Projev prezidenta Ruska Vladimira Putina, který dal dnes svolení „ke speciální vojenské operaci“ vůči Ukrajině, přitahuje pozornost coby zrůdné ospravedlňování útoku na svrchovaný stát, plné demagogických prohlášení. Je z něj cítit ukřivděnost nad upadající rolí Ruska ve světě od rozpadu SSSR. Obsahuje i jasnou výhrůžku: „Ať se nám kdokoli pokusí postavit do cesty nebo tím spíše vytvořit hrozby pro naši zemi a náš lid, musí vědět, že Rusko okamžitě odpoví a následky budou takové, jaké jste v celé své historii ještě nezažili.“ Níže přinášíme přepis Putinova projevu v češtině tak, jak byl zveřejněn na stránkách Kremlu.

Občané Ruska, přátelé, považuji za nutné dnes znovu promluvit o tragických událostech na Donbasu a o klíčových aspektech zajištění bezpečnosti Ruska.

Začnu tím, co jsem řekl ve svém projevu 21. února 2022. Hovořil jsem o našich největších obavách a starostech a o zásadních hrozbách, které nezodpovědní západní politici pro Rusko rok od roku soustavně, hrubě a bezohledně vytvářejí. Mám na mysli rozšiřování NATO na východ, které posouvá svou vojenskou infrastrukturu stále blíže k ruským hranicím.

Je skutečností, že jsme se v uplynulých 30 letech trpělivě snažili dohodnout s předními zeměmi NATO na zásadách rovné a nedělitelné bezpečnosti v Evropě. V reakci na naše návrhy jsme se vždy setkávali buď s cynickým podvodem a lží, nebo s pokusy o nátlak a vydírání, zatímco Severoatlantická aliance se navzdory našim protestům a obavám nadále rozšiřovala. Její vojenská mašinérie je v pohybu a, jak jsem již řekl, blíží se k našim hranicím.

Proč se to děje? Kde se vzal tento drzý způsob mluvení z piedestalu jejich výjimečnosti, neomylnosti a všehoschopnosti? Čím si vysvětlit tento pohrdavý a přezíravý postoj k našim zájmům a naprosto legitimním požadavkům?

Odpověď je jednoduchá. Vše je jasné a zřejmé. Koncem 80. let 20. století Sovětský svaz oslabil a následně se rozpadl. Tato zkušenost by nám měla sloužit jako dobré poučení, protože nám ukázala, že ochromení moci a vůle je prvním krokem k naprosté degradaci a zapomnění. Ztratili jsme sebevědomí jen na okamžik, ale stačilo to k narušení rovnováhy sil ve světě.

V důsledku toho přestaly být staré smlouvy a dohody účinné. Přemlouvání a žádosti nepomáhají. Cokoli, co nevyhovuje dominantnímu státu, mocnostem, je odsouzeno jako archaické, zastaralé a zbytečné. Zároveň je vše, co považuje za užitečné, prezentováno jako konečná pravda a vnucováno ostatním bez ohledu na cenu, zneužitelně a všemi dostupnými prostředky. Na ty, kteří se odmítají podřídit, se aplikuje taktika silné ruky.

To, co nyní říkám, se netýká jen Ruska a Rusko není jedinou zemí, která se tím trápí. Týká se to celého systému mezinárodních vztahů a někdy i spojenců USA. Rozpad Sovětského svazu vedl k novému rozdělení světa a normy mezinárodního práva, které se do té doby vytvořily – a ty nejdůležitější z nich, základní normy, které byly přijaty po druhé světové válce a do značné míry formalizovaly její výsledek -, se postavily do cesty těm, kteří se prohlásili za vítěze studené války.

Praxe, mezinárodní vztahy a pravidla, která je upravovala, samozřejmě musely brát v úvahu změny, k nimž došlo ve světě a v rovnováze sil. Mělo se tak však dít profesionálně, hladce, trpělivě a s patřičným ohledem a respektem k zájmům všech států i k vlastní odpovědnosti. Místo toho jsme byli svědky stavu euforie vyvolaného pocitem absolutní nadřazenosti, jakéhosi novodobého absolutismu, spojeného s nízkou kulturní úrovní a arogancí těch, kteří formulovali a prosazovali rozhodnutí vyhovující pouze jim samotným. Situace nabrala jiný směr.

Příkladů je celá řada. Nejprve byla proti Bělehradu vedena krvavá vojenská operace bez sankcí Rady bezpečnosti OSN, ale s použitím bojových letadel a raket v srdci Evropy. Bombardování mírových měst a životně důležité infrastruktury trvalo několik týdnů. Musím tato fakta připomenout, protože někteří západní kolegové na ně raději zapomínají, a když jsme se o této události zmínili, raději se vyhýbají mluvit o mezinárodním právu a místo toho zdůrazňují okolnosti, které si vykládají podle svého.

Pak přišly na řadu Irák, Libye a Sýrie. Nezákonné použití vojenské síly proti Libyi a překroucení všech rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN o Libyi zničilo tento stát, vytvořilo obrovské sídlo mezinárodního terorismu a uvrhlo zemi do humanitární katastrofy, do víru občanské války, která tam trvá již několik let. Tragédie, která vznikla pro statisíce a dokonce miliony lidí nejen v Libyi, ale v celém regionu, vedla k rozsáhlému exodu z Blízkého východu a severní Afriky do Evropy.

Podobný osud byl připraven i pro Sýrii. Bojové operace, které v této zemi vedla západní koalice bez souhlasu syrské vlády nebo sankce Rady bezpečnosti OSN, nelze definovat jinak než jako agresi a intervenci.

Příkladem, který se od výše uvedených událostí odlišuje, je ovšem invaze do Iráku bez jakéhokoli právního základu. Záminkou byly údajně spolehlivé informace o přítomnosti zbraní hromadného ničení v Iráku, které měly Spojené státy k dispozici. Na důkaz tohoto tvrzení americký ministr zahraničí veřejně držel lahvičku s bílým práškem, aby ji viděl celý svět, a ujišťoval mezinárodní společenství, že jde o chemickou bojovou látku vytvořenou v Iráku. Později se ukázalo, že to všechno byl podvrh a podvod a že Irák žádné chemické zbraně nemá. Neuvěřitelné a šokující, ale pravdivé. Byli jsme svědky lží vyslovených na nejvyšší státní úrovni a vyslovených z vysoké tribuny OSN. Výsledkem jsou obrovské ztráty na lidských životech, škody, destrukce a kolosální nárůst terorismu.

Celkově se zdá, že téměř všude, v mnoha regionech světa, kam Spojené státy přinesly své právo a pořádek, to vytvořilo krvavé, nehojící se rány a prokletí mezinárodního terorismu a extremismu. Zmínil jsem jen ty nejkřiklavější, ale zdaleka ne jediné příklady nerespektování mezinárodního práva.

Do této řady patří sliby nerozšiřovat NATO na východ ani o píď. Znovu opakuji: podvedli nás, nebo, jednoduše řečeno, oblafli nás. Jistě, často slýcháme, že politika je špinavá věc. Mohla by být, ale neměla by být tak špinavá jako nyní, ne v takové míře. Tento typ podvodného chování je v rozporu nejen se zásadami mezinárodních vztahů, ale především s obecně uznávanými normami morálky a etiky. Kde je zde spravedlnost a pravda? Všude jen lži a pokrytectví.

Mimochodem, američtí politici, politologové a novináři píší a říkají, že uvnitř Spojených států vznikla v posledních letech skutečná „říše lži“. S tím lze jen těžko nesouhlasit – je tomu skutečně tak. Neměli bychom však být skromní: Spojené státy jsou stále velkou zemí a rozhodující mocností. Všechny její satelity jí nejen pokorně a poslušně přitakávají a papouškují ji při sebemenší zámince, ale také napodobují její chování a nadšeně přijímají pravidla, která jim nabízí. Proto lze s dobrým odůvodněním a jistotou říci, že celý takzvaný západní blok, který Spojené státy vytvořily k obrazu a podobě své vlastní, je ve svém celku právě tou „říší lži“.

Pokud jde o naši zemi, po rozpadu SSSR se nás vzhledem k celé nebývalé otevřenosti nového, moderního Ruska, jeho ochotě poctivě spolupracovat se Spojenými státy a dalšími západními partnery a jeho prakticky jednostrannému odzbrojení okamžitě pokusili definitivně přitlačit, dorazit nás a zcela zničit. Tak tomu bylo v devadesátých letech a na počátku nového tisíciletí, kdy takzvaný kolektivní Západ aktivně podporoval separatismus a bandy žoldáků na jihu Ruska. Jaké oběti, jaké ztráty jsme tehdy museli utrpět a jakými zkouškami jsme museli projít, než jsme mezinárodnímu terorismu na Kavkaze zlomili vaz! Pamatujeme si to a nikdy na to nezapomeneme.

Přesně řečeno, pokusy využít nás ve vlastním zájmu neustávaly až donedávna: snažili se zničit naše tradiční hodnoty a vnutit nám své falešné hodnoty, které by nás, naše lidi, rozkládaly zevnitř, postoje, které agresivně vnucují svým zemím, postoje, které přímo vedou k degradaci a degeneraci, protože jsou v rozporu s lidskou přirozeností. To se však nestane. To se ještě nikomu nepodařilo a nepodaří se to ani nyní.

Přesto jsme v prosinci 2021 učinili další pokus o dosažení dohody se Spojenými státy a jejich spojenci o zásadách evropské bezpečnosti a nerozšiřování NATO. Naše úsilí bylo marné. Spojené státy svůj postoj nezměnily. Nepovažují za nutné dohodnout se s Ruskem ve věci, která je pro nás zásadní. Spojené státy sledují své vlastní cíle, zatímco naše zájmy zanedbávají.

Tato situace samozřejmě vyvolává otázku: co dál, co můžeme očekávat? Pokud je nám historie vodítkem, víme, že v roce 1940 a na počátku roku 1941 Sovětský svaz vynaložil velké úsilí, aby zabránil válce nebo alespoň oddálil její vypuknutí. Za tímto účelem se SSSR snažil neprovokovat potenciálního agresora až do samého konce tím, že se zdržel nebo odložil nejnaléhavější a nejzjevnější přípravy, které musel provést na obranu před hrozícím útokem. Když konečně začal jednat, bylo už pozdě.

V důsledku toho nebyla země připravena čelit invazi nacistického Německa, které 22. června 1941 napadlo naši vlast, aniž by jí vyhlásilo válku. Země nepřítele zastavila a pokračovala v jeho porážce, což ji však stálo obrovské úsilí. Snaha usmířit si agresora před Velkou vlasteneckou válkou se ukázala být chybou, která náš národ přišla draho. V prvních měsících po vypuknutí bojů jsme ztratili rozsáhlá území strategického významu a také miliony lidských životů. Podruhé už tuto chybu neuděláme. Nemáme na to právo.

Ti, kdo usilují o globální nadvládu, veřejně označili Rusko za svého nepřítele. Učinili tak beztrestně. Nenechte se mýlit, neměli k takovému jednání žádný důvod. Je pravda, že mají značné finanční, vědecké, technologické a vojenské možnosti. Jsme si toho vědomi a máme objektivní pohled na ekonomické hrozby, které jsme slyšeli, stejně jako na naši schopnost čelit tomuto drzému a nikdy nekončícímu vydírání. Dovolte mi zopakovat, že si v tomto ohledu neděláme žádné iluze a naše hodnocení jsou nanejvýš realistická.

Pokud jde o vojenské záležitosti, i po rozpadu SSSR a ztrátě značné části jeho schopností zůstává dnešní Rusko jedním z nejsilnějších jaderných států. Navíc má určitou převahu v podobě několika nejmodernějších zbraních. V této souvislosti nesmí být pro nikoho pochyb o tom, že případný agresor bude čelit porážce a hrozivým následkům, pokud přímo zaútočí na naši zemi.

Zároveň se technologie, a to i v oblasti obrany, rychle mění. Jednou je tu jeden vůdce, zítra jiný, ale vojenské síly na území sousedícím s Ruskem, pokud je připustíme, zůstane na další desetiletí nebo možná navždy, což pro Rusko vytváří stále rostoucí a naprosto nepřijatelnou hrozbu.

Již nyní, s rozšiřováním NATO na východ, se situace pro Rusko rok od roku zhoršuje a stává se nebezpečnější. Vedení NATO navíc v těchto dnech neomaleně prohlašuje, že musí urychlit a zintenzivnit úsilí o přiblížení infrastruktury Aliance k ruským hranicím. Jinými slovy, přitvrdilo svůj postoj. Nemůžeme zůstat nečinní a pasivně sledovat tento vývoj. To by pro nás bylo naprosto nezodpovědné.

Jakékoli další rozšiřování infrastruktury Severoatlantické aliance nebo pokračující snahy o vojenskou přítomnost na ukrajinském území jsou pro nás nepřijatelné. Otázka se samozřejmě netýká NATO jako takového. Slouží pouze jako nástroj zahraniční politiky USA. Problém je v tom, že na území sousedícím s Ruskem, které je, musím podotknout, naším historickým územím, se formuje nepřátelský „protiruský“ režim. Je plně řízen zvenčí a dělá vše pro to, aby přilákalo ozbrojené síly NATO a získalo nejmodernější zbraně.

Pro Spojené státy a jejich spojence je to politika zadržování Ruska se zřejmými geopolitickými dividendami. Pro naši zemi je to otázka života a smrti, otázka naší historické budoucnosti jako národa. To není přehánění, to je skutečnost. Je to nejen velmi reálné ohrožení našich zájmů, ale i samotné existence našeho státu a jeho suverenity. Je to červená linie, o které jsme již mnohokrát hovořili. Oni ji překročili.

Tím se dostávám k situaci v Donbasu. Vidíme, že síly, které v roce 2014 provedly na Ukrajině státní převrat, se chopily moci, udržují si ji pomocí ornamentálních volebních procedur a opustily cestu mírového řešení konfliktu. Osm let, nekonečných osm let jsme dělali vše pro to, abychom situaci urovnali mírovými politickými prostředky. Vše bylo marné.

Jak jsem řekl ve svém předchozím projevu, nemůžete se na to, co se tam děje, dívat bez soucitu. Začalo být nemožné to tolerovat. Museli jsme zastavit to zvěrstvo, tu genocidu milionů lidí, kteří tam žijí a kteří upínali své naděje k Rusku, k nám všem. Právě jejich touhy, pocity a bolest těchto lidí byly hlavní motivací našeho rozhodnutí uznat nezávislost lidových republik Donbasu.

Rád bych dodatečně zdůraznil následující. Přední země NATO, zaměřené na své vlastní cíle, podporují na Ukrajině krajně pravicové nacionalisty a neonacisty, kteří nikdy neodpustí obyvatelům Krymu a Sevastopolu, že se svobodně rozhodli pro sjednocení s Ruskem.

Nepochybně se pokusí přivést na Krym válku stejně jako v Donbasu, zabíjet nevinné lidi stejně jako příslušníci trestných oddílů ukrajinských nacionalistů a Hitlerových kompliců za Velké vlastenecké války. Otevřeně si činí nárok i na několik dalších ruských regionů.

Pokud se podíváme na sled událostí a přicházející zprávy, nelze se vyhnout střetu mezi Ruskem a těmito silami. Je to otázka času. Připravují se a čekají na vhodný okamžik. Navíc zašli tak daleko, že usilují o získání jaderných zbraní. To nedopustíme.

Již jsem řekl, že Rusko přijalo novou geopolitickou realitu po rozpadu SSSR. Ke všem novým postsovětským státům se chováme s respektem a budeme tak jednat i nadále. Respektujeme a budeme respektovat jejich suverenitu, což dokazuje pomoc, kterou jsme poskytli Kazachstánu, když čelil tragickým událostem a výzvě z hlediska své státnosti a celistvosti. Rusko se však nemůže cítit bezpečně, rozvíjet se a existovat, pokud čelí trvalé hrozbě z území dnešní Ukrajiny.

Dovolte mi připomenout, že jsme v letech 2000-2005 použili naši armádu k potlačení teroristů na Kavkaze a postavili se na obranu celistvosti našeho státu. Zachovali jsme Rusko. V roce 2014 jsme podpořili obyvatele Krymu a Sevastopolu. V roce 2015 jsme použili naše ozbrojené síly k vytvoření spolehlivého štítu, který zabránil teroristům ze Sýrie proniknout do Ruska. Jednalo se o obranu nás samých. Neměli jsme jinou možnost.

Totéž se děje i dnes. Nenechali nám jinou možnost obrany Ruska a našeho lidu než tu, kterou jsme nuceni použít dnes. Za těchto okolností musíme přijmout odvážná a okamžitá opatření. Lidové republiky Donbasu požádaly Rusko o pomoc.

V této souvislosti jsem v souladu s kapitolou VII, článkem 51 Charty OSN, se souhlasem Rady federace Ruska a v rámci plnění smluv o přátelství a vzájemné pomoci s Doněckou lidovou republikou a Luganskou lidovou republikou, ratifikovaných Federálním shromážděním 22. února, přijal rozhodnutí o provedení zvláštní vojenské operace.

Účelem této operace je ochrana lidí, kteří již osm let čelí ponižování a genocidě páchané kyjevským režimem. Za tímto účelem budeme usilovat o demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny, jakož i o postavení před soud těch, kteří se dopustili četných krvavých zločinů proti civilnímu obyvatelstvu, včetně občanů Ruské federace.

Nemáme v úmyslu okupovat ukrajinské území. Nehodláme nikomu nic vnucovat silou. Současně slyšíme stále více prohlášení přicházejících ze Západu, že již není třeba dodržovat dokumenty stanovující výsledky druhé světové války, jak je podepsal totalitní sovětský režim. Jak na to můžeme reagovat?

Výsledky druhé světové války a oběti, které naši lidé museli přinést, aby porazili nacismus, jsou posvátné. To není v rozporu s vysokými hodnotami lidských práv a svobod v realitě, která vznikla v poválečných desetiletích. To neznamená, že národy nemohou požívat práva na sebeurčení, které je zakotveno v článku 1 Charty OSN.

Dovolte mi připomenout, že lidé žijící na územích, která jsou součástí dnešní Ukrajiny, nebyli při vzniku SSSR ani po druhé světové válce dotázáni, jak chtějí budovat svůj život. Naše politika se řídí svobodou, svobodou samostatně rozhodovat o své budoucnosti a budoucnosti našich dětí. Jsme přesvědčeni, že toto právo svobodné volby musí mít všechny národy žijící na dnešní Ukrajině, každý, kdo o to stojí.