Komentář Mariana Kechlibara

Bydli, kde můžeš

Komentář Mariana Kechlibara
Bydli, kde můžeš

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Aktuální ceny nemovitostí v Praze se blíží hodnotě zhruba 100 000 Kč za metr čtvereční. Cenový skok během tří let byl ohromný. Ještě v létě 2015 si středostavovská rodina mohla 3+kk v novostavbě na periferii pořídit bez větších potíží, nyní jí ten samý příjem v té samé lokaci vystačí na 1+kk. To je docela citelný pokles faktické životní úrovně.

Debaty vedené na internetu na toto téma jsou poznamenány emocemi. Nikde neschází komentátor křičící něco o zlodějských developerech a nikde neschází posměváček sdělující ostatním moudrost: „No to si zvykněte, že vlastní bydlení si může dovolit jen málokdo. Na Západě to taky tak je.“

Ano, na Západě to tak taky je, ale to je právě ten problém. Na zcela jiné diskusi si trpce stěžoval španělský uživatel takto: „Můj otec byl dělník, a přesto pro naši rodinu dokázal v sedmdesátých letech postavit domek na okraji Madridu. Já beru nadprůměrný plat, a jsem rád, když zaplatím garsonku.“ Podobné stesky slýchávám z Vídně, Říma a Stockholmu. Zdá se, že nikde to není lepší.

Ve srovnání s neustálým kolísáním eurozóny a s migrační krizí je tento problém nenápadný, ale v nastávajícím posunu západního světa k uzavírání pomyslných i fyzických hranic bude hrát svoji roli. Nemalým důvodem pro tento vývoj jsou totiž přelivy kapitálu ze zemí, jako je Rusko, Čína či bohaté ropné emiráty. Tamní bohatá vrstva je si vědoma toho, že stabilita jejich domácího režimu není dokonalá, a zajišťuje si zadní kolečka pro případ převratu, války či jiné katastrofy investicemi do nemovitostí ve stabilnější a vyspělejší cizině, zvláště v atraktivních městech. Kanadský Vancouver dávno patří Číňanům, Londýn přitahuje arabské a ruské investory, Praha zatím hlavně ty ruské. Při naší stěžovací národní nátuře je obtížné si připustit, že Praha může být pro lidi z jiných částí světa bezpečným a klidným přístavem, ale je to tak.

Můžu-li věřit lidem, které v realitní branži znám, cca čtyři pětiny novostaveb bytů v Praze mají ruské vlastníky, vesměs nežijící na území České republiky; a kamarádi právníci mi zase tvrdí, že znají mnoho bytových domů, kde je činnost SVJ právně ochromena, protože majitelé z ciziny na zasedání SVJ zásadně nejezdí, a schůze tak nemůže být usnášeníschopná. Je-li v domě zapotřebí udělat něco, k čemu je souhlas společenství vlastníků nezbytný, máte jako člověk, který tam skutečně bydlí, zkrátka smůlu. Na možnost takového vývoje zákon nepamatoval. Je to přitom poměrně čerstvá záležitost, kolem roku 2010 byly poměry jiné.

Tato situace bude mít nějaké důsledky. Minimálně dva

Za prvé – demografické. V současné době má mladá rodina, která nezdědila nemovitost po svých předcích, jen dvě možnosti: buď bydlet v oblasti levné, ale s horší úrovní mezd a přemírou různých negativních společenských jevů (kupř. Ústí nad Labem a jeho ghetta), nebo v oblasti s dostatkem lépe placených pracovních míst, ale tak drahou, že pořízení vlastní nemovitosti buď není vůbec reálné (protože podmínky bonity se neustále zpřísňují), případně reálné je, ale představuje velké břemeno stahující rodinné finance ke dnu.

Je prakticky jisté, že u té vrstvy obyvatelstva, která pociťuje nějakou zodpovědnost za své činy, bude takové dilema mít následek v podobě dalšího omezení celkového počtu dětí v rodině. Mnoho se hovoří o nedostatečné plodnosti evropských národů, ale ona je to ve skutečnosti nedostatečná plodnost střední třídy; nejchudší vrstvy mají dětí podstatně více – rovněž proto, že jejich životní náklady jsou částečně neseny jinými daňovými poplatníky (ale nejen proto; pravidlo o tom, že chudí se rozmnožují nejvíce, platí i v rozvojových zemích bez sociálních systémů). Bude-li ale současná situace trvat dále, můžeme počítat s dalším propadem plodnosti u té části obyvatelstva, která svojí prací drží stát na nohou. Bohužel tento vývoj je pozvolný a přesahuje horizont jednoho volebního cyklu – a tedy i pozornosti volených politiků.

Za druhé – politické. Historie ukazuje, že začne-li cizí kapitál výrazně dominovat nějaké zemi, vzbuzuje to resentimenty u domácí populace a následnou křečovitou reakci. Například moderní jihoamerické dějiny jsou v podstatě kolísáním mezi dvěma póly: americkou hospodářskou dominancí a reaktivními levicovými hnutími, kterým Yankeeové slouží jako náhradní ďábel. Něco dosti podobného může nastat v Evropě. V této věci totiž volení politici dobrá tykadla mají a slogan „Kvůli Rusům (Arabům, Číňanům) nemůžete bydlet!“ nějaké hlasy určitě přinese. Možná dost hlasů na to, aby to zvrátilo nějaké volby.

Tribální konflikty jsou staré jako lidstvo samo. Zprvu šlo o mamuta, později třeba o zlato nebo ropu, ale nejuniverzálnějším předmětem sporů lidí vždycky bylo a bude teritorium. To totiž, na rozdíl od jiných ekonomických veličin, představuje „hru s nulovým součtem“: co zabere jeden, to nemůže mít druhý. Hry s nulovým součtem bývají v reálném světě vedeny s obzvlášť rozhořčenou energií. Migrační krize a ji provázející politické boje jsou v podstatě teritoriálním konfliktem. Potenciální souboj o to, kdo má a nemá právo bydlet Vancouveru či Praze, jím bude také. Až dosud šel vývoj směrem k liberalizaci, je však možné, že v následujících letech kyvadlo půjde opačným směrem. Buď formou nějakého kreativního zdanění postihujícího zejména cizí investory, nebo formami jinými.

Bude zajímavé sledovat, jak se k věci na podzim postaví jednotlivé strany kandidující na radnice velkých měst. V minulých komunálních volbách byla hlavním tématem korupce; zdá se však, že jeho emocionální síla za poslední čtyři roky poněkud vyšuměla. Uvidíme, zda toto uprázdněné místo zaujme otázka dostupnosti bydlení.

Mimochodem, dostupné bydlení bývalo klasickým nosným tématem sociální demokracie. Bývalo – v dobách, kdy byla silná. A možná bylo i jedním ze základů její bývalé síly; bydlení je něco, co zajímá zaměstnance, drobné živnostníky i penzisty, tedy potenciálně velmi širokou koalici hlasů z vrstev, které jinak zase tolik společných zájmů nemají.

V posledních desetiletích však západní levicové strany dávají přednost tématům, jako je gender, multikulturalismus, vstřícnější azylová politika a mediální boj proti různým -ismům. Pro absolventy příslušných oborů jsou to jistě témata velmi zajímavá, ba přímo kruciální; ale žádný magnet na hlasy ve volbách nepředstavují. I to je jeden z důvodů, proč vidíme napříč celou Evropou úpadek kdysi mocné sociální demokracie k žalostným, dříve nepředstavitelně nízkým výsledkům.

Poučí se z toho ta naše?

6. července 2018