Prezident Miloš Zeman byl včera z doposud neznámých důvodů (tento text vznikl v pondělí vpodvečer) hospitalizovaný v Ústřední vojenské nemocnici, Hrad k tomu nevydal žádné prohlášení, jedinou informací z prostředí Hradu o tom, co se s hlavou státu děje, tak v tuto chvíli zůstává vyjádření poradce Martina Nejedlého. Řekl serveru iRozhlas, že snad slyšel, že si prezident v nemocnici domlouvá pravidelnou prohlídku. Mluvčí Jiří Ovčáček se na twitteru věnoval svým oblíbeným aktivitám, postoval citáty z Bible a slova papeže Františka.

To, že si pro včerejšek vybral žalmistova slova "Klidně jsem ulehl a usnul. Probudil jsem se, protože mi Hospodin pomáhá" mohlo uživatele sociálních sítí inspirovat ke všelijakým spekulacím . Později Ovčáček připojil připojil přání brzkého uzdravení, jež prezidentovi adresoval Andrej Babiš. Žádné bližší informace o tom, z čeho se prezident uzdravuje, ale nesdělil. V reakci na vyjádření Ladislava Špačka, podle nějž je tajení informací o zdravotním stavu hlavy státu nepřípustné ještě zavtipkoval: "Prý tady přiletěl jakýsi žvanivý pták. Jenže mlčení, které moc dobře zná, je vzácné krásné. Proč se ochuzovat plkáním?"

Je mi až trapné konstatovat něco tak zřejmého a snad i triviálního. Úřad hlavy státu funguje jako instituce z Gogola nebo Haška. Jeho představitelé se vznášejí někde ve sférách zesílené grotesknosti, ukolébáváni opojným zvukem vlastního žvanění. Těžko pak po nich chtít běžné pracovní úkony, takové ty trapně všední věci, jež bývají pracovní náplní tiskového mluvčího. Jako třeba postavit se před kameru a něco říct, když je prezident nemocný. Snad i říct, co mu je, případně ze sebe aspoň dostat nějakou bezobsažnou hlášku typu "máme všechno pod kontrolou".

Vlastně nejpozoruhodnější na té situaci je, že nikoho nepřekvapuje a vlastně ani nepobuřuje, všichni si už na tu frašku zvykli, já taky. Jenom občas to člověka trochu trkne. Může to souviset s, řekněme, povahou Zemanova úřadu obecně. Je možné v tom vidět i další symptom rozpadu společnosti, která ztrácí nějaké společně sdílené pojmy a představy, mohou znamenat cokoliv, každý si je definuje podle sebe.

Třeba pan Ovčáček nově definuje, co je to mluvčí, část publika mu asi zatleská, jak hezky "vytrolil" ty novinářské hyeny a další, kdo by snad čekali, že se jako mluvčí v tradičním smyslu bude chovat. Z frašky se v téhle zemi stala nevzrušivá rutina. Proč právě tady? Samozřejmě je možné z toho obviňovat konkrétní politiky nebo širší společenské trendy, v nějaké míře to ale souvisí s v Česku rozšířeným sklonem toho po sobě zas až tak moc nechtít a nějakými nároky moc neobtěžovat ty druhé. Mít místo ledasčeho - kultury, médií, umění, politiku - nějakou jejich ani ne moc pracnou simulaci (jasně, přeháním a zjednodušuji). Z toho hlediska je pan Ovčáček mluvčím na svém místě.