Návrat první republiky
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Roku 1931 zažily tehdy dvanáctitisícové Louny velkou slavnost. Město totiž svou návštěvou poctil prezident Tomáš Garrigue Masaryk se svou dcerou Alicí, aby společně otevřeli zbrusu nové lounské výstaviště. Areálu přitom dominovala bílá novostavba hlavního pavilonu A, která svou podobou odrážela principy a eleganci v Československu populární modernistické architektury.
Čas chátrání
Jak ale ubíhaly roky od návštěvy prezidenta Osvoboditele, tak začal pavilon přicházet o svou původní záři – ostatně jako mnoho podobných reprezentativních budov v malých i velkých městech celého Československa. Slavné časy definitivně ukončil nástup druhé světové války a dlouho vládnoucí komunisté o uctívání první republiky, jejíž kulturu pavilon přímo ztělesňoval, nestáli. Komunistické hospodářství koneckonců nebylo udržování náročnějších staveb ani schopno. Postupně tak došlo k rozpříčkování otevřených prostor pavilonu v prvním patře na malé kanceláře, zazdění velkorysého panoramatického okna v průčelí, ba dokonce i přístavbě trafostanice k zadní straně stavby.
V péči o pavilon nedošlo k výraznější změně ani po revoluci, a tak nadále sloužil jako skladiště pro celý areál. Budova společně s celým výstavištěm proto dál chátrala, a to i navzdory památkové ochraně, kterou pavilon získal roku 1996. Na špatném technickém stavu objektu se pak podepsala i jeho samotná poloha – výstaviště je totiž v záplavové oblasti v meandru řeky Ohře, a zvýšená vlhkost tak napáchala své.
Dát věci do pořádku se rozhodlo město Louny, majitel výstaviště, až v roce 2016, kdy vypsalo výběrové řízení na celkovou rekonstrukci hlavního pavilonu spojenou s jeho novým využitím. Do něj se přihlásil také pražský architekt Ondřej Tuček, který ihned rozpoznal architektonickou výjimečnost stavby. Nejdřív se však počítalo jen s ryze praktickými opravami technických problémů a lehkou adaptací pavilonu na nové využití, které mělo zahrnovat kromě výstav a veletrhů také společenské a kulturní akce. Na základě dalších diskusí se ale naštěstí povedlo navýšit rozpočet rekonstrukce, což umožnilo vrátit kulturní památce zašlou krásu.
Očistit, obnovit, znovu využít
Za návrhem pavilonu stál na začátku 30. let lounský inženýr Oldřich Polák a uznávaný pražský stavitel betonových konstrukcí Karel Skorkovský. Ti svou stavbu založili na racionální subtilní konstrukci umožňující velkorysé otevření hlavního sálu ve tvaru protáhlé podkovy s ochozem na výšku dvou pater. Jak navíc zmiňuje sám architekt Tuček, který na projektu pracoval s Janou Kusbachovou, pavilon díky umu obou inženýrů dokazuje stavitelské umění své doby, kdy hrály estetické kvality stavby důležitou roli. Krásné proporce stavby, čistota provedení a velkorysé prostory působí silně samy o sobě až dodneška.
Autoři rekonstrukce si tyto kvality dobře uvědomovali, a proto se rozhodli přistoupit k obnově s maximální pokorou k původnímu. Pavilon proto nechali očistit od různých pozdějších stavebních úprav, které hyzdily tvář elegantní budovy, obnovili původní panoramatické okno v průčelí nad otevřenou vstupní arkádou tvořenou deseti subtilními sloupy a zároveň umožnili vstup na střešní terasu, kterou nese právě tato arkáda. Konečně také zmizela trafostanice přistavěná z druhé strany sálu, na jejímž místě opět vznikl druhý vstup do pavilonu. Obnovenému pavilonu výrazně pomohlo i nahrazení všech oken a dveří replikami původních prvků.
Výraznou rehabilitací prošel také interiér. Proměnila se celá dispozice zázemí návštěvníků v přízemí i prostor kavárny v patře s přístupem na zmíněnou střešní terasu, přibyl nový výtah a byly obnoveny všechny povrchy (vnitřní i vnější) včetně podlah. Důležité bylo také zlepšení akustiky – část stropů proto pokryly podhledové desky, zadní stěnu sálu pak doplnila akustická předstěna s dřevěnými latěmi. Sál nově rozzářila výrazná kulová svítidla, která velký a důstojný prostor skvěle doplnila. Pavilon se nevytápí, a umožňuje proto jen sezonní provoz od jara do podzimu, což ale tento typ budovy zásadně neomezuje.
Rekonstrukce pavilonu nicméně poukazuje na jeden vážnější celorepublikový problém týkající se špatného stavu našeho stavebního fondu. Snad všechna města a obce v Česku vlastní veřejné budovy, které se ale nevyužívají vůbec anebo jen velmi „rezervně“. Klíčem by měly být kvalitní rekonstrukce, které dokážou jako v případě lounského pavilonu významně pozvednout úroveň zanedbaných, avšak cenných staveb, a umožnit tak jejich plnohodnotný provoz, anebo rovnou transformují zastaralé objekty pro nové využití. Není nutné pouze stavět další nové budovy.
Matěj Beránek
Foto: Viktor Tuček | PHOTON.CZ