Pozoruhodná žena Seyran Atesová je středoevropskou obdobou světoznámé somálské aktivistky, v Americe usazené Ayaan Hirsi Aliové.

Berlíňanka Atesová nevypadá tak exoticky a na Západ se přistěhovala z menší dálky. Avšak i v jejím případě byl rozdíl kultur velký tak, že ji málem stál život. Vydatný obrázek si o tom učiní čtenář jejích knih, z nichž nejautobiografičtější je Velká cesta do plamenů (česky bohužel nevyšla, v originále Grosse Reise ins Feuer).

Autorka se narodila roku 1963 v Istanbulu, kam se její rodiče nedlouho předtím přestěhovali z malé vesnice. Otec je Kurd, matka Turkyně. V Istanbulu Seyran s rodinou žila v tzv. gecekondu, což byla dlouho pro zástavbu tureckých měst typická několikapatrová chýše, jaké si venkované v metropoli stavěli na státních pozemcích bez povolení úřadů. Za předpokladu, že vznikla rychle (gecekondu turecky znamená postaveno přes noc), stát přimhouřil oči a pobyt byl časem zlegalizován. Z toho plyne, že Seyran pochází z chudých poměrů.

Když jí bylo pět let, ocitla se ze dne na den bez matky. Ta byla právě na cestě do Západního Berlína, kde měla nastoupit k pásu u Siemensu. Vyjela matka, protože kontingent pro turecké gastarbeitry-muže byl zrovna vyčerpán a otec měl šanci dostat se do Německa až v rámci slučování rodin. To se stalo za půl roku. A až za další půlrok přistály v Berlíně i děti.

Psal se rok 1969, v západní Evropě se rozjížděla sexuální revoluce. Avšak Seyran žila v paralelním světě. V její rodině a ve všech muslimských rodinách v okolí měli před dcerami vždycky přednost synové, a nejvíc ten nejstarší, vychovávaný jako budoucí paša. Seyranin nejstarší bratr například zaujatě trval na tom, aby mu při mytí hlavy polévala vlasy horkou vodou z lavoru, přestože už měli zavedenou teplou vodu z kohoutku. Když se sestra s proudem vody netrefila podle jeho představ, následovaly kopance a rány. Vůbec násilí, píše Atesová, bylo a je v tureckých a kurdských rodinách naprosto běžné.

Spásu dívka hledala ve škole. Jenže kulturní rozdíly a xenofobie bílých vytvářely těžce překonatelnou bariéru, Seyran opakovaně kandidovala a prohrávala ve volbě předsedy třídy. Zachránila ji až puberta Němců, když o funkce v třídní samosprávě přestávali mít zájem, díky čemuž to „Turkyně“ mohla dotáhnout na mluvčí školy.

Tady bylo zaděláno na aktivistický charakter, který je pro Atesovou typický dodnes. Přes školní samosprávu poprvé přistála ve většinové společnosti. Bílí vrstevníci ji vzali na vědomí, organizací žákovských stávek (jsme na začátku 70. let, v módě je sit-in) například za opravu rozbité klimatizace v učebnách si vydobyla jistou popularitu.

Konflikt

Krátce před 18. narozeninami utekla z domova, pomáhali jí uvědomělí a pokrokoví Němci, které mezitím poznala, včetně jejího středoškolského učitele Stefana, s nímž dalších sedm let žila. Po útěku trvalo několik měsíců, než se vztah s rodinou přes prostředníky narovnal aspoň do té míry, že se přestala bát únosu a mohla začít chodit z bytu ven a do školy.

Následovalo studium práv a přivýdělky ke studiu brigádou v ženském centru pro turecké ženy. Jednoho zářijového rána roku 1984 Atesová přišla do práce, pustila do kanceláře klientku, která měla potíže s manželem, úřadem práce a úřednickou němčinou, když tu zpozorovala, že se do kanceláře zvenku dobývá cizí muž. Šla ho srovnat, načež muž odvětil: „To, co potřebuji, bude vyřízeno rychle“, vytáhl z kabátu revolver a začal střílet.

Klientka byla na místě mrtvá, Seyran měla přímý průstřel krku a prožitek blízké smrti (viděla vlastní tělo v tratolišti krve na zemi a odněkud seshora viděla světlo, které ji mocně přitahovalo; čekala, jestli jí před očima jako film proběhne její život, když neproběhl, rozhodla odvrátit se od světla zpátky do kaluže krve v kanceláři).

Podezřelý, jehož zatkla policie, patřil k Šedým vlkům, původně mládežnické organizaci turecké nacionalistické strany MHP. Během příprav na soud byla Atesové nepřímo učiněna nabídka 40 tisíc marek, když proti obžalovanému nebude svědčit. Svědčila, i tak byl muž osvobozen. Zajímavé bylo, jak malý zájem vyšetřující policisté od počátku jevili o možnou politickou dimenzi případu. Dokonce Atesové ještě na jipce podsouvali, že pachatelem je její tyranský otec a že ho jako poslušná dcera kryje.

Ze zranění se dostávala šest let, po fyzické rekonvalescenci přišly posttraumatické stavy a několik neúspěšných pokusů vrátit se ke studiu práv. To se jí podařilo dokončit až v roce 1997. V té době už nežila se Stefanem, vyvinula se nejprve v bisexuálku a po nějaké době v lesbu (než se vrátila k mužům, respektive našla si jednoho německého Turka). Krátce se angažovala u Zelených, odkud odešla na protest proti válce v Kosovu.

Se dvěma německými kolegyněmi si v centru Berlína založila právní kancelář s aktivistickým zabarvením. Kancelář například zásadně nepřijímala obhajobu mandantů, kteří měli zaměstnance, a byli tedy vykořisťovatelé. Byl to teutonský dogmatismus a Atesová se v něm brzy necítila dobře. Německé společnice Bertu a Herthu nahradily dvě německo-turecké advokátky, čímž se z firmy víceméně stala právní kancelář pro muslimky v nouzi.

Další velký zlom se datuje do roku 2009, kdy Atesové vyšla kniha Islám potřebuje sexuální revoluci. Několik následujících let prožila pod policejní ochranou, činnost kanceláře rušila a obnovovala podle aktuální bezpečnostní situace. Před čtyřmi lety se vrhla do smělého plánu liberální mešity. Od té doby žije s policejní ochranou v práci i doma, neustále.

V době, která snad ze setrvačnosti pořád ještě vzývá nonkonformitu, je Seyran Atesová vzácným případem žité neskladnosti a ochoty riskovat pro své zásady staré politické vazby a přátelství. Že role šířit osvícený islám připadla ženě, která dlouho praktikovala lesbický život a hlásí se k tomu, je možná z hlediska osvěty mezi muslimy praktické podobně, jako když u nás nejlepší argumenty proti Babišovi přednáší Kalousek. Ale život si nevybírá.