Britská premiérka vyjednala nevýhodnou dohodu

Další politická krize made in EU

Britská premiérka vyjednala nevýhodnou dohodu
Další politická krize made in EU

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Po Řecku a Itálii má Evropská komise na svědomí další politickou krizi v členské zemi. Tentokrát nejde o žádný klientský stát na jihu, ale přímo o Velkou Británii. Řeklo by se, že za chaos, který generují nemotorné pokusy premiérky Theresy Mayové splnit vůli lidu a opustit EU, si může britská politika sama. Ale bez otevřeného nepřátelství Evropské komise (a Francie, která v tomto případě zřejmě tvrdila basu nejvíc) by dohoda o rozchodu za ty víc než dva roky musela být dávno a v klidu vyjednána.

V pondělí, kdy měl Týdeník Echo uzávěrku, se v britské Dolní sněmovně schylovalo k hlasování o nedůvěře. Část vlastních konzervativních poslanců zazlívá premiérce Mayové, že dohoda o brexitu, kterou s Evropskou komisí unií vyjednala, je mizerná. Premiérka uspěla v jednom důležitém ohledu: skončí volný pohyb pracovních sil. Tím vyjde vstříc populističtější části kampaně za brexit. Ale idealisté, kteří kampaň za odchod kdysi odstartovali, jako kdyby návrhem dohody dostali facku. Idealistům šlo o svobodu od regulací, Evropského soudního dvora, od unijního protekcionismu v obchodu. Nic takového se pořád nerýsuje.

Při bližším pohledu to totiž není definitivní smlouva o vztahu mezi Británií a EU, ale o režimu, který zavládne po přechodném období (to poběží od jara 2019, má skončit v prosinci 2020). Mayová optimisticky předpokládá, že co se nestihlo dosud, určitě se stihne buď v přechodném období, čili v letech 2019-2020, nebo potom.

Zatím jsou obě strany zaseknuté na celní unii, oficiálně kvůli hranici mezi Irskem a Severním Irskem. Jen proto, aby EU napříč irským ostrovem nevztyčila tvrdou hranici, tedy zle tísněná Mayová přistoupila na provizorium, kdy i po roce 2019 v celní unii zatím zůstane celé Spojené království. Po celou tu dobu nebude Londýn moci vyjednávat své obchodní dohody se zbytkem světa, zaváže se neudělat nic, čím by se odklonil od unijních pravidel na ochranu životního prostředí, státní pomoci firmám a standardů na pracovišti apod. EU tomu říká vyrovnávací opatření, v reálu jde o to, zakázat renegátovi větší konkurenceschopnost. Po celou tu dobu bude o otázkách společného zájmu rozhodovat Evropský soudní dvůr.

Zásadní je, že nikdo neví, jak dlouho celá ta doba potrvá. Pokud se ratifikuje dohoda předestřená Mayovou, od jara 2019, kdy vypukne přechodné období, nesmí už Británie z EU odejít jednostranně. Dnes by ještě mohla. Dnes taky ještě může vzít zpět svůj příslib zaplatit Unii za rozvod 39 miliard liber, po ratifikaci už ne.

Není divu, že Jo Johnson, jeden z odstoupivších ministrů, označil návrh dohody za největší selhání britského státnictví od suezské krize v roce 1956. Status, který pro Británii vyjednali Mayová s komisařem Michelem Barnierem, je jako z asociačních smluv EU s východem Evropy v 90. letech. Ale my jsme vyšli otřeseni zpoza železné opony. Může takový vztah skousnout hrdá, v zásadě zdravá země?

Ať už se mezi odesláním tohoto čísla do tiskárny a momentem, kdy ho bude čtenář držet v ruce, stane cokoli, šance, že by Evropa a Británie dosáhly do března 2019 dohody ku prospěchu celé Evropy, je nízká až zanedbatelná. Konzervativní straně se po voličském povstání před dvěma lety vymstilo, že povstaleckou agendu svěřila té části svého establishmentu, který byl pro status quo. I Mayová hlasovala pro setrvání v Unii. Když pak stanula v čele vlády a měla vyjednat odchod, protějšky v Bruselu jí příležitostné výhrůžky typu „Lepší žádná dohoda než špatná dohoda“ nevěřily. Nelze se jim divit.

Pověsti demokracie v kolébce demokracie dnes může vážně uškodit dojem, že establishment, dokonce i kdybychom do něj nepočítali premiérku, ale „jen“ úřednický aparát, velký byznys, BBC atd., si nakonec vždycky prosadí svou. Vrchní patra Konzervativní strany jsou prostoupena tímto establishmentem, členská, natož voličská základna duchem vzpoury. Toryové hledí vstříc bratrovražedným sporům, které se mohou táhnout léta. S vědomím toho, jak politické třídy na kontinentu nenáviděly a nenávidí torye, je zřejmé, že tento vedlejší účinek byl chtěný.