V čase, kdy vzniká tento text, to vypadá, že ministryně obrany Karla Šlechtová to už má ve vládě spočítané, jejím příštím úkolem zřejmě bude šířit dobré jméno téhle země z nějaké ambasády, držme jí palce. I v době, kdy dříve nemyslitelné se ve zdejší politice stává normou, se paní ministryně dokázala vymykat, upozornit na sebe, působit jako úkaz z jiného světa.

A je jistě paradoxní, že po předvedeném výkonu se jí má stát osudnou prkotina typu  nadměrného využívání VIP salonků na letištích. Její zraněná stížnost na to, že na ni tuhle věc vytáhly zrovna noviny patřící do svěřenského fondu pana premiéra, je docela pochopitelná. Karla Šlechtová si zasloužila něco lepšího nebo alespoň spektakulárnějšího, jaksi důstojnějšího jejího působení v čele resortu obrany. V úřadě, který pravděpodobně opustí, po sobě Šlechtová zanechá bizarní dědictví, zůstane i v paměti nezainteresované veřejnosti – nikoli kvůli podivným rozhodnutím a sporným koncepcím, těm důležitým věcem – alespoň z praktického hlediska. Jenomže politika není jenom praxe a výkon státní úřednice na poli, dejme tomu, vytváření uměleckého dojmu byl skutečně pamětihodný. Vnímání Karly Šlechtové jako bizarní postavy, extravagantního úkazu je ale v něčem dost nespravedlivé. Na pravděpodobně odcházející ministryni toho vlastně moc bizarního není.

Leitmotivem její politické činnosti byla nezvládnutá sebeprezentace, i v tom ohledu se paní ministryně ale pohybovala v normě; používá-li se ve vztahu k politické scéně klišé, podle něhož nutně musí být jen odrazem společnosti, pro paní ministryni to platí. Ten leitmotiv s ní – anebo její částí – měla společný. Normám odpovídala i svou, řekněme, „povrchovou úpravou“ – mnohým tetováním, jehož podobu a smysl ráda osvětlovala médiím.  V teplejších dnech, kdy lidé odkládají svršky, je vidět, jak konvenční úkaz se z těch „obrázkových těl“ stal. Podobně jako v případě paní ministryně to často slouží už ne jako výraz nějaké v různém slova smyslu kmenové příslušnosti a podřízení se jejím zákonům nebo výraz vyjádření závazku, loajality až za hrob, ale spíš jenom jako manifestace (zhusta udivujícího) konceptu krásy, vytetované obrazy a ornamenty také jejich nositelům často slouží jako výkladní skříň jich samých, stručné shrnutí toho, jak si přejí být vnímáni, osobní manifest, zeď na Facebooku – off-line a prokrvená.

Karla Šlechtová je na sociálních sítích ostatně velmi aktivní, zásobuje své publikum mnoha vyobrazeními… Karly Šlechtové, doprovázenými příslušně razantními sděleními. Je ale ještě jiná bytost, o níž své fanoušky informuje snad ještě systematičtěji – pověstný pudl Rambohafík Jess. A asi právě ona mezitím už notoricky známá fotografie pudlíka na kenotafu Neznámého vojína pro ministryni obrany znamenala definitivní utrum, stala se jasným důkazem, že ministryně dělá především ostudu. Ale člověk se opět může ptát: Co je na tom tak zvláštního? Češi jsou přece velice „psí“ národ. Těm „nejlepším přátelům člověka“ jsou často schopni dělat pomyšlení a bít se za ně, mají-li pocit, že to je potřeba, jejich přesvědčení, že základním úkolem světa je přizpůsobit se potřebám jejich psa, je často až skálopevné. Dotek jejich pejska je jistým způsobem posvěcující, když tedy ministryně Šlechtová převlékla svého pudla do vojenských maskáčů a bujaře s ním pózovala jako se „svým hrdinou“, nemohla v tom vidět ironizaci či znevážení armády, ale spíš výraz úcty k ní – můj hafík je s nimi. Ta abnormální příchylnost k pejskům se u někoho (zdaleka ne u všech, spousta lidí má jenom prostě ráda psy) vysvětluje také jako symptom osamělosti – potřeby investovat svoje city do nějaké bytosti, když se blízkého lidského kontaktu třeba nedostává. Rambohafík Jess ale stejně tak mohl být partnerem nikoli z nouze, ale ideálním – jistou představu soužití člověk naplnit nedokáže, zvládne to jedině pudl. Údivu ministryně obrany nad pohoršením, že svého pejska fotografovala na hrobě Neznámého vojína, se nakonec dá rozumět. Láska k vlasti a ke psu může pro ni být stejně významná, jeden cit tu nestojí nad druhým, protože oba jsou nakonec jenom potvrzením zjevné pravdy – pokud má svět paní ministryně nějakou hierarchii, je na jejím vrcholu právě ona. Bohužel pro Karlu Šlechtovou se tohle přesvědčení tluče se základním konceptem armády, jímž by mělo být přesvědčení, že existují věci, které svým významem jednotlivce daleko přesahují – vlast třeba. Ve světě paní Šlechtové ovšem vlast a pudl jedno jsou, oba povýšení láskou toho nejdůležitějšího člověka na světě na stejnou úroveň. Výraz sebejistoty ega neomezovaného ničím a možná taky jeho ztracenosti ve světě, který si pro sebe vytvořilo a jehož je nepevným středem, kolem něhož chaoticky krouží pudlové, deklarované ideály, motocykloví závodníci, kteří se s paní ministryní prostě musejí vyfotografovat...

Karla Šlechtová byla převelice oblíbenou ministryní prezidenta Miloše Zemana. Asi taky proto, že mu šla na ruku v praktických věcech, projevovala ten jaksi školský (tedy na útržcích povinného učiva založený) nacionalismus, jenž je v prezidentově táboře rozšířený, a vůči hlavě státu vystupovala s uctivou oddaností, což má Miloš Zeman rád. Možná v ní ale prezident – právě pro tu až smutnou neukotvenost, rozpínavou a sebezhlíživou vykořeněnost – viděl příklad svého ideálního stoupence, sdílejícího v něčem podstatném jeho pohled na svět. Věrnou následovnici, která pána nikdy neohrozí, neboť na to ani nemá kapacitu.