Diskuse? Ale my jsme univerzita. Takto reagovala Humboldtova univerzita v Berlíně poté, co začínající bioložka Marie-Luise Vollbrechtová představila téma své přednášky, kterou chtěla proslovit na červnovém festivalu Lange Nacht der Wissenschaften. Teze nebyla přehnaně ambiciózní a na popularizační festival vhodná. Navzdory tomu, co slýcháváme ve veřejných debatách, existují – z čistě biologického hlediska – přesně dvě pohlaví, tvrdí začínající bioložka.

Proti záměru se vyslovil studentský spolek právníků a právniček, na jehož stranu se postavilo univerzitní vedení a domluvenou přednášku zamítlo. Bioložku odkázalo na YouTube a přislíbilo, že přednášku bude možné pronést v budoucnu, mimo festivalové dny. Zamítnutí zdůvodnilo obavami z bezpečnosti: v rušných dnech se v budově pohybují děti i starší občané a člověk nechce domyslet, co by se mohlo stát, kdyby se zranitelné skupiny připletly do potyček, jež lze v souvislosti s kontroverzní tezí očekávat. Univerzita navíc nemíní dávat prostor diskriminačním projevům.

Nad situací žasl nejen pravicově orientovaný deník Die Welt, zneklidnění dal najevo i levicově liberální týdeník Die Zeit. V týdeníku vyšel přepis zamítnuté přednášky a redakce přinesla rozhovor s bioložkou i s proděkanem pro vědu Christophem Schneiderem. Podle Schneidera existují věci, o nichž se na univerzitní půdě nediskutuje. Postup kritizovala ministryně školství Bettina Stark-Watzingerová a ústavní soudce Peter M. Huber vyjádřil zneklidnění nejen nad touto událostí, ale obecně nad množícími se případy omezování svobody slova na univerzitní půdě.

Scény z absurdního divadla

Lze se dohadovat, co všechno vedlo k tomu, že situace vyústila ve scény z absurdního divadla. Jedním z důvodů může být, že v Německu zrovna probíhá diskuse ohledně chystaného zákona, který se dotýká otázky pohlaví v nejcitlivějším bodě. Kdyby zákon prošel, bude možné změnit si na matrice pohlaví jen na základě svého přání. Nebude tedy zapotřebí psychologických ani lékařských posudků. Za děti do čtrnácti let by žádost podávali rodiče, od čtrnácti smí dítě podat žádost samo, souhlasí-li rodiče. Tím se výrazně zkrátí cesta k hormonální léčbě, a má-li dotyčná osoba zájem, i k přeoperování na žádoucí pohlaví.

Jak živé je téma, se vyjevilo již před několika měsíci v souvislosti s vydáním knihy Transsexualita. Co je žena? A co muž? (Transsexualität. Was ist eine Frau? Was ist ein Mann?, 2022). Alice Schwarzerová a Chantal Louisová se v ní zaobírají i zmíněným zákonem na pozadí již nyní neuvěřitelného nárůstu transsexuality zvlášť mezi dospívajícími dívkami. Nárůst činí v západním světě 4000 procent. Z poruchy, kterou dřív trpělo ani ne procento obyvatel, udává se 0,33–0,7 procenta, se stala diagnóza, jíž se musí zabývat každá vzdělávací instituce.

Součástí knihy je rozhovor s dětským psychiatrem Alexandrem Kortem, který srovnává hrozivý trend s anorexií: ta byla u dívek podobně epidemická před dvaceti lety. Jinými slovy: nikdo nezpochybňuje, že ty dívky něco trápí, otázka ale je, jestli je transsexualita skutečným problémem. Spíš se zdá, že svou nejistotu, která se přirozeně váže k dospívání, vyjadřují prostředky, které jim jejich okolí a širší kultura poskytuje.

Kniha vzbudila poprask nejen v médiích. Na sídlo redakce feministického časopisu EMMA, jehož je Schwarzerová od roku 1977 šéfredaktorkou, vandalové nastříkali „TERF“, zkratku pro radikální feministku, která nepovažuje transženy za biologické ženy. V médiích od kritiků zaznívalo, že Schwarzerová je stará bílá nenávistná žena, která si na utrpení transsexuálů dělá jméno. Připomeňme, že Schwarzerová je celoživotní novinářkou a ikonou německého feminismu. Již v sedmdesátých letech se zabývala obtížným osudem transsexuálů a v roce 1984 napsala pojednání, v němž transženy označuje za svoje sestry.

Ostatně právě proto, že Schwarzerová nezpochybňuje těžkosti transsexuálů, vyzývá k tomu, aby se pečlivě zkoumalo, jestli dvanáctiletému dítěti, které vyjádří touhu změnit pohlaví, je třeba ihned naordinovat léky na potlačení puberty. Rovněž si všímá pomatené terminologie, kterou média mechanicky přejímají.

Co z toho plyne pro biologii?

O terminologickém nárazu svědčí i skandál kolem odmítnuté přednášky. Záměrem mladé vědkyně nebylo zpochybnit, že existují různé, ba nesčetné sociální normy vážící se k pohlavím. Na pocitové úrovni máme tolik pohlaví, kolik je lidí, tedy něco kolem osmi miliard. Co z toho plyne pro biologii, jestli vůbec něco, je otázka.

Vollbrechtová má za to, že naše tělo svými názory nijak snadno nedojmeme. Ostatně to dokládá obtížnost přeměny jednoho pohlaví v druhé. A ač někteří biologové zdůrazňují plastičnost pohlaví, převažuje konsenzus, že na čistě biologické rovině známe dvě pohlaví. Většina živočišných druhů, včetně všech savců, se miliony let rozmnožuje tak, že spermie samců oplodňují vajíčka samic. Mezi spermiemi a vajíčky není plynulý přechod – což zakládá binaritu.

To přitom neodporuje tezi, že existují lidé, tzv. intersexuálové, kteří se binaritě vymykají. Pohlavní orgány těchto lidí, kteří tvoří méně než dvě procenta populace, vykazují rysy mužského i ženského pohlaví. Ani to není námitka vůči binaritě, naopak: dosud lze poruchu popsat právě jen analýzou, která vychází z binárního rámce.

Ale co si počít s tím, že mnozí, zvlášť mladí lidé, o sobě tvrdí, že jsou fluidní, že tedy nespadají ani do jedné ze dvou kategorií? Nejprve lze poznamenat, že zjevně nehovoří o biologickém pohlaví. Patří-li k více než devadesáti osmi procentům populace, jsou na biologické rovině buď ženami, nebo muži. Je však možné, že se neztotožňují s nároky, normami, pohledem na dané pohlaví. Ač jsou třeba ženami, cítí se náležet spíš k mužskému pólu.

Všichni jsme fluidní?

Řeč o fluiditě je zatížena nejednou obtíží. Existují tací, kteří říkají, že fluidní jsme všichni – vždyť nikdo není prototypem muže, nebo ženy. Kdo zastává tuto pozici, čelí následujícímu problému: kdyby byli všichni fluidní, zanikla by skupina, jíž právě fluidní lidé připisují zvláštní biografický osud a specifické sociální rysy. Tito lidé píší o ústrcích, nepochopení a vnitřních bojích. Tvrzení „všichni jsme fluidní“ by tuto hraniční zkušenost, kterou nemáme důvod zpochybňovat, banalizovalo.

Jiní volí opačnou strategii. Nejenže netvrdí, že jsme všichni fluidní, naopak se vymezují vůči tzv. cis lidem, tedy těm, kteří se identifikují se svým pohlavím a tento fakt považují za normu. Jistěže je možné občasnou přezíravost cis lidí kritizovat, ale rovněž je třeba zvážit, že existence tzv. cis genderu je logickým předpokladem řeči o fluiditě. Jinými slovy: nelze být fluidní, aniž by existovaly ony dva póly, které platí za normu a mezi nimiž se fluidní lidé pohybují.

Tím se ocitáme u obtíže, na kterou Schwarzerová poukazuje: nespočívá tvrzení o fluiditě v úzkoprsém pohledu na většinovou společnost? Copak dospělí lidé, snad včetně „boomerů“, nechápou, že málokdo je prototypem muže či ženy? Nežijeme snad ve společnosti, v níž přijímáme, že se ženy smějí nelíčit, mohou hrát fotbal, nemít děti, být třeba lesbami? (Poznamenejme, že Schwarzerová si v roce 2018 vzala za ženu svou dlouholetou přítelkyni.) Proč nepřijmout, že právě takové ženy jsou zkrátka… ženami? Proč je označovat za fluidní? Namístě je otázka, jestli lidé hlásící se k fluiditě nejsou příliš zakonzervováni ve svém pojetí toho, cože je „žena“ či „muž“.

Společnosti sestupu

Tento paradox lze sledovat i v jiné rovině: v generaci, která si oblíbila slovo „fluidní“, ožívá politika identity. Být ženou, mužem, fluidní osobou nebo transsexuálem má pevně stanovené podmínky a pravidla. Proč je přináležitost ke skupinám s takto zřetelně – až úzkoprse – vymezeným identitním profilem dnes natolik důležitá? Důvodů bude mnoho, ale jedním z nich může být fakt, že žijeme v tzv. společnostech sestupu.

Toto slovo nepatří do slovníku reakcionářů, ale sociologů. Mnoho mladých lidí tuší, že lépe už bylo a že si standard svých rodičů neudrží. Kdo nemá budoucnost, anebo se přinejmenším domnívá, že ji nemá, posiluje důležitost původu, identity, přináležitosti. Lidé se nedefinují skrz to, čeho mohou dosáhnout, ale skrz to, co je za nimi, tedy skrz svůj původ.

Moderní a osvobozující představa, že identita je pružná, že je hracím polem, na němž je ledacos možné, proto bere za své. Možná s tím souvisí i nesmírná a nemístná vážnost, která je identitám připisována, ale i agresivita, s níž se potýká každý, kdo by se byť jen doptával na podrobnosti.

Jistě, s humorem to lze přehnat a povzdechy nad tím, kterak si už dnes z ničeho nelze dělat legraci, patří do pokladnice současných klišé. Ale humor se o sebe umí postarat a staré bílé ženy a staré pány k tomu nepotřebuje – občas se děje sám, aktérům navzdory. Berlínská univerzita o tom ví své.