Ani Británie a Španělsko se svými drastickými restrikcemi neberou dětem a mladým kontakty a vzdělání

Jediná země v Evropské unii, kde se zavírají školy

Ani Británie a Španělsko se svými drastickými restrikcemi neberou dětem a mladým kontakty a vzdělání
Jediná země v Evropské unii, kde se zavírají školy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Španělská vláda se rozhodla uzavřít metropoli Madrid včetně dalších sedmi menších měst, které s ní tvoří aglomeraci, a odříznout je od okolního světa. Zavírají se parky, hřiště. Lidé se budou moci scházet nejvýš v šesti. Je to první uzávěra tak velkého a hlavního města v Evropě vůbec. Španělský kabinet tím reaguje na to, že právě v Madridu vystoupala nákaza koronavirem na evropský rekord.

Metropole nyní registruje 793 případů na sto tisíc obyvatel za týden. Právě na hlavní město připadá třetina všech španělských nákaz. Pro srovnání: Praha nyní registruje 226 případů prokázané infekce na sto tisíc obyvatel. Třiapůlkrát méně než v Madridu. Jedinými třemi nezbytnými důvody, proč se dá projíždět přes uzávěry kolem Madridu, je cesta za prací, zdravotní péčí a do školy. Ano, i přes generální karanténu celé španělské metropole tam zůstávají otevřené školy. Základní, střední i vysoké. Děti a studenti normálně pokračují v řádné docházce. Přestože Španělé ze svých dat přesně vědí, že počet infikovaných začal prudce stoupat právě poté, co se studenti vrátili po prázdninách do škol. Vědí to, a přesto školy nezavírají. Stejně jako všechny ostatní země v Evropě, kde prudce stoupá počet infikovaných. Francouzský premiér Jean Castex už v pátek 18. září otevřeně ohlásil, že už nikdy žádné vypnutí nepřijde. „Neobětujeme naše společenské, kulturní a ekonomické životy, vzdělání našich dětí a vůbec normální život,“ prohlásil v projevu k Francouzům.

Jedinou zemí v Evropské unii, která se rozhodla vzdělání dětí a mladých lidí obětovat, je Česká republika. Studium na vysokých školách se v tomto roce ještě vůbec nerozjelo. Místo na přednáškách a seminářích trčí studenti doma za počítači. Už se objevují první žaloby na to, že jim stát upírá právo na vzdělání. Od tohoto pondělí zůstávají doma i žáci středních škol, s výjimkou nižšího stupně víceletých gymnázií. Všichni od šestnácti let výš. Ministr zdravotnictví Roman Prymula zprvu ohlásil, že to bude na čtrnáct dní. V nedělní debatě v České televizi ale už začal varovat, že zvažuje i zavření druhého stupně základních škol a nižších ročníků gymnázií. To znamená, že doma by zůstali všichni od páté třídy výš. Zavření středních škol jen na dva týdny tak v přívalu výhrůžek dalším zavíráním nepůsobí příliš realisticky. Studenty nejspíš čeká delší čas vypnuté školy. Podle ministra zdravotnictví přibývá každý den 420 pozitivně testovaných žáků a studentů. Celkově je nakažených víc než osm tisíc. Proto uvažuje, že by se zavřely i druhé stupně základních škol.

Absurdní život studentů sportovců

Data skutečně ukazují, že v generaci 16 až 19 let, což jsou středoškoláci, je vzestup nákazy zhruba na úrovni 300 procent průměru všech ostatních generací. Mezi žáky od jedenácti do patnácti je to kolem 150 procent. Jenže studenti procházejí infekci buď bez příznaků, nebo jen s velmi lehkým průběhem a nijak je neohrožuje. Pokud se budou chovat obezřetně, když se budou potkávat s rizikovými lidmi, které infekce naopak ohrožuje, není žádný důvod školy vypínat. Proti zavírání škol jsou nyní na rozdíl od jara jak rodiče, tak ředitelé. Ukázalo se to v živém testu, když Roman Prymula krátce po svém nástupu do funkce ministra zdravotnictví vyzval ředitele škol, aby protáhli pátečním ředitelským volnem prodloužený víkend po svátku svatého Václava: kolem 80 procent škol po celé zemi to odmítlo. Ministr školství Robert Plaga poté do veřejného prostoru distribuoval analýzu Centra pro biologické hrozby, která ukazovala, jak zavření středních škol přispěje ke snížení reprodukčního čísla R (to udává, kolik lidí v průměru nakazí jeden infikovaný) jen velmi málo. Snažil se postavit do role obránce otevřených škol. Nakonec se Prymulovi podvolil. Stejně jako na jaře.

Absurditu zavírání škol a celkově logiky vládních restrikcí ukazuje diametrálně odlišný přístup ke školám a ke sportu. Podle vládního nařízení se musejí zavřít všechny střední školy s výjimkou nižších ročníků gymnázií. Dál se ale může provozovat sport, kde jsou sportovci oficiálně registrovaní ve sportovních asociacích. „Utkání v registrovaných sportech můžou probíhat na všech úrovních, ovšem bez diváků. Limit soutěžících či členů realizačního týmu bude dán na 130 osob na utkání,“ píše se ve vládním nařízení. Cílem je zjevně neomezit sporty, na něž je navázaný velký byznys a byly by z toho ekonomické škody. Jako je třeba fotbal nebo hokej. Jenže do vládního nařízení se to nedá explicitně dát, protože by okamžitě přišly žaloby od jiných sportovců kvůli nerovnosti podmínek, které by byly do očí bijící a soudy by takové nařízení téměř jistě považovaly za diskriminaci.

Takže se jako měřítko vzalo, že je sportovec registrován v nějaké sportovní asociaci nebo svazu. Což je třeba případ i dětského fotbalu nebo basketbalu na ligové úrovni. Tím se liší od školního kroužku v témže sportu, který je z epidemického pohledu úplně stejný. Jen má jeden hráč registraci a druhý hraje za školní družstvo. Takže registrovaní sportovci každého věku mohou dál sportovat, chodit na turnaje, soutěže i trénovat. Ti ze školních kroužků mají stopku. Zní to absurdně. Uvnitř se může scházet na jakékoli akci jen deset lidí, venku dvacet. Ale na sportovním utkání může být až 130 aktérů.

Řada dětí od šestnácti výš se dostává do bizarní situace. Nebudou chodit do školy, kde se celkem dají udržovat rozestupy, mohou ale dál hrát turnaje a provozovat sporty, jejichž podstatou jsou jako třeba ve fotbale, hokeji nebo basketu souboje tělo na tělo. Jeden funí ve vysoké rychlosti druhému do tváře. Ve sportovních klubech se nešíří nákaza o nic méně než ve školách. Takže ty děti, které dělají nějaké sporty na organizované úrovni, si posedí dopoledne před počítačem při distanční výuce. A pak vyrazí až v počtu 130 na zápas. Ty děti, které aktivně sportují, budou mít sice deficit znalostí a cenných společenských kontaktů ve škole, ale aspoň budou zdatné a budou mít fyzičku. Na rozdíl od spolužáků, kteří sportují jen v zájmových kroužcích, tedy na „nižší úrovni“.

Absurditu dotahuje, že řada dětských soutěží se odehrává v halách, tělocvičnách a na hřištích, které patří školám. Běžný školní tělocvik je tam vládním nařízením zakázaný, registrované turnaje a soutěže se tam ovšem dál mohou odehrávat.

Je to podobně absurdní jako zavírání restaurací v deset hodin. Vláda nemířila na podniky, kde lidé sedí a večeří. Mířila na kluby, kde se lidé tlačí kolem barů a postávají v hloučcích. Neuměla to ale odlišit tak, aby to nebylo právně snadno napadnutelné. Stejný je teď příběh s registrovanými sporty.

Neviditelný deficit stovek miliard korun

Zavřené školy s sebou nesou obrovské skryté škody do budoucna. Celé generace budou mít omezené vzdělání, často v klíčových bodech života, kdy buď nastoupily do školy, nebo se naopak chystají na závěrečné zkoušky. Zároveň ztratí hodně na sociální inteligenci a sociálním kapitálu, který se tvoří právě ve společenském kontaktu ve škole. To jim sebelepší on-line hodina s nejlepším učitelem nedá. I to se odrazí v budoucnu v jejich zhoršených schopnostech. Promarňují kvůli vládním restrikcím důležité měsíce svého formativního života. Škoda každého dne. Vyprávět by o tom mohly děti, které na delší dobu vyřadila ze školy nemoc nebo úraz.

Ekonom Daniel Münich z Institutu CERGE Univerzity Karlovy, který je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) v rozhovoru pro Seznam přesně popisuje, jak obrovské škody mohou zavřené školy způsobit. „Největší dopady budou mít neviditelné náklady, které nás doběhnou až v budoucnu. Například ztráta vzdělanosti se bude počítat na stamiliardy. Některé věci se měří snadno a na nich se bude ukazovat, že třeba ten dopad nebyl tak silný. To je například okamžitý pokles hrubého domácího produktu,“ říká Münich. „Jenže je tu řada neviditelných nákladů, které si poneseme po desetiletí, a ty jsou mnohem zásadnější. Zejména ztráty na vzdělání. Děti, žáci, mladí studenti byli při jarní vlně podrobeni něčemu, čemu říkáme distanční výuka. Jenže já mám zásadní pochyby, že u velké části žáků docházelo vůbec k nějakému vzdělávání. A nyní se postupně dostáváme do stejné situace. Školy se po desítkách postupně částečně nebo zcela uzavírají a napůl fungují prezenčně, napůl distančně. Navíc v mnoha případech se musí soustředit víc na to, aby děti měly roušky tam, kde je mají mít. Nepohybovaly se tam, kde nemají být. A výuka je až na nějaké třetí koleji. V dlouhodobém horizontu to bude mít nedozírné důsledky. Nižší vzdělanost znamená význačné dopady pro ekonomiku. Sníží to výkon lidí, jejich produktivitu a tím HDP. Existují na to přibližné výpočty. Vychází se ze zkušeností s krátkodobějšími lockdowny například kvůli počasí nebo stávkám, což ale byly skutečně otázky několika týdnů. Když jsem to počítal pro tu jarní uzávěru dle metodiky Světové banky, tak v té nejhorší variantě byl dopad do budoucího hrubého domácího produktu propad o 500 miliard korun,“ říká ekonom.

Všechny země v Evropě zjevně rizika uzavřených škol chápou. Až na Českou republiku pod vládou Andreje Babiše, kde Roman Prymula ordinuje čím dáš tvrdší opatření. A prezident Miloš Zeman ho z Hradu pobízí přímo k opatřením „drastickým“.