Minulou sobotu se hrálo finále Ligy mistrů – FC Liverpool proti Realu Madrid. Slibovalo zajímavou podívanou. Španělský klub nejprestižnější soutěži dlouhou dobu dominuje. Jeho nečekaný soupeř budil sympatie a taky respekt, díky síle v útoku taženém egyptskou superhvězdou Mohamedem Salahem. Dalo se čekat drama. A taky přišlo, jenomže v jiné formě – daleko více hořké a smutné. V první půlhodině měl Liverpool navrch, pak ale kapitán Realu Sergio Ramos Salaha zranil a Liverpool přišel kvůli vykloubenému rameni o nejlepšího hráče. U rozhodčího to Ramosovi prošlo, pravda asi nikdy nebude stoprocentně prokázaná. I tak ale pevně věřím, že to ze strany Ramose, skvělého obránce, který ale také umí být surový a vypočítavě zákeřný, byl úmysl.

To nejšílenější ale přišlo až v druhé půli. Brankář Liverpoolu  Loris Karius nejprve vyhodil míč přímo na nohu hráče Realu Karima Benzemy, odražený balon se dokutálel do sítě. Tak strašlivou a školáckou chybu v tak důležitém utkání nepamatuju. Karius se v bezprostřední reakci rozkřičel na rozhodčího, jako kdyby se snažil přesvědčit svět a hlavně sám sebe, že ten neskutečný průšvih přece nezpůsobil on. Liverpool sice dokázal vyrovnat, pak ale Gareth Bale přidal nádherný druhý gól. A o poslední naději spoluhráče připravil opět Karius – ze čtyřiceti metrů přímo na něj letěla střela opět Garetha Balea, brankáři nic nepřekáželo ve výhledu. Ale stejně se mu podařilo srazit si ten balon do branky. Z toho už se Liverpool nevzpamatoval. Utkání skončilo a Karius se rozplakal, v bráně zůstal sám, až po chvilce ho přišli utěšovat dva protihráči a funkcionář jeho klubu. Představuju si, že ostatní fotbalisté Liverpoolu věděli, že by bylo správné svého brankáře v jeho nejstrašnější chvíli podpořit. Nějakou dobu jim ale trvalo, než se k tomu odhodlali. Plačící Karius se pak šel omluvit divákům a od té doby se pořád jenom omlouvá a omlouvá. Pochopitelně se našlo i pár idiotů, kteří mu na internetu přáli smrt. 

Na vrcholovém sportu je fascinující taky to, jak v něm talentovaní lidé vyvíjejí obrovské a dlouhodobé úsilí, o jehož smysluplnosti se bude rozhodovat v nějakém krátkém časovém úseku. Třeba v utkání, v němž jde o všechno. A to, co v něm předvedou, se s nimi může v dobrém i špatném táhnout třeba i celý život. To, obávám se, bude i Kariusův případ. Jako ještě mladý brankář nastoupil do zápasu, na který se dívala půlka planety. A skutečně nezapomenutelným způsobem ho svým spoluhráčům projel. V tomhle internetovém čase se navíc jeho spektakulární chyby jistě stanou základem spousty ostrovtipných memů a gifů. Z Lorise Kariuse se stal „ten“ Karius, už nadlouho definovaný tím, jak strašlivě vyhořel. Jak hluboko a rychle padl. (Jako ten Ikarius. Hoho.) Samozřejmě to ponouká k účasti. Jeden si představuje jeho rodiče v rodném Bibersbachu, maminka buchty napeče, celá rodina se sejde, aby se mohla potěšit vědomím, jak strašně daleko to ten náš mladý dotáhl. A pak se v obýváku rozhostí hluboké ticho, aby se o chvíli později ještě prohloubilo – takové to ticho, v němž ohlušivě zazní, když špendlíku jen přijde na mysl možnost pádu. Pan Karius starší asi hořce lituje, že ho kluk neposlechl, když mu kdysi dávno jako sport doporučoval autokros.

Nezávidím Lorisi Kariusovi rozhodování, co dál.  A zároveň mě jeho další osud hodně zajímá. Jako kdyby měl člověk v sobotu před očima ne konec, ale začátek nějakého velkého příběhu. Něco na způsob Lorda Jima od Josepha Conrada, jeho hrdina je mladý námořní důstojník, nadšený z perspektivy života na moři, romantický kluk. Během první plavby ale strašlivě selže (taky z morálního hlediska), navíc to na něj praskne. Je zostuzený a ponížený. Po zbytek života se s tím snaží nějak vyrovnat a to svoje selhání napravit nebo spíš kompenzovat. Tak trochu se mu to podaří, když mu ale začne hrozit, že by zase musel utíkat před svou pověstí, radši zvolí smrt. Lord Jim mohl být tím zapáleným romantikem taky proto, že v době dospívání špatně přečetl sám sebe, vlastní charakter, neuvědomil si, že v sobě má zakódovanou nějakou slabost, která by se mohla stát důvodem zásadního selhání. Třeba se Lorisi Kariusovi stalo něco podobného. Mladý brankář s poměrně rychlou kariérou, nejmladší hráč, jaký kdy nastoupil v bundeslize do brány. Vlastně mu to šlo dobře. A celkem brzo se dostal na kariérní vrchol – účast ve finále Ligy mistrů. A v něm tím nejhorším možným způsobem mohl zjistit, že na takový zápas prostě nemá. Ne schopnostmi, fyzičkou, ale mentálně. Že ve chvíli, kdy tlak na něj dosáhne určité úrovně, ztrácí nervy. Může to reflektovat a jaksi se přizpůsobit, najít si klub ne na té úplně špičkové, ale pořád ještě dost dobré úrovni a prožít tam celkem uspokojivou kariéru, na níž ale pořád bude ležet stín toho finálového propadáku. Může se zatvrdit, zůstat v Liverpoolu, pokud ho klub podpoří, a pokusit se svoje selhání napravit – to není zrovna pravděpodobné. Ale třeba to bude ještě jinak. Omleté klišé učí, že co člověka nezabije, to ho posílí. A něco pravdy na tom je. Třeba se z Lorise Kariuse stane brankář bez nervů. Protože on už se nemá čeho bát (tedy kromě vážného zranění). To nejhorší se mu už stalo, nic horšího, než co už zažil, ho na hřišti nepotká. Může tím být nejenom posílený, ale vlastně i osvobozený. Nebude se muset bát. V hollywoodském filmu by Karius skončil v nějakém klubu loserů, kde by se sešli samí problémoví a ztroskotavší hráči, aby to pak epochálně natřeli světu. To se Kariusovi asi nestane. Ale stejně bych mu přál, aby ho v jeho veřejném životě ještě potkalo něco skutečně velikého. Má pro to, myslím, všechny předpoklady.