Dva muži velice rozdílného věku se chvíli koukali jeden druhému do očí a miliony lidí nejen v Americe kvůli tomu dostaly kolektivní hysterák, pro některé z nich to mělo i vážné praktické důsledky. Příběh údajné konfrontace studentů katolické školy v Covingtonu s indiánským aktivistou Nathanem Phillipsem je typická story časů, v nichž se publikum i tvůrci veřejného mínění dostávají do cyklu permanentního pobouření, reflexivních útoků a obrany na sociálních sítích. Absurdní, hrozivý a také typický tím, že v něm vlastně o nic nejde a zároveň v něm jde o všechno – v tomhle případě například o těžko překonatelnou polarizaci americké společnosti, o média a také o naivní domnění veřejnosti, že v dokumentárních obrazových záznamech může vidět nějakou nepřibarvenou pravdu. A možná jde taky o duši dnešního člověka, ale k tomu až nakonec.

Osmnáctého ledna se ve Washingtonu konal Pochod pro život, tradiční akce odpůrců potratů. Účastnila se ho také výprava katolické chlapecké školy v Covingtonu v Kentucky, část studentů měla na hlavách červené čepice s nápisem Make America Great Again, všeobecně známým heslem Donalda Trumpa. Po demonstraci čekali na autobus na schodech Lincolnova památníku, v té době se tam sešlo i několik účastníků také tradičního pochodu indiánských aktivistů, mezi nimi i 64letý Nathan Phillips. Ty dvě skupiny se setkaly a dál už se jednotlivé verze dost liší.

Neprojdeš, dědku

Velmi brzy po události se na sociálních sítích objevilo krátké a výmluvné video. Postarší indián zpívá a bubnuje, je obklopen křičícím davem puberťáků, všichni jsou bílí. Phillips by asi rád prošel, v cestě mu ale brání mladík v červené čepici, nehnutě stojí, i když se Phillips svým bubínkem skoro dotýká jeho tváře, jednu chvíli se mu ve tváři objeví úsměv nebo spíš úšklebek. Jako kdyby říkal: Neprojdeš, dědku. To video a snímek konfrontace mezi Phillipsem a ušklíbajícím se studentem se velmi rychle šířily sociálními sítěmi, měly pro to taky všechny předpoklady – privilegovaný bílý kluk v protrumpovské čepici se do obličeje vysmívá starému indiánovi, válečnému veteránovi. Čistý rasismus, navíc jaksi posilovaný současným americkým prezidentem, arogantní většina se vysmívá představiteli menšiny. Navíc katolíci. Navíc účastníci protestu proti potratům. Reakce byly bouřlivé a místy taky vysloveně zuřivé. „Nevím, co to o mně vypovídá, ale ztratil jsem schopnost vyjádřit ten hysterický vztek, nevolnost a bolest v srdci, které to ve mně vyvolává. Prostě chci, aby byli mrtví. Jeden každý z nich. I jejich rodiče,“ napsal na Twitter přispěvatel New York Magazine Eric Abriss (později ho ten tweet stál práci u filmové společnosti). „Taková tvář se nikdy nezmění. Ta fotka bude definovat jeho život. Nikdo by mu nikdy neměl odpustit,“ vyzýval scenárista Michael Green, mimo jiné spoluautor předloh filmů Logan a Blade Runner 2049.

Tisíce e-mailů

Story se rychle dostala do velkých amerických médií jako CNN, Washington Post nebo New York Times. Incident honem odsoudil starosta Covingtonu, distancovala se od něj i místní katolická diecéze. Představitelé školy dostávali tisíce rozhořčených nebo taky výhrůžných e-mailů, začátkem minulého týdne se v ústavu z bezpečnostních důvodů neučilo. Amatérští internetoví pátrači identifikovali stojícího kluka a zveřejnili jeho jméno – Nick Sandmann, navíc synek z bohaté rodiny, dostávala prý výhrůžky smrtí. V různých médiích se objevily rozhovory s Phillipsem, situaci popisoval jako „ošklivou“, hrál v ní roli oběti. Nick Sandmann k situaci vydal prohlášení, situace prý byla složitější a on nechtěl Phillipse nijak urazit nebo vůči němu vyjadřovat neúctu. Ukázalo se ale, že text připravila najatá PR firma.

O dva dny později se ale objevily podstatně delší záznamy, na místě zjevně natáčel kdekdo. A ty vykreslovaly o dost rozpornější obraz, v něčem shodný s verzí studentů z Covingtonu. Na místě byla ještě třetí skupina, několik příslušníků sekty Černí hebrejští Izraelité – obskurního společenství přesvědčeného, že biblický vyvolený národ nejsou Židé, ale Afroameričané, pověstného značnou slovní agresí svých pouličních kazatelů. Pro obyvatele velkoměsta typu Washington možná běžný úkaz, ne tak pro výpravu maloměstské mládeže. Členové sekty na studenty křičeli různé urážky, například „děti incestu“, „buzny“ a podobně. Jeden ze studentů se údajně dovolil doprovázejícího učitele, aby studenti mohli skandovat školní pokřik, a invektivy v něm tak „utopit“, dělali také haku – válečný tanec, který se provozuje při sportovních utkáních. Z hodin různých videí je také jasné, že studenti Phillipse neobklopili, naopak on v doprovodu několika dalších aktivistů vyrazil s bubínkem mezi ně a oni se před ním rozestupovali. Ani Sandmannovo chování na zveřejněných záznamech nepůsobí moc vyzývavě nebo agresivně – možná spíš jako rozpaky kluka, který neví, co má dělat, když mu postarší pán začne u obličeje tlouct do bubnu. Na základě těch záznamů média korigovala svoje původní verze. Phillips začal tvrdit, že měl obavy z toho, aby střet mezi studenty a černými Izraelity neeskaloval, a písním a bubnováním vyrazil školáky uklidnit. Zároveň vyšlo najevo, že není veteránem vietnamské války, jak se psalo a jak v minulosti pro média tvrdil, byl jenom v době jejího průběhu v armádě. To jeho důvěryhodnost zrovna neposílilo. 

„Boj“ trvá dál

Navíc televize CNN zveřejnila informace o twitterovém účtu, díky němuž se první krátké video tak rychle a masivně rozšířilo. Je krajně podezřelý, v mnohém odpovídá typické charakteristice ruského „botu“ – jako profilový obrázek používá fotografii někoho s účtem nesouvisejícího, identita jeho vlastníka je podivná (prý kalifornská učitelka, ale statusy jsou psané v Brazílii), chrlí víc než sto statusů denně. Všechny velmi konfrontační, politicky ale nekonzistentní, pobouřené tu za jednu stranu, tu za druhou, opatřené emotivními popisky. Na tom, že se původní tweet tak bleskově rozšířil, se navíc podílelo čtyřicet dalších podezřelých účtů. 

Původní verze událostí tedy byla výrazně zpochybněna, média, která o situaci původně informovala dost jednostranně, většinou „vzala zpátečku“. Na sociálních sítích ale „boj“ o studenty z Covingtonu trvá dál. Jistě to souvisí taky s povahou jejich provozu, který je závislý také na dostatku materiálu k pohoršení a prchavé rozkoši, kterou to účastníkům těchhle přehlídek slovní agrese přináší. Emocím v dlouhodobějším měřítku dost destruktivním, když zmíněný Eric Abriss psal o „hysterickém vzteku, nevolnosti a bolesti v srdci“, dost možná svůj stav popisoval výstižně. Ale možná by si on a mnozí jemu podobní na obou stranách barikády taky měli položit otázku, jestli taková reakce na video, které v nejhorším případě ukazuje neuctivé a, řekněme, buranské chování, není až chorá. Ten cyklus se opakuje docela často – část veřejnosti se vybičuje k pobouření nad nějakou událostí a nesmyslná přepjatost té reakce se nakonec nutně obrátí proti ní. 

Kauza kolem školy v Covingtonu zároveň ukazuje, jak strašně přeceňované jsou mezi publikem všeho druhu ta různá virální videa. Často se píše o tom, jak je soudobá společnost uvyklá komunikovat v obrazech, čerpat z nich informace. Jenomže není moc schopná je číst a není ani schopná si tenhle svůj limit připustit, stejně jako není schopná vnímat limity videa jako média. I ten, kdo si projde hodiny záznamů z doby incidentu, na nich nakonec najde to, co byl připraven najít. Když rozkurážení kluci halekají spolu s indiánským aktivistou jeho píseň, je možné v tom vidět trochu „telecím“ způsobem vyjádřenou sympatii, stejně jako projev výsměchu a neúcty. Kdoví, třeba tam hrálo roli to všechno, život většinou nebývá zrovna snadno čitelný a přehledně dešifrovat ho nelze. Stejně tak ten pověstný úšklebek Nicka Sandmanna, ze kterého se stala svého druhu ikona, která svému nositeli přinesla různá urážlivá přízviska, třeba „tvář, která nejvíc volá po ráně“, jak studentův obličej popsal populární religionista a televizní osobnost Reza Aslan. Mezi filmaři je známý a v jejich dílech taky často používaný tzv. Kulešovův efekt. Jeho objevitel sestavil krátký film, v němž se střídají záběry na různé objekty budící emocionální reakce (talíř s jídlem, rakev, hrající si dítě apod.) s identickým výrazem mužské tváře. Divák ale z těch totožných obrazů vnímá rozdílné emoce podle toho, co jim předcházelo, tedy podle toho, jak byl předem nastavený. A stejně tak mohou lidé vnímat ten pověstný úšklebek. Čtou v něm to, co byli připraveni číst, co v něm číst chtějí. Lidská tvář navíc není takhle jednoduše čitelná, zvlášť tvář člověka, o jehož existenci sledující ještě před chvilkou neměl ani tušení. Připustit to ale znamená slevit zároveň z představ o svém vševědství.

Absurdní i hrozivý spor o chování jedné studentské výpravy nakonec vypovídá především o stavu ducha dnešní Ameriky, dnešního Západu. Komentátor Damon Linker ve svém dosti chmurném textu pro časopis The Wee připomíná: „Platon věřil, že politické režimy a duše jejich občanů se navzájem zrcadlí. Změna povahy režimu může způsobit změnu charakteru lidí a naopak. Tyranie mohou být nastoleny mnoha způsoby, a někdy vznikají tak, že duše občanů demokratického společenství se stanou tyranskými.“ Může to tak být. Zuřivý spor o jedno krátké setkání a další podobné virtuální bouře jsou jenom okénka do přicházející éry ukřičených, osamělých a nikdy neodpouštějících tyranů.