Městská rada Uherského Brodu doporučila řediteli místního Domu kultury, aby zrušil koncert Jaromíra Nohavici, který se tam měl konat příští úterý a který byl vyprodán. Důvodem zrušení byla písničkářova „nedostatečná distance vůči prezidentovi Ruské federace“. Ředitel městského podniku doporučení svého zaměstnavatele uposlechl – nijak překvapivě. Naprosto chápu, že se uherskobrodským radním ve vypjaté době chtělo vyjádřit nějaký postoj. Učinili tak ale podle mého názoru značně sporným způsobem.

Můj vztah k tvorbě Jaromíra Nohavici je, řekněme, neutrální. Nikdy jsem ji aktivně nevyhledával, nemůžu ale ani říct, že by mi nějak vadila.

Uherskobrodským radním vadí písničkářova „nedostatečná distance“ od Vladimira Putina. Z toho termínu mi naskakuje husí kůže. Sugeruje totiž, že existuje nějaká dostatečná distance, k níž se ale Nohavica neodhodlal, a ztratil tak právo vystupovat v Uherském Brodě. Chápu pobouření tamních radních a třeba i jejich nechuť k jednomu konkrétnímu umělci. Jejich postup ale v něčem kopíruje praktiky „kultury rušení“, která na svých cílech taky vyžaduje ritualizované omluvy, a pak její stoupenci na sociálních sítích posuzují, jestli ta omluva byla dostatečně upřímná a jestli obsahovala všechny „povinné cviky“ (odpověď na obě ty otázky většinou z ní ne). Čemu by prospělo, kdyby se Jaromír Nohavica od Putina distancoval „dostatečně“, tedy podle představ svých kritiků, kdyby přitom bylo zcela zjevné, že je ta distance vynucená pod tlakem zvnějšku?

Naprosto rozumím tomu, když Jaromír Nohavica nebo jeho písně dnes někomu vadí, nechce se mu je poslouchat, chodit na jeho koncerty, nechat ho hrát ve svém klubu, pokud nějaký má. Ale podmiňovat něčí vystoupení čistě formální deklarací nějakého stanoviska se mi zdá pomýlené a možná i nebezpečné. V jiných časech a jinými reprezentacemi využitelné i pro postih tvůrců, kteří k Nohavicovým postojům mají třeba hodně daleko.