Širší publikum na karlovarském festivalu nejvíc zajímá, jaká přijede hvězda, většinou aby převzala cenu za přínos světové kinematografii. Představuji si, že sehnat nějakou dá dost práce, nakonec se ale zadaří, někdo přijede, cenu převezme, fanouškům se ukáže, očekávatelně zdvořilé fráze pronese, někdy třeba i něco víc. Jistým způsobem atypická návštěva do Varů dorazila před čtyřmi roky. Mela Gibsona tehdy asi nebylo obtížné uhánět, nikdo ho nikam nezval. Taky byl hodně málo obsazovaný a už vůbec nerežíroval. Byl to muž v klatbě. A nedal se tehdy označit za oběť zešílevší politické korektnosti, skutečně se choval dost hrozně. Praskla na něj nechutná antisemitská tiráda, již spustil na policistku, která ho zastavila opilého za volantem. Zároveň se bouřlivě rozcházel s milenkou Oksanou Grigorjevovou, kvůli níž opustil manželku Robyn, se kterou má sedm dětí. Grigorjevová, matka jeho další dcery, ho žalovala za domácí násilí, na veřejnost se dostal audiozáznam, Gibson na něm na družku řve, vyhrožuje jí a opět dost nechutným způsobem jí nadává. Jeho karlovarská návštěva proběhla pár roků potom, co se tohle stalo, stín dřívějších skandálů ale byl docela dlouhý, možná taky kvůli tomu, že lidi v Hollywoodu měli na Gibsona pifku i z jiných důvodů. Na závěrečné ceremonii tehdy Gibson působil docela normálně, vystupoval uměřeně, zároveň vypadal zestárlý, možná i trochu mimo. Ty vrásky a přestálé životní zvraty ale jeho tváři dodaly nějakou novou hloubku, vlastně bylo zajímavé se na něj dívat. Přibližně ve stejnou dobu jsem viděl jeden z mála filmů, ve kterých tehdy hrál. Tuctový akčňák Ve jménu krve – stárnoucí fotřík, někdejší motorkář a narkoman, který utekl někam do ústraní, musí zachraňovat dcerku, jde po něm nějaká narkomafie, další vývoj příběhu snad ani nemusím popisovat. Ale Gibson v tom filmu působil až magneticky – díky prošedivělým vousům, hlasu jako struhadlo, taky měl něco v očích nebo alespoň dokázal vyvolat to zdání… 

Teď už se zase jakžtakž vrátil, natočil válečný velkofilm, byl nominován na Oscara. Vážně se mluví o tom, že by natočil „dvojku“ toho nejúspěšnějšího a nejkontroverznějšího filmu, jaký režíroval – Umučení Krista. Scénář Vzkříšení Krista prý už je napsaný a bude to ten „největší film dějin“. Zvláštní člověk, tenhle Mel Gibson. Režisér, kterého nepovažuji za dobrého filmaře, velkého umělce, jeho filmy ale občas dospějí do stadia nějaké posedlé a primitivní intenzity, nedá se jim upřít jakási síla. Taky je to muž, který má za sebou výrazný příběh, a to se taky počítá, byť Gibson z té story nevychází jako velký sympaťák. Muž, který se narodil do rodiny amerického ultrakonzervativního katolíka, který neuznával žádného papeže po roce 1958 (zvlášť spadeno měl na Jana Pavla II.), druhý vatikánský koncil měl za výsledek židozednářského spiknutí a jedenácté září za akci spáchanou pomocí dálkového ovládání. V šedesátých letech se s rodinou, tedy manželkou a jedenácti dětmi, odstěhoval do Austrálie. Z šestého z jeho dětí, kterým dal ideologicky odpovídající výchovu, se tam stal úspěšný herec. Představitel hrdiny série o Šíleném Maxovi, výrazném australském příspěvku akčnímu žánru, do hlavy praštěného postapokalyptického úletu. Časem se ale stane i hvězdou serióznější kinematografii, třeba díky hlavní roli ve válečném dramatu australského klasika Petera Weira Gallipoli. Takže si ho všimnou i v Hollywoodu a Gibsonova hvězda docela strmě stoupá. Idol má ale zároveň celoživotní problém s alkoholem, říká, že pít začal už ve třinácti a že trpí maniodepresivními stavy, alkoholismus se táhne Gibsonovou rodovou historií. Jistě je těžko slučitelný s jeho v mnohém extrémními náboženskými postoji, musel žít v permanentním vnitřním konfliktu. Na pracovní dráze ale samé úspěchy, začal i režírovat, jeho historický epos Statečné srdce, v mnoha ohledech (třeba v antipatii vůči Angličanům) až komicky přepálený snímek, mu přinesl Oscara za nejlepší film a davy oddaných fanoušků. Konzervativně založená hvězda – v Hollywoodu cosi velmi neobvyklého – žije ve vzorném svazku s manželkou Robyn, zároveň se o Gibsonovi ví, že se léčil na setkáních Anonymních alkoholiků. Jeho herecký i režisérský „trademark“ je z řetězu utržená pomsta, okázale vyobrazené násilí, zároveň se velmi veřejně hlásí k víře, která hlásá odpuštění. To obojí se nějakým způsobem potká v jeho nejslavnějším filmu, Umučení Krista (2004). Je to velmi nesubtilní dílo, akcentující tu fyzickou stránku Spasitelova utrpení, všechny ty rány bičem a proudy krve. Dá se pochopit, čím muselo intelektuálně založené křesťany i nekřesťany hluboce iritovat. Ale stejně – nějaká surová síla se tomu filmu zase nedá upřít. Z filmu se stane hit, „vlajkový film“ té části amerického publika, která lidi v Hollywoodu jinak vnímá jako odrodilce. Po filmu v aramejštině natočí Gibson film v mayštině, Apocalypto, opět je to na hlavu a totálně přes čáru, ale jistým způsobem strhující. No a pak se Gibsonův osobní i pracovní život už popsaným způsobem rozsype. A následuje nové léčení a roky na okraji hollywoodské scény. Teď tedy další comeback, který možná nastartuje další opakování Gibsonova destruktivního cyklu, ale třeba se tvůrce od těch svých démonů už osvobodil, málokdy je ale takové osvobození skutečně úplné a skutečně definitivní. 

Pro Gibsona jako autora je typická velice jednoduchá charakterizace – lidi v jeho filmech jsou buď dobří, nebo skutečně, hrozně až odporně zlí. Zvláštní na něm ale je, že v jeho nitru je to asi podobné, konfliktně tam koexistují „svatý“ Gibson a Gibson násilník a hrubián. Na uměleckých dílech i na jejich tvůrcích ale často jsou nejzajímavější ty nepřekonatelné rozpory. A jimi byl Mel Gibson „obdařen“ skutečně velkou měrou. Při všem tom primitivismu výrazu a myšlenkové jednoduchosti už je asi nadosmrti odsouzen být nějakým způsobem zajímavý, i když by sám možná radši nebyl.