O trochu toho vzrušení na sjezdu sociálnědemokratické strany se postaral publicista (nebo jak to říct) Štěpán Kotrba. Před budovou, kde se jednalo, postávali dva bezdomovci. Klábosili s delegáty, kteří si šli ven zapálit, případně po nich chtěli cigaretu nebo nějaké drobné. Když to zkusili na Kotrbu, nastříkal jim podle několika svědectví zblízka do obličeje pepřový sprej. Později to vysvětloval tak, že byl terčem útoku, jeden z bezdomovců ho prý vzal za ruku. Ten vrcholný projev nízkosti a agrese vůči slabšímu neušel pozornosti, Kotrba musel sjezd opustit, Český rozhlas, za nějž byl jako analytik akreditovaný, se od jeho činu distancoval a ukončil s ním spolupráci. Zřejmě tak byla – možná jen krátkodobě – vykolejena slibně se rozvíjející kariéra.

Štěpán Kotrba je v českém mediálním prostředí znám už roky: předlistopadový mladý straník, později sociální demokrat, poslední roky s pozastaveným členstvím, krátce i člen Rady Českého rozhlasu, musel z ní odejít kvůli nepřípustným snahám zasahovat do práce redaktorů.

Svoje texty, pro něž je charakteristická vysoká míra nenávistnosti, někdy vyjadřované vulgárně, nestrukturovanost, přehlcenost faktoidy, které autor není schopný hierarchizovat, a poněkud úplavičná stylistika, psal do různých internetových periodik. Střídala se v nich útočná obhajoba normalizačního režimu, velikášská vševědoucnost, plamenné tepání zlořádů, především těch, které pocházejí z Ameriky, uznalá slova o prozíravosti ruského a čínského vedení, snaha tvářit se cool a především – vůle k moci. Dostat se k ní a pak zatočit se všemi protivníky.

V době, kdy byl figurkou spíš marginální, mohla ta jeho hra na Lenina působit jako trochu drsnější a vskutku nezamýšlená legrace. Později, když se mu dařilo naskočit na – oblíbeným termínem fotbalových komentátorů řečeno – vítěznou vlnu, už budil smích o dost víc hořký. Protože ze Štěpána Kotrby se stal muž budoucnosti. Názorově pevně přimknutý k táboru prezidenta Zemana a premiéra Babiše, jejichž kritiky s nenávistnou radostí častoval peprnými termíny. Analytik. Čile publikující dlouhé proudy vědomí v Parlamentních listech, pravidelné komentáře v Mladé frontě. A vůle k moci neochabující a cítící blízkou možnost ukojení. A pak mu to takhle ujelo… 

Jeden by v tom viděl snad až nějakou poetickou spravedlnost. Možná na to hrubiánství doplatí. Ale i tak Štěpán Kotrba zůstává mužem budoucnosti, když už ne přímo, pak jako zástupce určitého lidského typu, určité, řekněme, kariérní trajektorie. Představuje garnituru na vzestupu – jako autor i jako člověk. Možná Kotrbové na ta svoje vysněná křesla v ředitelnách a jejich blízkém okolí jednou zasednou. Není jim co závidět. Těm, kdo se dostanou do jejich silového pole, také ne.