Po sociálních sítích obíhá mem – myslím, že se tomu tak říká – s fotografií Bernieho Sanderse, kde sedí na židličce, zachumlán v bundě spíš do lesa, zkřížené ruce ve velkých pletených rukavicích. Samozřejmě na obličeji roušku, má ji trochu nakřivo. Kolem něho velký „social distancing“. Fotografie je z prezidentské inaugurace, ale na těch sítích je Sanders vtipně umístěn do různých prostředí.

Nejlepší je ovšem stejně originál. Je to obraz člověka roku 2021 – a možná i let dalších. Sanders mi nikdy nebyl sympatický, ale tady docela je. Takhle si představuju i svou blízkou budoucnost. Svou strašnou budoucnost. Budu sedět, zachumlán, někde na židličce, ničemu nebudu rozumět, ale hlavně budu rád, když mi bude teplo, všichni mi dají pokoj a nikdo se ke mně nebude přibližovat. Byl by nebezpečný mně a já bych by nebezpečný jemu.

Čerstvě jsem prodělal covid, jeho docela lehkou formu. Několik dní jsem měl nepříjemnou rýmu, bolela mě hlava a byl jsem dost unavený. Nejvýraznějším – a svým způsobem legračním – rysem byla úplná ztráta čichu. Ta trvala asi pět dní. Na rozdíl od běžné chřipky se to celé táhlo trochu déle, i po deseti dnech karantény jsem cítil, že to není ještě úplně pryč, menší dozvuky si uvědomuju i teď, kdy už se cítím zcela zdráv – nebo tak na devadesát pět procent. Těch pět procent může být také věkem.

Nejhorší na té nemoci nebyly ale ani tak její samotné projevy, ty se daly docela lehce přežít, vlastně to opravdu byla ta trošku delší chřipka. Horší bylo něco jiného: vědomí, že opravdu mohu někoho nakazit a že to nakažení mohlo již proběhnout třeba nevědomě, ještě dříve, než jsem věděl, že nakažený jsem já. To se zřejmě i stalo a já jsem si to pak dosti vyčítal – a dosud si to vyčítám. Covid-19 je cosi jako anticipace nemoci, jejíž horší podobu může mít někdo jiný. Jste přenašeč a bacilonosič. Tedy údajně – jde právě o to, že to nevíte. Dnes jsem to slyšel i od jedné velmi neohrožené kolegyně: Jsem zdravá, ale nikam raději nechodím, abych náhodou neohrozila jiné.

To je úplně něco nového ve dějinách nemocí. Nebezpečný je nyní každý a celá společnost se musí zásadně a radikálně léčit! Člověk není nemocný jen za sebe, nýbrž je všeobecně nebezpečným tvorem. Jeho samotná existence jako společenské bytosti (Aristotelův zoon politikon) je problém. Cokoli, co ho dělá vzájemným s jiným člověkem, je riskantní. Ideálem je sociální distance a de facto samota zmírňovaná technologiemi (sociálními sítěmi, chytrými telefony etc.), které už pro mnoho lidí vlastně reálné společenské kontakty nahradily – a moc bych se nedivil, kdyby jim to tak i vyhovovalo. Dá se v tom docela dobře žít, někdo by řekl živořit, ale nikdy nebylo živoření tak fajn. Návrat zpět bude každopádně obtížný a vsadím se, že se mnohým už teď z něj ani moc nechce, zabydleli se v tom a někteří možná i vidí právě tohle jako šanci na změnu světa, kterou si léta tak přáli. Ve svých černých obavách mám představu, že to budou oni, ti zapojení, kde o tom bude rozhodovat – možná už rozhoduje. Vždyť s jakou snadností a samozřejmostí se oznamují věci, které před pár lety znamenaly konec světa: třeba zákaz cest i do nejbližších zemí… No co, tak se nebude cestovat, stejně je to všude stejné…

Jistě, při epidemiích to bylo vždy tak, že bylo nutné izolovat zdravé a nemocné, a já chápu, že jsme v epidemii. Myslím si přesto, že je tu nová silná věc. Celý život člověk věděl, že chřipka je nakažlivá a neměl by prskat na ostatní. Lidé kýchající byli upozorňováni, že tady nemají kýchat a mají jít domů. Nyní již ale nejde o kýchání, ostatně téměř se pod rouškami nevyskytující, které může ohrozit a nakazit někoho jiného a které se pak taky vyleží, nýbrž o kýchání jako komplexní a společensky nebezpečný jev, jehož nositelem je potenciálně každý, i když nekýchá.

Ano, je to tím, že je to horší chřipka, pro někoho mnohem, mnohem horší chřipka. A já ani náhodou nepodceňuju její nebezpečí: nemyslím si, že obrazy z nemocnic jsou fikcí, věřím Janu Konvalinkovi, který přestal uklidňovat a tváří se velmi ustaraně. Věřím mnoha poctivým vědcům a odborníkům. Čemu bohužel přestávám – ve svých černých představách – věřit, je, že společnost, nejen česká, ale řekněme ta na naše, západní, má dost protilátek a sil, aby odolala tomu, čím je tahle epidemie svůdná.

A svůdná je svým lákáním na židličku, kde se z vás stává zachumlaný Bernie, ke kterému se nikdo nepřibližuje – a on se také k nikomu nepřibližuje, ale má své jisté: své teplo a dobrý výhled na to, jak svět už ani moc nestojí za to, aby se kvůli němu z té židle zvedal.