Z evropské energetiky se staly dostihy v regulaci, kompenzacích, sociálních dávkách, dotacích a sociálních tarifech na elektřinu. Poté, co kvůli nedostatku elektřiny, který je výsledkem vypínání uhelných a jaderných zdrojů po Evropě, vyskočily ceny elektřiny na násobky a s nimi šel nahoru i plyn, vyskočily lidem i firmám účty o desítky procent. Často na násobky. Dražší energie přirozeně rychle zvedly všechny ostatní ceny od potravin po služby. To přináší pád životní úrovně o desítky procent.

Politici bez ohledu na ideologii, k níž se hlásí, intuitivně cítí, že musejí konat, a dopad do životní úrovně státními zásahy mírnit. Vybírají jen ze špatných a ještě horších řešení. Všechna zvyšují regulaci a přerozdělování. Především obchod s elektřinou definitivně přestává být trhem.

Vybírat ze špatných řešení je těžké. Nejhorší jsou nové selektivní sociální dávky na energie. Jsou komplikované, zvyšují byrokracii. Na první pohled atraktivně vypadá snížení daní z energií. Spotřební daně a daně z přidané hodnoty. Ty mají dva zásadní minusy. Při hodně prudkém růstu cen je jejich efekt malý. Pokud se lidem z roku na rok zvednou účty o osmdesát procent, to, že stát snížil výrazně daně z elektřiny, poznají jen málo. Drahá elektřina a plyn jim budou pořád výrazně snižovat životní úroveň. U každého zásahu je navíc potřeba myslet na to, jestli je vratný. A jednou snížená daň z energií se bude těžko zvedat. Byť ve výrazně klidnější době, kdy budou ceny energií nízko. Politicky to bude pořád zvýšení daní. Navíc to bude pokles daní na dluh. Hodně zemí Evropské unie přes všechna tato rizika ke snížení daní z energií přistoupilo. Provozně je to nejjednodušší. S nikým nemusíte vyjednávat, prostě jen zvýšíte státní dluhy.

Třetí nejefektivnější cestou je zastropování cen elektřiny. Je to velmi netržní zásah, který z dlouhodobého pohledu přináší velkou nejistotu do investic v energetice. Stát v takovém případě nařídí výrobcům, že mohou prodávat jen za regulovanou cenu. Ta se vypočítá z nákladů a státem určeného přiměřeného zisku. Je to ošklivý zásah do trhu, z něhož se každému ekonomickému liberálovi, přesvědčenému, že k prosperitě vede jen svobodný trh, dělá nevolno. Je to cesta, z níž je ke svobodnému obchodování s elektřinou návrat velmi těžký.

Velmi vysoká dnešní cena elektřiny je ale právě výsledkem státních zásahů do trhu. Tlaku na zbavování se uhelných a jaderných zdrojů v některých zemích Evropy. A protože je Evropská unie otevřený trh, elektřiny je na kontinentě v součtu málo. Proto je drahá. Takže my vyrábíme z uhlí a jádra (což je dohromady 73 procent naší produkce elektřiny) relativně levně, ale prodáváme násobně dráž. Protože cena je vyhnaná nedostatkem. Na ten nedostatek doplácíme vysokými účty.

Takže tím nejméně špatným řešením je v této chvíli zastropování cen elektřiny. Právně to není snadné. Hrozí žaloby investorů. Proto stát potřebuje pro fixaci cen nejdřív plně zestátnit elektrárenskou společnost ČEZ, kde má nyní podíl dvě třetiny. K fixaci cen už se v Evropě rozhodla řada zemí od Francie přes Španělsko po Maďarsko. Proto jako přechodné řešení na příští zimu, počínaje zářím nebo říjnem, navrhuje ministr průmyslu a obchodu Josef Síkela zastropovat ceny elektřiny pro určitou část spotřeby pro všechny domácnosti a firmy. Cena by se měla fixovat zhruba u třetiny průměrné roční spotřeby. Zákazníkovi by se rovnou snížila částka na faktuře. A stát by rozdíl mezi tržní a fixovanou cenou doplatil prodejcům elektřiny. Ministr odhaduje, že by to stálo 16 až 24 miliard korun. Je to tedy fakticky jen další přerozdělování. Stát všem sníží účet za elektřinu nebo plyn, ale dřív nebo později to zaplatíme na daních. Firmám to naopak vysoké zisky, které jim přinášejí vysoké ceny energií, nesníží.

Je to druhé nejméně špatné řešení. Tím vůbec nejméně špatným je zastropování cen elektřiny. Bez jakýchkoli státních kompenzací energetickým firmám. Nikoli zastropování cen plynu, který prostě za světové ceny kupovat musíme, protože ho nemáme.