Ve středu byl zveřejněn revoluční manuál. Směr vytyčený v balíčku Fit for 55, který předložila Evropská komise, je možná s výjimkou covidových uzávěrek tím nejdůležitějším, o co se v politice vůbec může hrát. A to nejen kvůli tomu, že se budou masivně zdražovat letenky, stavba budov, zemědělská produkce, že nás chtějí přinutit přejít na elektrická auta nebo od osobní dopravy úplně odejít. Ale i proto, že to je naprostá degradace domácí politiky v členských zemích EU.

Ano, v tom mají příznivci tohoto boje s klimatickou změnou, respektive příznivci evropské integrace pravdu, že s Green Dealem souhlasila na unijních summitech i Česká republika hlasem t. č. sloužícího premiéra. Ale plán na přestavbu našich životů je rozvržen do roku 2050, tedy téměř na třicet roků. Je to jako šest pětiletek.

Až dosud bylo volání po czexitu výrazem „extremismu“. Ale extremistická je tato evropská politika. V nemožnosti to přiznat tkví hlavní důvod naprosté pasivity, s níž česká politická scéna tento energetický maoismus přijímá. Zaráží to hlavně u opozice, jež tu dostala příležitost útočit v kampani na Andreje Babiše, který voličům připravil chudší a nesvobodnější budoucnost. A to především proto, že je vinou svého hladu po evropských dotacích na unijních fórech v ubohém postavení.

Ovšem Piráti/STAN jsou v tomto ohledu beznadějní, v Evropském parlamentu je najdeme ve dvou klimapobožných frakcích, Piráty u zelených, STAN u evropských lidovců.

Paralýza zasahuje i hluboko do koalice Spolu. Občanští demokraté ze samých ohledů na eurooptimistické lidovce a topku, dvě strany, které by se teď bez nich strachovaly o život, mlčí. Výjimkou jsou jednotlivci jako místopředseda Alexandr Vondra a ekonomický expert Jan Skopeček. Ale za koho mluví? A kde? Vondra na Facebooku, ODS to nestálo za to, aby z jeho vyjádření aspoň vyrobila tiskovou zprávu nebo to jinak povýšila na postoj strany. Skopeček patří ke třem členům výkonné rady, kteří odmítli hlasovat pro koalici Spolu. Zbytek strany buď o klimatické politice EU nic neví, nebo nadřazuje touhu po aspoň relativním úspěchu ve volbách, do nichž půjde pod nevýrazným vedením, otázce, v jakém režimu možná strávíme zbytek svých životů.

Z naší mainstreamové opozice se stalo stínové divadlo. Trvá to už déle než rok, zaujmout stanovisko se báli i v covidu. Celou tu dobu jako králíka z klobouku vytahují náhradní témata a vnucují nám je jako principiální věci: tu kampaň, která má připomenout vraždu Milady Horákové (před jednasedmdesáti lety...), tu cestu předsedy Senátu na Tchaj-wan. Nikdy ze strany této opozice nepadlo tolik ostrých slov k zavřeným školám a posléze k povinným rouškám ve třídě, jako když se v rámci jakési zpravodajské hry vypustila informace, že ve výbuchu zbrojního skladu před sedmi lety na Moravě měli prsty ruští agenti. Rázná opozice se imituje ještě při pokusu vyslovit vládě nedůvěru, dozvíme se, co si myslí o zatčení běloruského aktivisty a zdravotním stavu Alexandra Navalného.

Jsou to věci buď marginální, nebo sice důležité, ale jaké česká politika nemůže nijak ovlivnit. Ve věci, do které mluvit musíme, protože máme zodpovědnost vůči sobě a svým potomkům, přichází rozpačité ticho. Je to krajně nedůstojná podívaná.