V době psaní tohoto článku probíhá válka na Ukrajině již třetí týden. S nevelkou nadsázkou se však dá říci, že se toho od prvního týdne vlastně tolik nezměnilo. Nedostavil se žádný zásadní průlom na bojišti. Spíš platí, že posilují trendy, které se daly pozorovat již v prvních dnech, a (až na jednu poměrně zajímavou výjimku) se plní předpovědi odborníků. Jaká je tedy aktuální situace na ukrajinském bojišti a co lze očekávat dál?

Nadále platí, že Rusové se snaží postupovat ve čtyřech směrech, a sice od severu na Kyjev, od severovýchodu na Charkov, od jihu z Krymu a od východu z Donbasu. Hlavní význam zajisté náleží prvním dvěma směrům, ale na těch jsou zatím ruské úspěchy značně hubené. Rozhodně se nedá čekat rychlý pád oněch dvou měst a spíš se soudí, že se ruská armáda pokusí o jejich obklíčení a obléhání, než se pustí do jejich zdlouhavého dobývání. V takovém případě se však musí počítat s týdny či měsíci ohromně brutálních bojů.

Zřetelně lepších výsledků dosáhli Rusové na jihu Ukrajiny. Jejich jednotky ohrožují Mariupol a Oděsu, kde se zřejmě chystá obojživelný výsadek. Pád Oděsy by fakticky způsobil odříznutí Ukrajiny od Černého moře, zatímco Rusové by si tak vytvořili koridor k Podněstří. Naopak na donbaské frontě se (zdánlivě) neodehrává téměř nic, ačkoli její důležitost může být nesmírně velká. Právě tam je totiž jádro manévrových sil ukrajinské armády, respektive největší část ukrajinských tankových a mechanizovaných jednotek.

Obecně se očekává, že ruské válečné úsilí se zaměří především na Kyjev a Charkov, ale podle některých hlasů mohou mít Rusové ještě alternativní plán. Mohli by se totiž pokusit obklíčit a uzavřít do „kotle“ právě ono jádro ukrajinských vojsk na východě země. Kdyby takový scénář skutečně hrozil, ukrajinské velení by čelilo složitému dilematu, protože by zřejmě muselo tyto síly stáhnout na západ a prakticky opustit Donbas.

Popsaný plán by však představoval velké riziko i pro ruskou armádu, jelikož takový postup by znamenal mimořádnou zátěž pro její logistiku. Ruské síly, jež by realizovaly onen obkličovací manévr, by musely proniknout velice hluboko do ukrajinského území, což by logicky přineslo extrémní protažení zásobovacích linií. Od prvních dnů války je však zjevné, že právě logistika patří mezi vůbec nejvážnější slabiny ruské armády.

Existují pochybnosti i o tom, zda by Rusové dokázali takový rozsáhlý manévr provést, jelikož prostě postrádají reálné zkušenosti s bitvami takového rozsahu. Ruské vojenské myšlení pořád nejvíc čerpá z druhé světové války, v níž se podobné operace prováděly často, avšak znalosti z příruček pro praktickou realizaci jaksi nepostačují. Právě proto se většinově předpokládá, že Rusové se zaměří především na města a že sáhnou k jinému svému „historicky osvědčenému“ postupu, totiž k masivnímu nasazení dělostřelectva.

Rusové tradičně přikládají dělostřelectvu obrovský význam, patrně i větší než vojáci kterékoli jiné mocnosti. Dokázala to jak druhá světová válka, tak i studená válka a konflikty po ní, mezi nimiž se nejčastěji zmiňuje válka v Čečensku, konkrétně to, že Rusové takřka rozstříleli město Groznyj. Někteří odborníci poukazují i na podobný postup v Sýrii, kde ovšem největší „práci“ odvedlo nikoli ruské dělostřelectvo, nýbrž letectvo. Právě ruské letectvo však představuje onu zajímavou výjimku, respektive nenaplněnou předpověď. Ruské vzdušné aktivity byly od počátku ukrajinské války dost omezené a ani zdaleka je nelze
srovnávat s tím, jak masivně při svých intervencích používají svá letectva západní státy. Totéž platilo i o dělostřelectvu, což řadu expertů vedlo k úvaze, že Rusové se snaží brát větší ohledy na civilní cíle. Současně ale zaznívala varování, že tyto ohledy brzy zmizí a že dělostřelectvo i letectvo zahájí plošnou destrukci včetně civilních oblastí.

V případě ruského dělostřelectva se varování bohužel splnila, jak dokazuje trvající ostřelování řady měst, avšak aktivity ruského letectva i nadále zůstávají na překvapivě nízké úrovni. Svou roli zřejmě hrají mimo jiné obavy z ukrajinských přenosných protiletadlových raket, které si již mezi ruskými letouny a vrtulníky vybraly velkou daň, jenže hlavní důvod je nejspíš ten, že Rusové nedokážou rozsáhlé letecké operace koordinovat.

Důvod je tentýž jako u velkých manévrových operací pozemních vojsk. Rusové prostě nemají zkušenosti. V „malých válkách“ typu té syrské zcela stačilo poslat do vzduchu jednu nebo dvě dvojice letounů či vrtulníků, jenže nad Ukrajinou by byly potřeba desítky strojů, aby se mohlo dosáhnout například efektivního potlačení ukrajinské protivzdušné obrany a vyřazení ukrajinských systémů velení, řízení a spojení. Ale jedinou příležitostí, kdy Rusové koordinovaně posílají do vzduchu desítky letadel, jsou jejich vojenské přehlídky.

Vyšší intenzita pozemních i leteckých operací by navíc zákonitě přinesla též vyšší ztráty, respektive víc cílů pro ukrajinské přenosné protitankové a protiletadlové rakety. Transfery těchto zbraní ze Západu hrají nesmírně důležitou roli a totéž platí i o tureckých bojových dronech Bayraktar TB2, které si získaly takřka kultovní status. Rusové si s nimi nedokážou poradit, což znamená další ránu pro pošramocený obraz ruské armády.

Vedle dodávek vojenské techniky získala ukrajinská válka silnou mezinárodní dimenzi rovněž díky masivní účasti zahraničních dobrovolníků. Z celého světa přicházejí tisíce mužů (a někdy i žen), ze kterých se v ukrajinské armádě formují „cizinecké legie“. Kyjev od nich žádá jenom dokumenty o vojenských zkušenostech, ale kupodivu nikoli jazykové znalosti. Důvodem bude zřejmě fakt, že velká část ukrajinských důstojníků už mluví anglicky a že na Ukrajině nejspíš působí i nezanedbatelné množství zahraničních žoldnéřů.

Existují totiž indicie, že Ukrajina už několik měsíců před konfliktem najímala kontraktory, jež využila ke zvýšení bojové efektivity svých jednotek. Podobně ovšem postupuje i druhá strana, protože v ruských řadách bojují i muži z firmy Liga (jak se nově jmenuje někdejší Wagnerova soukromá vojenská společnost) a hlásí se snad až 16 000 dobrovolníků ze Sýrie a Libye, které by Rusové mohli vyslat zejména do bojů ve městech. Ze stejného důvodu zamířili na Ukrajinu podřízení čečenského vládce Ramzana Kadyrova.

Tyto skutečnosti naznačují, že Rusové počítají s těžkými boji o města, což bude nevyhnutelně znamenat i obrovské civilní ztráty a škody. Současně je však třeba zdůraznit jednu mimořádně důležitou věc. Dobytí Kyjeva nebo Charkova, popřípadě naprostá destrukce těchto měst za pomoci dělostřelectva ani zdaleka nezaručují skutečné vítězství. Vojensky by to úspěch určitě byl, avšak dosažení politických cílů představuje něco zcela jiného.

Rusové totiž ovládli Čečensko nikoli díky tomu, že rozstříleli Groznyj, nýbrž díky tomu, že se jim podařilo získat na svou stranu část Čečenců v čele s Kadyrovovým klanem. Těm následně Vladimir Putin svěřil pacifikaci odbojné kavkazské republiky a vládu nad ní. Něco podobného ale na Ukrajině aplikovat nelze, protože žádný „ukrajinský Kadyrov“ (čili vhodný kolaborant) se nerýsuje. Dokonce i po pádu Kyjeva by tudíž ruská armáda čelila „nekonečné“ asymetrické válce, jaká zlomila sovětskou armádu v Afghánistánu.

Afghánské fiasko hodně přispělo ke kolapsu sovětského systému, stejně jako porážka ve válce s Japonskem kdysi přinesla začátek konce carského samoděržaví. Vypadá to, že ruské pokusy o „malé vítězné války“ se příležitostně mění v debakly, které přispívají ke konci režimu. Také nynější kremelský establishment chce zůstat u moci, takže musí usilovat o rychlý a (aspoň pro propagandu) „úspěšný“ konec tohoto konfliktu.

Rusové už nasadili na Ukrajině všechny síly, jež původně shromáždili u hranic, a odhaduje se, že vyslali do boje již zhruba polovinu všech svých manévrových sil. Přisouvají další jednotky, ale jde vesměs o druhořadé útvary s horší úrovní výcviku a výbavy. Ve spojení s logistickými problémy ruské armády se tudíž nezdá, že by to mohlo přinést triumf na bojištích, takže z celé této situace bude nutno hledat jiné východisko.

Souhrnně totiž stále platí, že ruský pokus o bleskovou válku naprosto selhal a konflikt se proměnil ve vyčerpávající válčení, v krutý boj logistiky a morálky. V obou oblastech sice Rusové vykazují podstatně horší výsledky, než se čekalo, avšak zároveň by se asi nemělo podléhat nemístnému optimismu a očekávat, že Ukrajinci útočníky zcela rozdrtí a vyženou ze svého území. Také na ukrajinské straně jsou ztráty velmi citelné, ačkoli odhodlání Ukrajinců je mimořádné, takže se zákonitě nedá předpokládat ani zdrcující ruské vítězství.

Obě strany tudíž budou hledat cestu k přerušení bojů, i kdyby to mělo být jen dočasné příměří s cílem shromáždit síly a zásoby pro další pokračování války. Dá se tedy oprávněně doufat, že během několika málo týdnů (možná jen dnů) tento vývoj skutečně přijde. Prezident Zelenskyj již projevil ochotu jednat i o některých požadavcích Kremlu včetně statusu Krymu a Donbasu, současně však rozhodně odmítl, že by ukrajinská armáda složila zbraně. Kremelské vedení tedy patrně bude muset poněkud přehodnotit své plány.