Česká žurnalistika neprožívá právě zlaté časy. Po včerejšku například přibude lidí s dojmem, že novinařina příliš často mutuje do snahy odkráglovat konkrétní osobu. Budou to, troufám si odhadnout, lidé se vzpomínkami na dobu před třiceti lety nebo s dobrým povědomím o ní. Včera Hospodářské noviny ve spolupráci s Respektem a Aktuálně.cz (všechno vydavatelství Economia) obvinily Václava Klause z toho, že v nelehké době na počátku 90. let vědomě ochuzoval svůj stát, jemuž tehdy sloužil jako federální ministr financí.

Titulka HN je až polopatická: Klaus po revoluci tajně poslal 1,3 miliardy dolarů Sovětům. Zeman většinu dluhu odpustil.
Pokud budeme předpokládat, že příběh v hrubých rysech sedí, jeho podstata je samozřejmě zajímavá. Znamenalo by to, že třetina ruského dluhu vůči České republice, který na konci 90. let obnášel 100 miliard korun a který se stal jednou z potemnělých kauz vlády Miloše Zemana, reálně vznikla až po pádu komunistů.

Ale co tu chybí a současně přebývá, je kontext. Ten kontext, který chybí, jsou raná 90. léta. Tak, jak je příběh vystavěný, to působí, jako kdyby ho psaly děti s nulovou zkušeností z té doby.

Představa, že bychom v roce 1989 nebo 1990 Sovětům vypověděli půjčku vyjednanou ještě ústředními výbory obou komunistických stran, tedy z pozice ruské síly a v náš neprospěch, je zpětně lákavá, ale nerealistická. Obavu z přerušení sovětských dodávek ropy, zemního plynu nebo železné rudy, kterou včera zmínil i Klaus na tiskové konferenci, měl v té době kdekdo. Byl to totiž čas obav z krachu, který může v komunistickém hospodářství nastat sám od sebe, nebo při nevyhnutelném, ale obtížném přechodu ke kapitalismu. Hrůza z představy, že by do českých zemí, k českému průmyslu a českému zákazníkovi sovětské suroviny najednou přestaly proudit, vedla ještě v prosinci 1990 činovníky Havlovy prezidentské kanceláře včetně Karla Schwarzenberga a Alexandra Vondry k úvahám, že pokud Vladimír Mečiar vyhlásí svrchovanost Slovenska, měla by armáda na Slovensku obsadit ropovod Družba.

Včera Klaus na tiskové konferenci – a na člověka neznalého kontextu to opět mohlo působit vyhýbavě – mluvil o tom, že dluhy, speciálně v oněch letech poznamenaných zánikem a vznikem států, přechodem na jinou měnu a podobně, se neplatily často. Ano, takhle Česká republika uplatňuje pohledávky vůči Kazachstánu jako jednomu z nástupnických států. V 90. letech vznášela česká diplomacie proti Spolkové republice Německo coby právnímu nástupci NDR několikamiliardové nároky na odškodnění pro české podniky, od nichž východoněmecké firmy po měnové unii se západním Německem buď přestaly odebírat domluvené zboží nebo, pokud jim zboží samy prodávaly, naúčtovaly cenu v západních markách, tedy podstatně vyšší. Česká snaha vyšla naprázdno. Ale už to z pochopitelných důvodů nikdo neřeší.

Mimo čas a prostor bude i čtenář článku HN, pokud získal dojem, že Klaus svou nečinností ochotně plnil úlohu ve výběhu narýsovaném pro něj Státní bezpečností. Úředník ministerstva financí Zdeněk Rachač, o němž HN tvrdí, že byl Klausův poradce, byl také agentem StB. Cibulkovy seznamy, sice neoficiální, avšak mnoha politiky používané k lustraci svých spolupracovníků, vyšly až v létě 1992. Klaus ale hlavně tvrdí, že žádný Rachač mu poradce nikdy nedělal. Tady je důkazní břemeno jasně na straně HN.

Druhý kontext, který v tomto příběhu naopak přebývá, vznikl v posledních letech neustálým zdůrazňováním skrytého vlivu Kremlu všude na západ od ruských hranic. Jeden ze spoluautorů včerejšího článku, dlouholetý redaktor Respektu Jaroslav Spurný, se před jedenácti lety dokonce dopracoval k hypotéze, že Klaus byl po půlce 80. let získán pro KGB. Došel k tomu pouze na základě faktu, že spis vedený StB na Klause coby nepřátelskou osobu vrcholí na podzim 1985 návrhem zahájit proti Klausovi trestní stíhání – ovšem žádné trestní stíhání Klause se pak nekonalo.

Spekulace, že Václav Klaus a Miloš Zeman jsou agenti ruských služeb, se během následujících deseti let staly téměř rutinou. Není to bez následků. Naznačovat bez jakýchkoliv důkazů, že dva ze tří prezidentů České republiky byli agenty cizí, donedávna okupační mocnosti, je neúcta nejen k nim osobně, ale především k té republice. Může vzniknout pokušení si nějaké ty důkazy vyrobit takříkajíc zpětně. A pak to dopadne jako včera.