Román Bianky Bellové z časů, kdy nevěděla, jak na to

Když smrt je jediná jistota

Román Bianky Bellové z časů, kdy nevěděla, jak na to
Když smrt je jediná jistota

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Když Bianca Bellová ještě nebyla tou známou autorkou románu Jezero, za který dostala loni Literu a Cenu EU za literaturu, vydala v roce 2009 prózu Sentimentální román. Nyní vychází v „novém, upraveném vydání“, jak stojí v tiráži: onou úpravou je patrně i grafická změna v názvu: Senti/mentální román. Na knize, která před lety prošla bez recenzentské pozornosti, jí tedy záleží, snad ze sentimentálních důvodů. Z jiných sotva.

Kniha totiž vypadá, jakoby si na ní autorka zkoušela různé druhy a způsoby vyprávění, které dohromady nedrží ani pár stránek, stále se mění a znovu jako by začínají, přičemž tato štrikovací metoda a její realizace je důležitější než vlastní obsah. Třeba hned na začátku se začne démonickým obrazem „dítěte v bouři“, kolem něhož „jebou blesky“, valí se voda, takže má promočené triko - a přitom mu „hoří vlasy“: možná tedy jde o Eliášův oheň. Sedmileté dítě překřičí hukot hromů, takže „báby“ s hrůzou zavírají okna a uvedou pak do „protokolu“, že slyšely „dítě bouře“. Nikde už o žádném „protokolu“ nepadne zmínka, není jasné, kde se to dítě vzalo, kam zmizelo, co je to za scénu, proč tam je. Mohla by tak začínat úplně jiná kniha, ale autorce se líbilo tak začít, tak proč to tam nedat?

Příběh je od začátku naplňován temnými přísliby. Hned v úvodu jsou tu dvě úmrtí, ke kterým se pak předá ještě několik (jedno je kurióznější než druhé: jednou spadne chlap ze zábradlí na večírku, další si způsobí dědeček od elektrické dečky, nakonec se odřezává oběšenec), a festival smrti a hrůz vyvrcholí odhalením dávného a patřičně temného jednání sexuálně-patologického, který způsobí očekávatelnou finální tragédii. 

Formálně jde o dva monology, ženský a mužský, které dlouho směřují k tomu, že se začnou doplňovat, neboť je spojuje vztah k fatální Elišce, sestře a milence, geniální umělkyni v mnoha oborech. Tajemství její smrti je ukryto v jejích denících, které se nečekaně vynoří a jež obsahují hrozivou pravdu. K té se oba dopracují v závěru a temná vášeň nad dávnou mrtvou je spojí dohromady.

Dobrá, mohl by být třeba nějaký melodramatický thriller okořeněný reminiscencemi na pozdní 80. léta, kdy k Eliščině tragédii mělo dojít: nutno říci, že dobový kontext je tam značně přibližný, ba nelogický, ale to nechme stranou. Problematičtější je, že vyprávění se co chvíli vychýlí zvláštním, nečekaným a nepravděpodobným směrem, takže výsledkem je, že příběh působí, jako by ho vždy znovu autorka musela vymyslet. Jedinou jistotou je, že od začátku bude pěkně ponurý, že v něm bude co chvíli nějaká smrt, což je spolehlivá událost, která nahrazuje vlastní pohyb děje a imituje obsahovou důležitost. A protože smrt vytváří dojem závažnosti a temnota se nosí, jsou i všechny postavy nějakým způsobem postižené, neurotické a zraněné. Svět se tedy bude jevit jako nevábné místo, ze kterého se autorce, jež to přitom jistě tak vážně nemyslí, co chvíli zvedá žaludek. K tomu se přidá samozřejmě temná sexualita, která pak vyvrcholí v závěru předpokládatelným, přesto však za vlasy přitaženým odhalením. To má, řekněme, „máchovský“ charakter, neboť jde o to, že odporný otec má temný poměr s dívkou svého syna, což zaviní onu tragédii, ke které nakonec předpokládatelně dojde. 

Tato temnota, na niž má autorka, stejně jako každý občan, jistě právo, působí spíš chtěně a bezděčně komicky. Je za ní snaha nasytit vyprávění nějakou posedlostí, která přitom dlouho nemá konkrétnější podobu, ale ohlašuje se mnoha falešnými stopami a úhybnými manévry, u nichž nelze určit, jsou-li tam záměrně, nebo náhodou. Tak se třeba dovíme, že hlavní postava se osudu a ženám mstí propichováním kondomů, a nevíme, jde-li o vtip, nebo o další temnou vizi. Nebo morbidní scéna, v níž hrdinka jde se vzduchovkou na půdu zabíjet holuby, přičemž její běs a zoufalství dosahuje takových rozměrů, že se sama z toho konání po právu pozvrací… 

My, otrlí čtenáři, máme však dobré žaludky a musíme snést leccos. Sneseme i text, který měl asi zůstat uchován pro vlastní nebo studijní potřebu. Ale sentimentu neporučíš.

 

Bianca Bellová: Senti/mentální román. Vydal Host, Brno, 2018. 117 stran.

 

29. září 2018