V době, kdy budoucí prezident Masaryk chodil do školy, měla většina jeho vrstevníků zkušenosti s prací na poli. Zhruba polovina z nich mohla očekávat, že v zemědělství zůstanou po celý život. Byla to těžká dřina, robota. Jak v českých městech rostl výrobní sektor, hodně vesničanů utíkalo z nejisté existence zemědělce do pracovního poměru. Dokonce i tvrdá práce v ostravském uhelném průmyslu byla pro tehdejší mladé lidi přitažlivější než otročení na poli. Také proto, že výdělky v továrně byly vyšší a jistější. Nerozhodovalo o nich náladové počasí nebo škůdci.

Ke konci Masarykovy politické kariéry už v české části Československa netvořili zemědělci největší část pracujících. Byla jich jen necelá třetina, přečíslili je živnostníci a zaměstnanci průmyslových podniků. Zemědělci ztratili svoji početní převahu, poprvé od mladší doby kamenné, kdy sem neznámé a dávno zapomenuté národy přinesly srp, mlýnek a osivo. Nebylo to ovšem tím, že by se zbytek populace rozhodl méně jíst. Hlavním důvodem, proč počty venkovanů pracujících na poli začaly ve 20. století rychle klesat, byla rostoucí mechanizace odvětví.

Využití strojů v zemědělství ve skutečnosti zas takovou novinkou nebylo, ale dlouho se omezovalo jen na mletí obilí. První neolitičtí zemědělci drtili drobná zrnka kamennými drtičkami a později žernovy, které vyžadovaly ruční pohon. Do větších žernovů se dalo zapřáhnout zvíře, ale tak jako tak to byla namáhavá a ubíjející práce s velmi nízkou produktivitou. Už v antickém světě však lidé vynalezli vodní a větrné mlýny, které v raném středověku dorazily i do střední Evropy. Byly to první stroje, které dokázaly zpracovávat úrodu „samy“, poháněny přírodní silou zvenčí, a šetřily přitom pot a námahu živých tvorů. Na víc než tisíc let to také byly – aspoň v zemědělství – stroje poslední. Vše ostatní museli odpracovat lidé a zvířata.

Devatenácté a dvacáté století s tradičním zemědělstvím zatřáslo a postavilo je na hlavu. Nejprve začaly na pole pronikat parní stroje, zpočátku velmi drahé. Koncem 19. století stála parní mlátička kolem pěti tisíc rakouských korun, tedy tříletý plat vysokoškolsky vzdělaného inženýra. Měli na ni jen největší sedláci a nekvalifikovaná pracovní síla byla stále ještě levnější. O generaci později už stroje začaly vítězit. Komunistická propaganda v Sovětském svazu i poúnorovém Československu zavedla úplný kult traktoru. Na Západě se traktor jako kulturní ikona neujal, ale mechanizace zemědělství, poháněná spíš ekonomickými než politickými tlaky, byla minimálně stejně rychlá jako ve východním bloku. Firmy jako John Deere jsou dnes mnohamiliardovými kolosy.

V současné České republice se zemědělstvím profesionálně zabývá 130 tisíc lidí, desetina počtu z roku 1948. Procentuální podíly zemědělců v jiných rozvinutých zemích jsou dost podobné. Ale v silně mechanizovaném odvětví stále ještě přežívá jedna oblast vyžadující starou dobrou ruční práci. Je to sklizeň.

Koronavirus proti chřestu

Současná epidemie nemoci COVID-19 zastavila leckterou ekonomickou aktivitu. Přírodní hodiny ale tikají stále stejně a naši němečtí sousedé teď řeší zajímavou otázku: kdo jim sklidí chřest? Chřest čili špargl se kdysi hodně pěstoval i na jižní Moravě a v Polabí, ale právě kvůli tomu, že jeho pěstování bylo náročné na lidskou práci, jej komunistická vláda označila za „buržoazní produkt“ a nahradila jinými plodinami. Následně vymizel i z české kuchyně. V Německu tenhle proces neproběhl a dnes se v SRN sní zhruba 1,5 kilogramu chřestu na osobu ročně, skoro dvacetkrát víc než u nás.

Mechanizace ale v péči o křehký chřest moc nepokročila, takže se tahle plodina musí sklízet ručně. Což je vzhledem k řádící epidemii problém. Jelikož Poláci letos určitě nepřijedou, začaly německé farmy verbovat sklízeče v Rumunsku, a to nabídkou podstatně lepších mezd než obvykle. Dovezená pracovní síla ale bude nejspíš muset žít v izolaci, což někteří pozorovatelé označují za poněkud ponižující. Kombinace pojmů „uzavřený pracovní tábor“ a „Německo“ zkrátka v lidech vyvolává nepříjemné asociace dodnes.

Chřest je jenom jednou z mnoha plodin, o jejichž sklízení se starají lidské ruce. Čím jemnější a zranitelnější plod, tím víc potřebuje lidské pozornosti, což je zdrojem potíží. Dovážení levných pracovních sil z ciziny totiž má i jiné problémy než jen ty infekční. Dost často přitom na sebe narážejí velmi odlišné kultury a výsledkem je nespokojenost místních obyvatel. Almería, andaluská provincie, jejíž velké skleníky jsou vidět i z oběžné dráhy, se poslední dobou stala baštou protiimigrační strany Vox, právě kvůli permanentním konfliktům mezi Španěly a gastarbeitry z Afriky. Ten samý druh problémů je k vidění v jižní Itálii, v USA, ale i v Mexiku, jehož obyvatelé si s Guatemalany, Hondurasany či Salvadorci zdaleka nerozumějí tak dobře, jak by naivní cizinec na základě sdíleného jazyka předpokládal.

Nicméně bez špatně placených námezdních pracovních sil by jahody a saláty shnily na poli. Nebo…?

Druhá éra parní mlátičky

Masivní tělo stroje plížícího se mezi řádky jahod na mokrém anglickém poli naznačuje, že alternativy existují už dnes. A dost možná jim v éře světa, který si znovu uvědomil potřebu existence hranic, patří budoucnost. Nebude to ale jednoduchý ani levný přechod, stejně jako kdysi u parních mlátiček. Některé skutečnosti zemědělským robotům docela dobře nahrávají. Rostliny zůstávají na místě, ani plody nepobíhají po větvích sem a tam. Navigaci strojů pod širým nebem lze řešit pomocí satelitního pozičního systému. Skutečné problémy jsou dva: rozeznat pomocí softwarového vidění, co je vlastně plod a zda je zralý k utrhnutí, a pak jej skutečně utrhnout a uložit tak, aby se nepoškodil.

Strojové vidění je jedna z nejtěžších oblastí počítačové vědy. Nám, bytostem zvyklým vnímat svět zrakem, přijde rozeznávání předmětů jako samozřejmost. Ve skutečnosti se mu věnuje docela velká část našeho mozku, což máme společné s dalšími vizuálně orientovanými příbuznými, jako jsou třeba stromové opice. Ještě daleko lepší zrak než lidé mají draví ptáci. Pokud ale neskáčete ve větvích nebo nejste vzdušný predátor, jehož přežití závisí na rychlém a přesném úderu, většinou váš zrak za moc nestojí. Zvědavý čtenář si může na internetu najít stránky, které simulují psí vidění. Není to žádná sláva.

Počítače na tom dlouho byly ještě mnohem hůř než psi. Těžiště jejich výkonu bylo v matematických algoritmech a první generace počítačů se obrazovými daty příliš nezabývaly. Na rozdíl od psů a lidí mají ale počítače velkou výhodu, jejich hardware lze vylepšovat. Dnešní kamery s vysokým rozlišením začínají dotahovat a předhánět lidské oko v řadě parametrů. Mají lepší ostrost (a to i na periferii obrazu, kde už lidské oko vidí rozmazaně), umějí vnímat i infračervené a ultrafialové záření. Zatím si nad nimi udržujeme náskok ve špatném světle – každý majitel chytrého telefonu ví, že fotografie pořizované za šera dopadají nedobře. Ale průmysloví roboti si vesměs mohou svoje pracoviště nasvítit podle potřeby.

Vyznat se v obraze, který kamera zprostředkovává, je pro počítačové vidění ten těžší úkol. To, co nám lidem jde intuitivně – hele, kočka! –, se softwarové systémy musely složitě učit a dodnes v tom nejsou úplně dobré. Kdyby byly budoucí zemědělské stroje jedinými roboty, kteří potřebují „vidět a chápat“, asi by tuhle překážku nikdy nepřekonaly. Naštěstí je v tomhle případě poptávka skoro univerzální. Od lékařů, kteří chtějí za pomoci umělé inteligence analyzovat snímky pacientů (je ta skvrnka nádor, nebo ne?), přes policejní složky až po výrobce autonomních vozidel, všichni potřebují počítače schopné prozkoumat viděný obraz a odvozovat z něho závěry. Zemědělská robotická revoluce z téhle snahy může jedině těžit.

Experimentální stroje, které trhají na polích jahody a pečují o blaho rostlin v uzavřených sklenících, jsou zatím drahé, ale v moderním světě šla vždycky cena mechanizace dolů a v tomto případě to nebude jinak. A na druhé straně ceny leží výhody, kterým člověk nemůže konkurovat a které už vytlačily valnou většinu živé pracovní síly z továren. Schopnost pracovat bez únavy a přesně 24 hodin denně. Rozšiřitelnost – robot může mít klidně dvacet paží, kdežto člověk si musí vystačit se dvěma. Softwarová vylepšení, která zefektivňují stávající systém, aniž je nutné kupovat nové stroje. Konec závislosti na pracovní síle, která může stávkovat, odejít ke konkurenci nebo ji třeba nepustí přes hranice. Samé věci, které znějí každému podnikateli velmi dobře.

Kromě toho by roboti mohli zvládat i úkoly, které se v současné době řeší chemií. Jde hlavně o herbicidy, s jejichž pomocí hubí farmáři plevel. Robot má víc trpělivosti a energie než člověk, takže by mohl průběžně „hlídkovat“ kolem rostoucích plodin a každý plevel likvidovat vyškubnutím, nebo třeba spálit laserem. Problémový hmyz by zas mohl odsát z povrchu rostliny jako vysavač. Na nepoužívání chemie slyší zákazníci docela dobře už dnes, za bio kvalitu jsou ochotni připlatit. To by mohlo zavádění robotů v zemědělství významně pomoci.

Cesta k plně automatickým farmám ještě není u konce, ale cíl už je na obzoru. Je možné, že za deset let budou mít hypermarkety nejenom vlastní pekárnu, ale i vlastní farmu obsluhovanou a sklízenou roboty. I z politického hlediska je to vítězná karta. Rozpor mezi tím, že voliči chtějí mít k dispozici pestrý výběr levných a čerstvých potravin, ale příliš nefandí přísunu pracovních sil zvenčí k jejich sklízení, zatím politická scéna nedokázala nijak řešit. Tohle by byla jedna z možností.

Stejně to bude ale velká změna. I kulturní. Postava člověka sklánějícího se k prsti na poli patřila po celá tisíciletí k základním obrazům lidstva. Pro generaci, která právě opouští porodnice, bude možná ale stejně divná a cizí jako představa živého pošťáka podávajícího adresátovi do ruky vytištěný e-mail.