byla nejvýraznějším politikem osmdesátých let, odmítla vyjednávat s irskými teroristy-hladovkáři a nechala je zemřít, vedla válku o Falklandy a nebála se postavit na odpor mocným odborům, jejichž moc jednou provždy zlomila. Dodnes kontroverzní osobnost rozhodně nebyla žádnou slabou ženou a na „sesterstvo“ si také příliš nepotrpěla. Za 11 let své vlády do kabinetu jmenovala jen jednu další ženu.

Thatcherová ale ukazuje ještě jeden trend. Na vrchol se dostala v době, kdy pro ženu bylo opravdu obtížné v politice uspět. Výsledek bylo, že ty, které to na vrchol dotáhly, byly ambicióznější, dravější a s větším tahem na branku než leckterý muž. To, že Angela Merkelová, Ursula von der Leyenová nebo Theresa Mayová jsou spíše šedivý průměr než ikonami, jakými byly Thatcherová, Ghándíová či třeba Kateřina Veliká, je znak rostoucí rovnoprávnosti. Pokud ženy chtějí nyní uspět, stačí, aby byly stejně neschopné jako muži.

Je tak pravděpodobné, že Vladimira Putinovna by vedla stejně nesmyslnou válku jako Vladimir Putin.