Před sedmadvaceti lety se někde v chodbách Russelovy budovy v komplexu amerického Senátu možná něco stalo. Tehdejší senátor Joseph Biden tam měl sexuálně napadnout Taru Readeovou, která tehdy pracovala v jeho kanceláři. S obviněním ale šla na veřejnost až nedávno. Nadělala s tím problémy Bidenově kampani a vůbec stoupencům Demokratické strany, boj proti sexuálnímu zneužívání a obtěžování je pro západní progresivní levici klíčové téma.

A samozřejmě nahrála táboru Donalda Trumpa (a také skupině stoupenců Bernieho Sanderse, která hledala důvod Bidena nevolit). Ti všichni upozorňují na dvojí metr demokratů, amerických médií a dalších. Když podobným obviněním čelil Trumpem navržený soudce Nejvyššího soudu Brett Kavanaugh, bralo se za samozřejmé, že jsou pravdivá. V případě „jejich“ Bidena jsou ale najednou mnozí Kavanaughovi odpůrci daleko opatrnější. To je ale na celé kauze to nejméně zajímavé – tím dvojím metrem přece nakonec měří skoro každý. Aféra kolem obvinění vysloveného Readeovou má navíc taky nějakou reálpolitickou dimenzi – sestřelit v tuhle chvíli Bidena, jenž směřuje k vítězství v primárkách, by ze strany demokratů fakticky znamenalo prezidentské volby vzdát. Není divu, že se jim nechce. Z toho, že reakce na obvinění Bretta Kavanaugha byla přemrštěná, taky nevyplývá, že podobná musí být v zájmu spravedlnosti i reakce na všechna další obvinění toho druhu. Dění kolem Josepha Bidena a Tary Readeové je důležité z jiného důvodu.

Vyjevilo neslučitelnost tradičního konceptu západní spravedlnosti a její revolučně proměněné verze, k níž směřuje hnutí, jež odstartovala kampaň MeToo. Aféra kolem Tary Readeové ještě zřetelněji ukazuje už dřív zjevnou věc – není možné hlásat nutnost spravedlivého soudu (v širším smyslu než trestněprávním) a právo na něj a zároveň vycházet vstříc aktivistické představě angažované spravedlnosti, která nepotřebuje mnoho faktů, nahrazuje je ideologickém zápalem, frenetickým opakováním jednoduchých hesel. Demokraté a vůbec američtí liberálové (v tom zaoceánském slova smyslu) by si měli vybrat – není možné hlásat dvě protichůdné věci. Nebo spíš nemělo by. Je ale docela dobře možné, že se tak nestane. Schopnost zastávat protikladná stanoviska podle toho, jak se to právě hodí, patří k nutné výbavě zapálených bojovníků kulturní války na obou jejích stranách.

Nikdo dnes nemůže s naprostou jistotou prokázat, co se před sedmadvaceti lety stalo. Zrovna důvěryhodně ale obvinění Tary Readeové nepůsobí. Docela se mění, v první verzi byla ještě mírná, Readeová ale postupně přitvrzovala, dnes popisuje cosi dost blízkého znásilnění. Biden si podle Readeové k útoku vybral zvláštní místo – měl ji zatáhnout do výklenku v chodbě Russelovy budovy. Jenomže v tom domě žádné výklenky na chodbách nejsou, zato je v nich spousta dveří, z nichž v čase útoku mohl někdo vyjít a být svědkem senátorova údajného jednání. Pro Bidena by něco takového bylo velice riskantní, v roce 1993 byly sexuální manýry amerických politiků mediálně propírané téma. Nikdo další s obviněním podobného kalibru vůči Bidenovi nevystoupil. Stížnost, kterou měla Readeová tehdy podat, se zatím nenašla, část svědků, s nimiž měla o útoku mluvit, její slova nepotvrdila a jiní popisují slova značně nekonkrétní, jež neinkriminovala senátora a nespecifikovala provinění.

Joseph Biden v reakci na obvinění řekl, že obvinění Readové je nepravdivé, k žádnému sexuálnímu útoku z jeho strany nedošlo. V obecné rovině podle něho platí, že podobná obvinění mají být brána vážně, mají být vyšetřena a prověřena, jejich pravdivost nebo nepravdivost má být dokázána a obviněný má právo na spravedlivý soud. Nic zvláštního, zdálo by se. Z Bidenových úst ale taková slova mohou znít až revolučně. Jako viceprezident totiž velmi agilně prosazoval změnu způsobu, jakým se sexuální prohřešky vyšetřovaly na amerických univerzitách. Vznikl systém, který byl výrazně nastaven v neprospěch obviněných a popíral princip presumpce neviny, upíral jim možnost žalobce konfrontovat nebo se na něco ptát, odpíral jim právo na informace, z čeho přesně jsou vlastně obviňováni, pracoval s velmi sníženým standardem dokazování. Jistě, nešlo o trestní soudy, výsledek podobných vyšetřování měl ale pro obviněné studenty vážné důsledky a způsob, jakým se k němu dospívalo, byl až perverzí spravedlnosti. Elementární nespravedlnost toho systému je důkladně dokumentovaná v textech žurnalistů, které nelze obviňovat z ideologické předpojatosti (třeba Emily Yoffe z The Atlantic), názorech známých právníků (včetně několika feministických právniček) a nakonec i v rozsudcích regulérních soudů, když se na ně vyloučení studenti obraceli. Současná ministryně školství Betsy DeVosová pravidla vyšetřování změnila, reakce části aktivistů byla ostře odmítavá. Připojil se k ní i Joseph Biden, který se zavázal, že obnoví předcházející stav, pokud vyhraje prezidentské volby. Dá se tedy říct, že Biden se spravedlivého posouzení dožaduje pro sebe, ale právě a jenom pro sebe. Kdyby byla jeho vina posuzována způsobem, který pro druhé prosazuje, dost pravděpodobně by se prezidentem stát nemohl, měl by touto dobou už po kampani. Jeden by doufal, že zkušenost z konfrontace s dost možná falešným obviněním by ho mohla přivést k většímu pochopení pro lidi, kteří jsou na tom možná podobně. Pokud se tak stalo, maskuje to Biden důkladně. Smutné.

Kampaň za nová pravidla vztahů mezi pohlavími od počátku usilovala o změnu pohledu na ženy, které vystupují s tvrzením, že se staly obětí nějaké formy sexuálního násilí. Kritizovala, že se setkávají s  apriorní nedůvěrou, jejich slova jsou zlehčována, nepřistupuje se k nim s odpovídající vážností, z obětí se v očích institucí a veřejného mínění stávají vinice, které si za svůj úděl z toho či onoho malicherného důvodu „mohou samy“. Korekcí toho stavu se ovšem podle aktivistů a aktivistek mělo stát nastolení apriorní důvěry. Heslem jejich boje se stal populární hashtag Believe Women – Věřte ženám. Heslo, jímž bylo snadné tlouci po hlavě každého, kdo zapochyboval o tvrzeních některé jednotlivé ženy. Žena něco říká, tak jí věř. Nebo aspoň mlč. A víra se také měla stát náhražkou obvyklých postupů zjišťování pravdy. Sám požadavek, že obvinění by měla být nějakým způsobem doložená a ověřená, se mohl zdát jako projev nedostatku víry, odhodlání „věřit ženám“. Jistě, před soudy takové pojetí úspěchy neslaví. Ale soudy veřejného mínění, respektive soudy a lynče aktivistických uživatelů sociálních sítí na tomhle principu fungují. Do vězení sice člověka poslat nemohou, existují ale i jiné způsoby, jak ho zničit. A v oblastech, kde má hlas virtuálních bojůvek váhu (a těch oblastí v anglosaském světě není vůbec málo – například celá v širším slova smyslu intelektuální sféra), se tahle „spravedlnost“ činí. Kdyby Joseph Biden nebyl pravděpodobným volebním soupeřem Donalda Trumpa, po obvinění Tary Readeové by pravděpodobně skončil. Jenomže se kandidátem skoro jistě stane; a mnoho stoupenců Demokratické strany teď musí nějak racionalizovat, že ho navzdory těm obviněním podpoří.

Část argumentuje pragmaticky – bez ohledu na Bidenovu minulost by znovuzvolení Donalda Trumpa bylo pro feministické hnutí daleko horší. Část ale zpětně mění krátkou historii vlastního hnutí. Třeba Susan Faludiová v komentáři pro New York Times píše, že představu apriorní důvěry vůči jakýmkoli obviněním nikdo relevantní nehlásá. Je to podle ní karikatura vytvořená konzervativními médii, jež také hashtag Believe Women manipulativně změnila v Believe All Women (Věřte všem ženám), čímž došlo k manipulativnímu významovému posunu – byl by přece nesmysl dožadovat se apriorní důvěry v cokoli, s čím přijde jakákoli žena. Jistě, je možné se přít o slovíčka. A je pravda, že ten požadavek apriorní důvěry se nevztahuje k ženám obecně, ale především k těm, které ideologicky souznějí s představami progresivního feminismu anebo míří na terče z pohledu hnutí vhodné. A nakonec – málokdo otevřeně řekne, že je třeba pro zrušení presumpce neviny. Jenomže praxe aktivistického soudu je jiná a něco dokládá. Je „postfaktická“ v podobné míře jako rétorika Donalda Trumpa. V těchto dnech je to vidět na aféře kolem celebritního novináře Ronana Farrowa. Objevila se podložená tvrzení, že autor, jehož články výrazně přispěly k úspěchu MeToo, si moc neláme hlavu s ověřováním faktů. Reakce je z aktivistické strany opět založena na víře. Farrow píše správné věci, a tudíž je amorální ho zpochybňovat. Dožadovat se nudného a otravného ověřování znamená bránit nevyhnutelnému pokroku.

Anglosaská pokrokářská levice ráda používá floskuli „teachable moment“ (volně překládám jako příležitost poučit se). Dění kolem Josepha Bidena a Tary Readeové pro ni mohlo takovou příležitostí být. A nemuselo by to znamenat vzdát se deklarovaného cíle – zbavit oběti sexuálního násilí nespravedlivé stigmatizace. Raději ale šla vyzkoušenou a bezpečnější cestou: zastávat ostře protichůdná stanoviska zároveň a vytahovat je podle toho, jak se to zrovna hodí. Nedělá to taky sama, je v tom ohledu úplně normální.