Sympatie k Číně a jejímu režimu český prezident nepředstírá. Miloš Zeman se v říši středu cítí jako doma a létá tam, kdykoli se naskytne příležitost. V základě má být snaha o podporu českého exportu, důležitější však může být, že si ho Čína váží. Počátkem listopadu vystoupil na veletrhu v Šanghaji hned po čínském vůdci Si Ťin-pchingovi, premiéři Dmitrij Medveděv a Viktor Orbán přišli na řadu až po něm. „Cítím se tu jako přítel,“ pochvaloval si podle agenturních zpráv. Tím deklaroval přátelství mladé středoevropské demokracie a obdivuhodně výkonné asijské diktatury. Pokud přátelství není pragmatickou kalkulací, pak vyžaduje vzájemnou úctu a obdiv. Koho tedy obdivují Češi, přinejmenším prostřednictvím svého prezidenta, popsal ve své nejnovější publikaci Perfektní diktatura norský sociolog a znalec Číny Stein Ringen.

Liberální novináři dodnes Zemanovi vyčítají jeho výrok z října 2014, do značné míry nespravedlivě. „Přijel jsem do Číny, abych se od Číny učil, jak zvýšit hospodářský růst, jak stabilizovat společenský řád,“ řekl v tamní televizi a hned si tím vysloužil podezření, že chce glajchšaltovat zdejší společnost pomocí armády, tajné policie a cenzury. Tento výrok by se však neměl přeceňovat. Výslovně tím nechválil represi proti obyvatelstvu, ale hlavní přednost, kterou si čínský režim vydobyl legitimitu v očích svých občanů. „Ještě nedávno, což má Čína v živé paměti, v ní panoval smrtelný chaos,“ připomíná sociolog Ringen. Opiovými válkami roku 1840 začalo období občanských konfliktů, cizích agresí a zhoubných společenských experimentů, které skončilo až s nástupem Teng Siao-pchinga do člea komunistické strany koncem sedmdesátých let minulého století. Od té doby vládne pořádek umožňující hospodářský růst, na kterém se podílí většina obyvatelstva. Číňané za pořádek platí vysokou cenu, protože musí snášet přísnou kontrolu, „lepší však je pořádek, za který se platí vysoká cena, než chaos, za který se platí ještě vyšší cena,“ podotýká Ringen. Namísto podpory policejního režimu je proto možné Zemanův výrok o stabilitě hodnotit jako zdvořilost vůči vládcům.

Víc svobody, násilí i korupce

Zemanův vztah k čínskému režimu jistě nelze vyložit ekonomickou diplomacií. Obchodní spolupráci mezi Čechy a Číňany lze prozatím z tuzemského pohledu označit za fiasko, případně nenaplněné naděje. Za tři čtvrtletí letošního roku vyvezly zdejší podniky do Číny zboží za 41 miliard korun, to je ovšem pouze 1,28 procenta celkového vývozu nebo 13,7 procenta vývozu mimo Evropu. Proti roku 2014, když byl Zeman druhý rok ve funkci, tvořilo zboží do Číny 1,14 procenta celkového exportu. Prezidenta není nutné podezírat, že chce napodobit čínský policejní stát. V sympatiích k vládcům východní říše se však dá hledat hlubší motiv, například ideologická spřízněnost. Pro západní intelektuály typu Ringena může být pekingský režim těžko proniknutelným bludištěm. V dlouhých kapitolách se například snaží vysvětlit, že opravdu jde o diktaturu, která se jen tváří, že je speciálním druhem demokracie a že ji obyvatelstvo podporuje z vlastní vůle.

Jenže Zeman vyrostl v šedé zóně normalizačního Československa. Osobně zažil, že společnost se dá řídit i jiným způsobem než prostřednictvím samosprávy a svobodných voleb. Proto považuje současnou čínskou diktaturu za legitimní model. Jako pro každého intelektuála, který by se ocitl v jeho pozici, je proto pro něho zajímavé zjišťovat, proč současný čínský režim prokazuje větší schopnost přežít než svého času komunistické Československo. Nepochybně chápe vnitřní zákonitosti, kterými komunisté v současné Číně a někdejším Československu ovládali občany, a zřejmě také rozumí tomu, v čem se od sebe liší.

Z popisu norského sociologa lze odvodit, v čem je rozdíl. Během období otevírání připustil pekingský režim víc svobody než normalizační komunisté. Číňané mohou vlastnit majetek, mohou podnikat, a tedy mají šanci zbohatnout, mohou neomezeně konzumovat a oblékat se, jak se jim zlíbí, nikdo jim nebrání cestovat. Především pokud jde o podnikání a cestování, ovšem také o míru konzumu, mohli by normalizační Čechoslováci dnešním Číňanům závidět, i když na druhé straně jsou Číňané vystaveni větší kontrole a represím. Předlistopadová StB občas využívala prostředků teroru, jako bylo vyhrožování, mlácení politických odpůrců, odvážení na neznámá místa, případně proběhly politické procesy s předem daným koncem. Tím režim vzbuzoval strach, který většinu odradil od jakékoli veřejné činnosti, a pokud někdo překročil blíže neurčenou hranici zakázaných aktivit, musel s represemi počítat. Tím, že tato hranice nebyla definována úplně přesně, vedly obavy k autocenzuře a dobrovolnému omezování. Každý nakonec věděl, že všechny jeho přestupky se dostanou do kádrových materiálů a v důsledku mohou přijít o pozici ve společnosti také rodinní příslušníci. Čína funguje ve stejném stylu, jen používá drsnější teror včetně dlouholetých žalářů a nápravných táborů, také kontroluje s větší důsledností. Víc ekonomické svobody i represe, tak zní tajemství, které normalizační komunisté neodhalili a které může být inspirací pro ty, kdo chtějí zdejší poměry vrátit proti proudu historie. Těžko ovšem říci, jestli k nim patří i Zeman.

Čína však nemá tak optimistické vyhlídky, jak by si přála řada komunistických nostalgiků. Přinejmenším Stein Ringen tvrdí, že hlavní slabinou režimu není nedostatek kapacity pro ekonomickou správu země a efektivní represi. Čínský stát ovšem stojí na korupci, které se z principu nelze zbavit a která ho může zničit zevnitř.

Současný vůdce Si Ťin-pching hned po nástupu do čela strany v roce 2012 vyhlásil protikorupční boj a v exemplárních procesech postihl tisíce vysokých hodnostářů. Takové tažení má za účel oslabit konkurenci v provinciích, která se díky praktikám organizovaného zločinu vymkla kontrole a získala víc moci, než je Peking ochoten připustit nebo než je tak velký stát schopen přežít. Těžko však může vymýtit korupci v systému státní služby, když je na této korupci postaven. Vyšší hodnostáři mají moc trestat či odměňovat ty dole, včetně jmenování do funkce či vyhazovu. Ti dole se jim pak přirozeně snaží odvděčit a těžko připustí, že ten nahoře zneužívá svou moc. Zároveň ti nahoře nemají dostatečné zprávy o tom, co se děje dole, a nemohou zabránit, aby se nižší úředníci chovali stejně k těm, kdo jsou v pyramidě moci ještě níž, nebo k občanům. Protikorupční kampaní za pomoci tajné policie je možné tento systém oslabit, zároveň se tím však sníží příjmy byrokracie z úplatků. Úředníci potom přestanou podporovat záměry režimu a stát se zhroutí jenom tím, že budou zdržovat každou agendu.

Si Ťin-pching má problém. Protikorupčním tažením posiluje vliv ve vyšších patrech státu, aby zabránil rozvratu. Pokud však bude postupovat příliš tvrdě i v nižších patrech, postaví se proti němu celá státní správa.

Gastarbeitrem ve vlastní zemi

Zeman také řekl Číňanům, že se chce u nich inspirovat, jak zrychlit hospodářský růst. I tento výrok se dá připsat zdvořilosti. Těžko se inspirovat, když Čína není kapitalistickou zemí jako Česká republika. Sama se deklaruje jako socialistická tržní ekonomika a funguje podle pravidel, která by se dnes v Evropě těžko zaváděla. Ringenova kniha podrobně popisuje, jak čínský stát zůstává dominantním podnikatelem, například v Šanghaji státní podniky kontrolují čtyři pětiny ekonomického provozu. Stát řídí soukromé firmy prostřednictvím podnikových stranických buněk, vláda zároveň zásobuje banky i celou ekonomiku levnými úvěry a zároveň lacinou pracovní silou. Její nabídku zajišťuje systém chu-kchou, registrace občanů podle místa narození, která nejde za celý život změnit. Třetina Číňanů má městské chu-kchou, což znamená lepší přístup k práci i sociální ochranu. Další třetina přežívá na venkově díky hůř placené práci v zemědělství. Také zbylá třetina má venkovské chu-kchou, má však status migrantů, tedy lidí, kteří se přestěhovali za prací do měst. Právě oni jsou zásobárnou laciné pracovní síly, protože nemohou žádat podmínky jako místní rodáci a fungují jako gastarbeitři v Evropě. Těžko ovšem něco takového žádat po občanech evropských zemích. Stejně by bylo obtížné znárodnit veškerou půdu a zdanit reálné příjmy obyvatelstva na úrovni 55–67 procent, navíc s degresivní reálnou sazbou.

Čínský hospodářský růst stojí na stále rostoucím výběru daní. To umožňuje platit relativně výkonný státní aparát a zároveň ohromné investice, které se ovšem často minou se zamýšleným cílem. Tento model nepochybně zvyšuje HDP, i když údaje o něm nejsou vždy věrohodné. Nemusí to být však hospodářský zázrak, ale období zotavení, ke kterému došlo po dlouhodobém úpadku. Není jisté, jestli Čína opakuje úspěšnou cestu Jižní Koreje a Tchaj-wanu, které s ní v dobách úpadku sdílely dějiny. Dnes jsou označovány za jediné dvě země na světě, které se z pozice mezi nejchudšími dostaly během poloviny století mezi nejbohatší. Čína tak daleko není. Žije v ní dvacet procent světové populace, produkuje ovšem jen desetinu světového HDP. Její ekonomika může oslňovat svou velikostí, v žebříčku blahobytu zůstává v průměru. Podle Ringena se teprve rozhodne, jestli bude růst pokračovat, když se v důsledku omezení porodnosti a lepší zdravotní péče zvyšuje průměrný věk a omezuje přísun pracovní síly.

Zvláštností Číny je ekonomický růst, který je od nástupu Si Ťin-pchinga provázen posilováním diktatury, a nikdo dnes netuší, kam ji cesta zavede. Upevnit diktaturu je možné s pomocí ideologických prostředků, jakým je Si Ťin-pchingův Sen o Číně z roku 2013. Vedle představ o tom, jak se Čína stane nejsilnějším státem světa, obsahuje podle Ringena i fašistické rysy, protože zdůrazňuje, jak je štěstí každého člověka závislé na velikosti národa. To může být světovou hrozbou (pro někoho nadějí), prezident Zeman však musí vědět, že jako příklad pro desetimilionové Česko je tento model sotva k použití.