Jednu věc se prezidentu Zemanovi a jeho týmu sluší přiznat – schopnost „zarámovat“ veřejnou debatu tak, jak potřebují. Část práce za ně přitom udělá tábor protivníků. Bylo tomu tak vždycky, v čase kampaně před prezidentskými volbami je to možná jen zjevnější. Vyslat do předvolební debaty jako náhradu za sebe Jiřího Ovčáčka byl v tomhle ohledu, řekněme, kreativní tah, ukázkové „trollení“, tedy přesně to, co stoupenci od Miloše Zemana očekávají a co mají rádi. 

Pokud je něčeho ve veřejném prostoru před volbami skutečně hodně, jsou to debaty prezidentských kandidátů. Miloš Zeman se jich neúčastní, přece ohlásil, že kampaň nedělá. Stylizoval se tak do pozice velikána, jenž se nepotřebuje špinit s realitou politického střetu, připomínat se lidem, vysvětlovat svoje názory. Je nad tím vším.

V reálu to byl chytrý úhybný manévr, díky němuž si prezident vystavil jakousi paušální omluvenku z těch částí předvolebního boje, které by se mu třeba obtížně zvládaly. Jinak si kampaň samozřejmě dělá, do debat ale nechodí a ani tam za sebe nikoho nevysílá. Najednou se to však změní, do debaty na TV Barrandov, tedy televizi, kde si Zemanovi lidé mohou být jisti, že se tam budou cítit jako doma, vysílá mluvčího Jiřího Ovčáčka. Ostatní skákají na udičku a reagují – někdo ohlásí příchod, jiný neúčast. Jenomže jediná únosná forma komunikace s trollem je ignorovat ho. Jinak se člověk stává součástí jeho hry – reagovat s vážností na cosi absurdního dělá z reagujícího jen účastníka a šiřitele nějaké grotesky.

Troll sám na druhou stranu může plácat nesmysly – taková je přece jeho úloha. Ovčáčkův výrok v rozhovoru pro Český rozhlas – „A co je na tom špatného, paní redaktorko? Vy říkáte, že není možnost pozvat si na debatu lékařů například soustružníka?“ – je z toho hlediska na hranici geniality. Tlačí protihráče k tomu, aby rozebírali jeho očividnou nejapnost, nechávali se „vytrollit“, a zároveň apeluje na tvrdé jádro vlastního tábora, jemuž ta slova mohou dávat nějaký smysl. Jako výraz odporu proti „elitám“, jež by chtěly bránit soustružníkům říci své k medicínským problémům.

Troll je téměř neporazitelný, je možné ho snad jen důsledně ignorovat. Ani to ovšem nefunguje stoprocentně. Hradní trollení je navíc velmi lišácké, může se taky opřít o rozšířené přesvědčení, že porušování pravidel a vědomé hlásání nepravd je v pořádku, pokud pomáhá té správné, tedy „naší“ straně.