Proč se zrovna z České republiky stala zóna levné práce, kde platy zaostávají za bohatšími zeměmi výrazně víc než výkon, produktivita odvedené práce a přidaná hodnota, kterou lidé odvádějí? Velmi výraznou roli při tom sehrává psychologie. Schopnost říct si asertivně o vyšší plat i za cenu, že se člověk nedohodne a bude se muset poohlédnout po práci jinde. Ochota riskovat a opustit zažité jistoty, kdy Češi tradičně patří k těm, kdo se do rizika a neprozkoumaných území zrovna s nadšením nehrnou. Schopnost vyjednávat. Strach, že člověk ztratí práci a jinou nenajde, u nás byl tradičně výrazně silnější než jinde v Evropě. Přestože nezaměstnanost od roku 1989 patřila k vůbec nejnižším v Evropské unii. Nezažili jsme, že by vystoupala do dvojciferných výšek. K nejnižším patří i nezaměstnanost mladých absolventů, která tíží mnoho zemí Evropy. To je – kromě nešťastné, na automobilový průmysl a hlavně průmysl automobilových součástek jednostranně zaměřené ekonomiky – hlavní společenský a civilizační důvod, proč jsme se stali zónou levné práce.

Platy nejsou nejvyšší tam, kde jsou silné odbory a kolektivně se perou o lepší pracovní podmínky pod výhrůžkami stávek. Platy jsou v porovnání s produktivitou a přidanou hodnotou nejvyšší tam, kde lidé riskují a vyjednávají. Mění místa a hledají pro sebe tu nejlepší kariéru. Firmy pak přirozeně počítají, že to je standard. Že lidé takoví prostě jsou a chovají se podle toho. Ekonomika stojí na psychologii. Na tom, jak se lidé v různých situacích rozhodují. A u nás nebylo zvykem říct si o vyšší plat a lepší podmínky.

To se pomalu začalo otáčet, když se rozjela vlna současné prosperity kolem roku 2015 a atmosféra „nejsou lidi“. Firmy si stěžovaly, že na spoustu pozic nemohou nikoho sehnat. Začala přetahovaná o zaměstnance. A když už obchodní řetězce, dlouho považované za symbol low cost práce, začaly zemi olepovat billboardy s nástupními platy blížícími se celostátnímu průměru, bylo zřejmé, že se otáčí atmosféra. Zaměstnanci začali být tou silnější stranou.

Personalisté už měsíce přicházejí se studiemi z terénu, jak se poměry změnily a prosperita z Čechů vychovává sebevědomé zaměstnance, kteří vyjednávání o co nejlepších podmínkách. Podle čerstvého průzkumu personalistické společnosti Advantage Consulting lidé do roku 2015 měnili práci v průměru jednou za osm let. V současné době už je to jednou za pět let. Velmi často odcházejí z vlastního rozhodnutí, protože dostali jinou, lepší nabídku, než proto, že by je někdo propouštěl. U mladých lidí nejsou výjimkou ani odchody po několika měsících. Buď proto, že s novou pozicí, kterou se rozhodli vyzkoušet, nejsou spokojeni. Nebo proto, že se po těch pár měsících objevila ještě atraktivnějších nabídka. A nejhorší jsou přece nevyužité šance.

Skončila doba, že by se byl někdo ochoten smířit se snížením platu nebo s neplacenými přesčasy. Když se firma navzdory prosperitě dostane do potíží, musí počítat s tím, že o své nejlepší lidi přijde. Podnikatelé natvrdo zjišťují, že kvalitní lidé jsou ten největší kapitál, na němž závisí jejich úspěch, a tak si je čím dál víc hýčkají. Kromě platů, kde je zvyšování pro firmy velmi drahé kvůli obrovským povinným odvodům především sociálního pojištění, musí být lovci mozků a šikovných rukou velmi nápadití i v nabídce dalších výhod. Doba, kdy lidé ocenili stravenky, služební mobil nebo notebook, je pryč. Zcela běžný už je třináctý i čtrnáctý plat za rok. Při průměrné mzdě v zemi, která nyní dosahuje 32 tisíc měsíčně, to znamená za rok odměnu 64 tisíc korun. Velmi ceněná je volnost. Rezignace na pevnou pracovní dobu a pobyt v kanceláři od osmi do čtyř. Standardem se stává volná pracovní doba a práce z domova. Výkon lidí se tedy neměří podle toho, kolik času odsedí v práci za počítačem, ale kolik toho opravdu udělají.

Je to dobrý trénink a boření návyku na jistoty do doby, kdy technologická revoluce postupně posílá do historie spoustu profesí, už dávno nejen manuálních. A donutí lidi měnit nejen místo, ale přímo obor, v němž dělají kariéru. Čím víc budou lidé zvyklí na změnu místa, tím víc jim to bude připadat jako zajímavé dobrodružství a příležitost poznat něco nového než jako hrozba.