V Evropské unii startuje pod šifrou Dublin IV další vlna debat o budoucí migraci. Především Berlín a Brusel se snaží pokročit na cestě k jednotnému azylu, jehož posledním stadiem je přerozdělovat přes kvóty lidi, kteří do Evropy přicházejí. Země střední Evropy včetně Česka proti tomu protestují. V této chvíli ale vůbec není jasné, jestli se jim podaří kvótám zabránit, nebo budou převálcovány jako s jednorázovými kvótami na podzim roku 2015. Dá se ale čekat, že ze všech stran se pohrnou obvinění, že postkomunistické státy ještě nedospěly do „západní“ kosmopolitnosti, otevřenosti a různorodosti.

Sjednocovat azylová a migrační pravidla je však nejen obrovský zásah do suverenity jednotlivých členských zemí. Najednou nemají moc rozhodnout, komu na svém území dají právo žít. Migrace je celkově velmi citlivé téma v evropském sjednocování. Postoj a vstřícnost k přistěhovalcům se kulturně v různých státech výrazně liší. Zatímco pro občany některých zemí Evropské unie je velmi přirozené sebrat se a odejít za lepším životem do sousedního města, kraje, nebo dokonce za hranice, jinde lidé nemají do stěhování chuť, i kdyby se jim nabízely výrazně lepší podmínky. My, na rozdíl třeba od Poláků nebo Slováků, patříme k výrazně nestěhovavým zemím. A když už někdo za lepším životem nebo zkušenostmi odchází, jsou to lidé z vyšších pater společenského žebříčku. Právě to, jak smýšlíme o stěhování do jiného města, kraje nebo země, může ovlivňovat náš postoj k migraci. Masové stěhování a přesazování jinam nepovažujeme za přirozené.

Česká výjimka

Společnost Randstadt, jedna z největších globálních personalistických firem, pravidelně sleduje trhy práce a ochotu lidí se stěhovat ve třiatřiceti zemích světa. Vůbec nejméně ze všech se chtějí do zahraničí přesouvat Dánové. Hned po nich Češi. Poláci, Slováci i Maďaři jsou podstatně stěhovavější. Výstižně to dokládá počet slovenských migrantů v Česku v čele s premiérem Babišem nebo pražskou primátorkou Krnáčovou.

Neexistují žádná přesná čísla, kolik Čechů žije v zahraničí. V zemích Evropské unie, kam jich odchází nejvíc, se nijak speciálně statisticky neregistrují. Jedna z mála konkrétních čísel, z nichž si můžeme udělat představu o středoevropské migraci, jsou ta z Velké Británie. Tam se právě příchozí z těchto zemí, u nichž Britové získali dojem, že už jich je příliš a jejich ochota pracovat za nižší plat jim snižuje životní úroveň, stali jedním z hlavních spouštěčů brexitu. Londýn si proto zpracoval poměrně detailní studie, kolik lidí ze střední Evropy na ostrovy přišlo a co tam dělají.

Celé střední a východní Evropě z první postkomunistické vlny rozšíření z roku 2004 říkají EU 8 a rozebírají rozdíly mezi přistěhovalci z těchto zemí. Češi z toho vycházejí jako velmi malá, elitní a kvalifikovaná migrace, která nebere špatně placená místa. Zatímco typický polský či slovenský přistěhovalec ve Spojeném království pracuje v průmyslu, ve stavebnictví, případně v hotelích nebo restauracích, typický český přistěhovalec míří do bankovnictví a finančních služeb. Spolu s informačními technologiemi nejlépe placených oborů vůbec.

Když se podle oborů a jejich finanční atraktivity srovná, v čem si vydělávají domorodí Britové a přistěhovalci ze střední Evropy, je profil příchozích z postkomunistických zemí výrazně posunutý do branží s levnou prací. Do hotelů a restaurací. Skladů a distribuce. Na stavby a do průmyslu. Čeští migranti se vymykají. Mají podle branží, kde se živí, „dražší“ profil než Britové.

Podle odhadů britských statistiků z let 2013 až 2015 žilo v té době ve Spojeném království 1,3 milionu lidí z postkomunistické střední a východní Evropy. Z toho dominantní počet, 814 tisíc, byli Poláci. Čechů na ostrovech v té době žilo 26,5 tisíce. Ze Slovenska, země s polovičním počtem obyvatel, přišlo do Británie 45 tisíc lidí. Z britské zkušenosti se dá říct, že máme osmkrát nižší migrační apetit než Poláci a víc než třikrát menší než Slováci. Jsme s velkým náskokem nejméně stěhovaví ze všech osmi zemí střední a východní Evropy.

Elitní migranti

Máme také s velkým náskokem nejelitnější migraci. Jako měřítko se dá vytáhnout právě počet lidí, kteří se živí v dobře placených finančních službách. Ty britští statistikové sledují jako samostatný obor, protože na něm do značné míry stojí bohatství Spojeného království. Téměř každý třetí český přistěhovalec do Británie je bankéř. U Poláků jen jeden z dvanácti. U Slováků každý desátý. U Maďarů jeden z jedenácti. Česká migrace do Británie není srovnatelná z žádnou jinou ze středoevropských zemí.

Jistě, jde o přistěhovalce do jedné jediné země z celé Evropské unie. Může ale hned z několika důvodů dávat obecnější představu. Velká Británie a Irsko byly v roce 2004 prvními zeměmi, které novým členům Unie po vstupu otevřely své pracovní trhy bez jakýchkoli omezení. Všechny ostatní státy se je rozhodly ve strachu z levné pracovní konkurence chránit. Nejdéle Němci a Rakušané. Takže ten, kdo měl chuť zkusit si žít a pracovat jinde v Evropě, přirozeně hned po rozšíření mířil do Británie. Ve všech zemích střední Evropy je angličtina nejrozšířenějším ze západních jazyků. Takže bylo nejvíc těch, kdo se mohli uplatnit právě tady nebo v Irsku. Ostrovní ekonomika v té době navíc zažívala silný růst. Platy tady byly výrazně vyšší než v Německu nebo Francii. K tomu je potřeba přidat měkkou sílu přitažlivosti, kterou má Británie z celé Evropské unie největší. I na našem žebříčku sympatií patří Britové k výrazně oblíbenějším než Němci. Londýn je navíc jedinou skutečnou světovou metropolí v Evropě. Proto se dá ze středoevropské migrace do Spojeného království číst obecnější stěhovací apetit Středoevropanů.

Kromě tradičních vzorců chování formovaných kulturou a historií hrály důležitou roli i životní podmínky v zemích, odkud lidé přicházejí. Všechny ostatní země střední a východní Evropy s výjimkou Česka zažívaly po vstupu do Unie časy dvouciferné nezaměstnanosti. Nabízely méně pracovních příležitostí. S výjimkou Estonska ve všech z nich žije výrazně víc lidí na venkově, kde je méně šancí k osobní realizaci. A když už vás to motivuje opustit domov, rozmyslíte si, jestli půjdete za životem o něco lepším do Varšavy, nebo za výrazně lepším do Londýna.

Na středoevropském přistěhovalectví – včetně krátkodobých pobytů na pár měsíců – je vidět ještě jeden zajímavý trend. Spojené království má z celé Evropské unie bezkonkurenčně nejlepší univerzity. Odstup od kontinentální Evropy je podle uznávaných žebříčků obrovský. To není o ligu, ale o tři ligy. Po vstupu do Evropské unie se navíc i Středoevropanům otevřela možnost studovat na některých z nich úplně zadarmo. Ve Skotsku, kde sídlí řada velmi dobrých škol, se školné neplatí. V Británii sice ano, ale je to školné odložené, na které se dávají státní půjčky a ty se splácejí až ve chvíli, kdy už zaměstnaný absolvent dosáhne na určitou výšku platu.

Britové se dívali i na to, kolik lidí ze zemí Evropské unie k nim přijelo studovat. Ze všech přistěhovalců ze sedmadvacítky to bylo skoro 16 procent. Ze všech migrantů z oněch osmi zemí střední a východní Evropy ale jen 1,3 procenta. Příležitosti, kterou jim dávají špičkové britské školy, využili Západoevropané a Jihoevropané zjevně víc než Poláci, Češi nebo Slováci.

Nenaplňují se ale ani obavy části Britů z dávkové turistiky. Drtivá většina občanů zemí střední a východní Evropy přijíždí do Británie pracovat. Míra zaměstnanosti je u nich vyšší než u domácích Britů.

Nestěhovavost má u Čechů hlubší kořeny. Všechny personalistické, sociologické a statistické studie od roku 1989 setrvale potvrzují velmi nízkou ochotu přestěhovat se za prací do jiného města nebo regionu. Tahákem není ani podstatně vyšší plat. I domácí stěhování se odehrává spíš na vyšších patrech společenského žebříčku. Do Prahy, kde je ve srovnání se zbytkem země vyšší životní úroveň a nabídka příležitostí, míří ambiciózní a motivovaní lidé. Mají mentální profil trochu podobný těm, kdo odcházejí do Londýna. I uvnitř země se za příležitostí přestěhuje spíš manažer než dělník.

Tato nestěhovavost se odráží i v našem postoji k migraci. Platí tady fenomén „podle sebe soudím tebe“. Pro Čechy je přirozené, že za prací se stěhují především lidé z vyšších vrstev. Ti jsou zpravidla velmi dobře schopni zapadnout do společnosti, kam přicházejí. Pro úspěch se potřebují nejen integrovat, ale spíš asimilovat. Pochopit a převzít za své všechny nuance a kulturní kódy prostředí, v němž se rozhodli uspět.

Úplné splynutí s novým domovem

Takovou vytříbenou a naprosto se asimilující migraci očekávají lidé i v Česku. Od roku 1989 si zvykli, že sem po tisících přicházejí lidé ze Západu. Učitelů jazyků, manažerů zahraničních firem a různých dobrodruhů toužících poznat transformační exotiku a tušících příležitosti nových neobjevených trhů byly desítky tisíc. Západní migraci nikdo neřešil, protože byla elitní. Bohatší přicházeli do výrazně chudší země. Domácí ničím neohrožovali. Takže ti považovali příchozí za příslušníky vyšší civilizace, jíž se chtěli inspirovat. Byli za ně vděčni. Nemuseli na Západ. Západ přišel svým stylem za nimi. Stejně tak Britové při brexitu řešili, kolik mají doma migrantů ze střední Evropy, ale vůbec neřešili, že Londýn je šestým největším francouzským městem. Dlouhodobě je tam usazeno kolem 300 tisíc Francouzů. To je srovnatelné s počtem obyvatel Nice. Francouzi ale podobně jako Češi v Londýně pracují v dobře placeném bankovnictví a finančních službách. Až na výjimky je to opět elitní migrace, která nikoho nedráždí.

Vedle migrantů z bohatého Západu je druhou českou migrační zkušeností přistěhovalectví z Ukrajiny. Lidé, kteří odtud přicházejí, jsou ochotni brát špatně placená místa, přestože mají na víc. Takže sledujeme příběhy ukrajinských učitelek a lékařek, které pomáhají v domácnostech a hlídají děti. A inženýrů, kteří v lepším případě dosáhnou na práci stavbyvedoucích. Ti lidé sem navíc velmi velmi často přijíždějí jen na krátkou dobu vydělat si peníze. Většinou mají přinejmenším ambici vrátit se dříve či později domů. Na rozdíl od muslimských migračních komunit v západní Evropě tady neprosazují žádná svoje pravidla. Nežádají speciální zacházení. Dost pokorně a vděčně respektují pravidla společnosti, do níž přišli za lepším životem.

Tyto vlastní postoje ke stěhování a zážitky z polistopadové migrace k nám utvářejí kontext, v němž společnost o migraci přemýšlí. Považujeme ji za výběrovou věc pro elity a vyšší střední vrstvy. A jak z velké přizpůsobivosti až asimilace Čechů, kteří odešli do ciziny, tak z bezproblémové přizpůsobivosti ukrajinských nebo vietnamských přistěhovalců u nás máme představy, jak má pro nás přijatelná migrace vypadat.

Ty představy jsou díky naturelu a historii jiné než už Němců, Francouzů nebo Britů, kde se po druhé světové válce vytvořily obrovské komunity přistěhovalců z muslimského světa, jež tamní společnosti nemohly neproměnit. V drtivé většině to nebyli uprchlíci před válkou a perzekucí, ale ekonomičtí migranti, kteří přišli rychle rozjetým ekonomikám dodat levnou pracovní sílu. Byli to vesměs lidé s kvalifikací – na evropské poměry – velmi nízkou. Přestože původně přišli jen na čas, většinou zůstali. Pak za nimi v rámci slučování dorazily celé široké rodiny. O asimilaci ve stylu přirozeném pro české migranty v cizině se u nich vůbec nedá mluvit. Mnoho z nich se nezvládlo ani přijatelně integrovat.

Odsudky, jak je Česko nacionalistické a xenofobní, když odmítá trvalé kvóty na přerozdělování migrantů, jsou velmi necitlivou ignorancí toho, jaký má země k přistěhovalectví celkově přístup. Ty kvóty, které mají být konečnou fází jednotného azylového systému Dublin IV, nejsou na uprchlíky, jak se někdy s oblibou tvrdí. Jsou na žadatele o azyl. Ta procedura je dlouhá, různí aktivisté jsou ji schopni u soudu obstrukcemi hodně prodlužovat. A přestože skutečný azyl podle Ženevských konvencí získává jen zlomek žadatelů, je velmi těžké dostat z hostitelské země odmítnuté migranty. Evropský parlament navíc v návrhu na systém, který má reformovat azyl, nezastírá, že celkově považuje migraci za pozitivní trend, který má v Evropě pomoci vyřešit demografickou krizi.

Tlak na kvóty bude silný. Jednání tvrdá. Je potřeba umět beze studu a sebevědomě vysvětlit, proč jako nestěhovavý národ smýšlíme o přistěhovalectví jinak, než o něm smýšlejí v jiných zemích. Že se nechceme měnit. A že to přece neznamená, že jsme nacionalisté nebo xenofobové.