Debata k 70 letům vlády Jejího Veličenstva Alžběty II.

Bůh ochraňuj královnu

Debata k 70 letům vlády Jejího Veličenstva Alžběty II.
Bůh ochraňuj královnu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Britská královská rodina fascinuje celý svět. Vznikají o ní filmy a seriály. Její skandály plní stránky světových novin. Z královských svateb a pohřbů jsou globální události. V centru dění stojí Alžběta II., jež nedávno oslavila 70 let na trůně. I když její tvář zná zřejmě každý, její osobnost je spíše záhadná. Ústavní role jí nedovoluje projevovat na veřejnosti jakékoli politické názory. O tom, proč zrovna britská královna a její rodina tak poutají pozornost a jaká je budoucnost této starobylé instituce, debatují ředitel Knihovny Václava Havla a bývalý velvyslanec v Londýně Michael Žantovský, politolog a překladatel Alexander Tomský a bývalý europoslanec, historik Hynek Fajmon.

Když se řekne královna nebo královská rodina, člověka automaticky napadne ta britská. Zatímco v případě dánské královny nebo španělské monarchie je vždy potřeba specifikovat, o jakou rodinu jde. Čím to je? Je to jen všeobecným anglofilstvím, nebo je na Alžbětě II. něco zvláštního?

Žantovský: Tak ona ve skutečnosti je velmi zvláštní a velmi jedinečná. A já to přiznávám, já ji velmi obdivuji. Ale není to tím, že je britská, protože ona ve skutečnosti není, ona je saxo-coburská, ten rod se v roce 1917 jenom přejmenoval, když za první světové války německé šlechtické rody přestaly mít v Anglii dobré jméno. Takže není to britskými geny, i když samozřejmě má i britské královské předky. Ale pamětníci včetně její sestry Margaret a dvořanů, už v době jejího dětství, kdy ona byla třetí v nástupnictví na trůn, takže se nepočítalo s tím, že někdy bude královnou, tak už tenkrát mluvili o její výjimečné svědomitosti a zodpovědnosti. A to je pro mě obrovský vzor, jak ona po 70 let ten královský úděl, který není tak krásný a lehký jako z pohádky, nese zodpovědně, svědomitě a v podstatě dokonale. V tom je jedinečná.

Tomský: Já bych to viděl trochu jinak. Královna skutečně je jedinečná, ale ten význam britské monarchie je v něčem jiném. Je v tom, že na světě existují anglicky mluvící národy, miliarda lidí mluví anglicky a zároveň monarchie nepodlehla takovému posunu, jaký vidíme ve Švédsku, v Dánsku, Norsku, k civilní monarchii. Ke králi, který jezdí neformálně oblečený, v bundě na kole, to je v Británii nemyslitelné. Tam se ještě uchoval ohromný ceremoniál, z tradice britského impéria a tisícileté britské říše čtyř národů. Tady já vidím hlavně ten důvod. V tom zájmu o britskou monarchii, o ceremoniál, který je tak monumentální. A také ve způsobu, jakým je monarchie provázána s politikou. Královna otevírá parlament, zavírá parlament, vše je spojené s královnou. Tak to hraje ohromnou roli bez ohledu na to, jak oblíbená je postava monarchy.

Fajmon: Já bych doplnil ještě jeden rozměr, na který se zapomíná. Ona je také hlavou anglikánské církve, ona v sobě spojuje nejen monarchistickou tradici, ale také určitou duchovní tradici, což my zapomínáme, ona je i takovým „papežem“ anglikánského světa, anglikánského společenství, i když samozřejmě nevykonává přímo žádné funkce. Ale je s tím spojena ta rovina duchovní moci, která se tam drží stále. Potom samozřejmě se v tom odráží to, že je tu s námi tak dlouho a tak skvěle vykonává své funkce. Já jsem přemýšlel, jestli udělala nějakou chybu, která by jí mohla být vyčtena. Jediná, která mě napadla, a to se jí vyčítalo, byla její zdrženlivost při smrti lady Diany. Tam ale měla své důvody, protože se držela protokolu. Když se podíváme třeba na nedávné skandály, které byly kolem bývalého španělského krále, tak ona žádné takové osobní selhání za sebou nemá.

Žantovský: Teď si to pojďme malinko zkomplikovat. Já nemůžu nesouhlasit s jediným slovem, které tady padlo, protože to je všechno platné. Ale ďábel je v detailech a těch detailů je tu několik. Jednak ta pompa a ceremoniál britské monarchie, v tom skutečně nemá srovnání, rozhodně ne mezi dnešními evropskými panovnickými rody. Ale není to něco, co ji činí Britům zvlášť přístupnou nebo populární. Někteří na to žehrají, a já si osobně myslím, že kdyby ona nebyla tak dokonalá, jak je, tak by se jí už dávno pokoušeli přistřihnout královský majestát. Koneckonců už její otec se dobrovolně snažil monarchii zcivilnit a ona v tom pokračuje. Jak jsme viděli v nedávných dnech, ona své jubileum oslavila na Sandrighamu (venkovské sídlo královny ve východní Anglii – pozn. red.), ale neoslavovala ho nijak příliš, protože to byl zároveň výroční den skonu jejího otce. A oslavila ho tak, že pozvala své sousedy, nikoli aristokraty. To byli normální smrtelníci jako my. Dokonce jim nakrájela dort. Tím se, symbolicky samozřejmě, svému národu přiblížila. Co se týče funkce hlavy anglikánské církve, tak to je také pravda, a je to její jistá kvalita a vlastnost, ale je to vlastnost, která jí nepřibližuje ani Skotům, ani britským, tím méně irským katolíkům. Třetí věc, kterou zmínil Hynek Fajmon, ten nedostatek empatie, který projevila, když zemřela Diana a který musela korigovat vzhledem k tomu obrovskému celonárodnímu výlevu emocí, který následoval, jistě měl nějaké osobní příčiny, ale zároveň byl velmi charakteristický pro celý panovnický rod Windsorů i předchozích dvorů. Britský královský dvůr není pověstný citovou empatií. Oni si city navzájem nedávají najevo. Traduje se, že ty pověstně chladné vztahy mezi rodičovskou generací a generací dětí se napravují vřelejšími vztahy mezi tou nejstarší generací a vnuky, královna si evidentně velmi potrpí na oba Dianiny syny, ale co se týče jejího vlastního Charlese, tak na toho zřejmě projevy lásky příliš neplýtvala.

Když mluvíme o emoční uzavřenosti a vřelosti směrem k vnukům, tak to přece jenom narušila Meghan Markleová. Je celý problém způsoben i tím, že není navyklá na anglickou uzavřenost? Nebo mají Windsoři prostě smůlu na rozvedené Američanky?

Tomský: Anglická monarchie samozřejmě reprezentuje tisíciletou tradici, reprezentuje stát, ale nemá promítat osobní vlastnosti jejich členů. Má být vždy uměřená, vždy zdvořilá, vždy pozitivní, neříkat skoro nic. Když jsem přijel v roce 1967 jako mladík do Anglie, tak mi připadala královna jako živá socha, zjevení z jiného světa. To chování bylo nepochopitelné. Existuje úžasná definice od Waltera Bagehota, jednoho z nejslavnějších specialistů na britskou ústavu, který říká, že konstituční rolí královny v demokracii je dobře uvážená nečinnost. To vypadá jako vtip, ale on to myslel naprosto vážně. Je to vidět například v královnině ústavní roli radit a varovat. A skutečně každou středu čtyři hodiny premiér tráví s královnou v soukromém rozhovoru, o němž nikdo nic neví. To znamená, že ona nějakým způsobem reprezentuje snad lidovou moudrost nebo lidový zdravý rozum, má politiku nějakým způsobem usměrňovat. My do toho samozřejmě nevidíme, ale je to neuvěřitelná funkce. Angličané z hlavy státu udělali takovou zvláštnost. My pro to v češtině ani nemáme výraz. Angličané říkají královna panuje, ale nevládne. She is reigning, but doesn't rule. Co to znamená? V češtině ani nemáme ujasněný ten rozdíl. Takže já si myslím, že ta provázanost s tisíciletou historií a formální ceremoniální chování královské rodiny je prostě něco nepochopitelného a výjimečného v dějinách.

Fajmon: Já bych k Meghan řekl jednu věc. Ta rodina funguje jako, a oni sami to o sobě říkají, že jsou firma. Královna tomu velí a firma musí dobře fungovat. Oni jsou ochotni přijmout někoho zvenku, kdo do té rodiny přijde, ale musí začít fungovat v rámci té firmy. Dostane přesně stanovené úkoly, stanovené povinnosti a potom to může fungovat. Meghan to očividně nechtěla dělat, nechtěla si takto zařídit život a i s manželem se z toho vyvázali. Skončilo to tak, že je královna všech oficiálních povinností de facto zbavila a už nejsou součástí firmy.

Tomský: Chtěla být celebritou bez závazků.

Fajmon: Britská veřejnost to nyní i takto chápe, že Meghan s manželem odmítli hrát tu roli, kterou jim v rámci rodiny královna předurčila, a vzdali se toho. Dnes většina Britů v tom stojí za královnou.

Tomský: A dokonce uznává roli, kterou na sebe vzala manželka korunního prince Karla.

Žantovský: Ono to je strašlivě těžké. Stát se součástí té rodiny je asi skoro nemožné. Diana byla po předcích také z královského rodu, měla k tomu všechny předpoklady, vyrůstala na Sandrighamu, ale ona měla pocit, že ji ta rodina nikdy nepřijala. Paní Simpsonové, kterou si chtěl vzít Edward, to rovnou řekli (král Edward VIII. byl donucen k abdikaci, aby si mohl vzít Wallis Simpsonovou – pozn. red.). Nyní si představte, že afroamerická herečka přibude do Buckinghamského paláce a má se přizpůsobit. Měla si samozřejmě uvědomit, že to je asi úkol nad lidské síly, ale neodsuzuji ji za to, že to nedokázala. Královna sama, aspoň jak jsem ji párkrát potkal, tak ona je neuvěřitelně laskavá a předpokládám, že bude laskavá i v životě. Ale ona tomu tak úplně nevelí. To je zase to mysterium britské monarchie, že tomu velí dvořané, i když ani ti tomu nevelí jako osoby. Velí tomu jako ztělesnění tradice a precedentu a nepsaných pravidel dvora. Ti říkají, Vaše Veličenstvo, toto je možné, toto není možné. K tomu královna ztělesňuje ústavu, národ, symbolizuje ho, jeho historii, jeho soudržnost a tak dále. Díky tomu může být oddělena od problémů večírků v Downing Street 10 nebo všech možných jiných vylomenin, kterých se britští politikové, jako všichni politikové, čas od času dopouštějí.

Tomský: Mě strašně překvapilo v Anglii, když jsem mluvil se sousedy a viděl jsem, že mají doma hrníček z královské svatby nebo jinou památku či suvenýr. Oni poměřují ten svůj čas a svoje vzpomínky událostmi v královské rodině. Svatby, křtiny, pohřby. Že nějak článkují svůj čas poměrem k Alžbětě. Také si mnozí říkají alžbětinci. Angličané opravdu mají takový zvláštní pocit, který my nemáme, protože to království tady prostě není. Když jsem se ptal lidí, co jim připadá na monarchii tak důležité, okamžitě nabízejí srovnání s francouzským prezidentem. To je horor. Toho polovina Francouzů nenávidí. Není důstojným reprezentantem vlády, státu ani tradice. To tady skutečně nechceme. Pokud by někdy došlo k nějakému plebiscitu nebo referendu, jestli království, nebo republiku, já si myslím, že tento důvod bude nejsilnější. Ostatně Anglie je ostrov a má za sebou nejdelší kontinuitu unitárního státu nebo instituce, snad s výjimkou papežství.

Fajmon: Já bych souhlasil s tím, že monarchie, když se povede monarcha, je důstojnější, vznešenější a pro lidi akceptovatelnější než republika.

Tomský: A když se nepovede?

Fajmon: To je hlavní problém monarchie, že ne vždy v rámci rodiny se následník povede. V případě Alžběty II. se ukázalo, že na trůn nastoupil člověk, který dokázal z té služby udělat obrovskou věc. Marně hledám srovnání s někým, kdo dosáhl podobného úspěchu. U nás je to František Josef I., který byl na trůnu 68 let a v našich dějinách má výjimečné postavení, ale samozřejmě těch dalších podobně dlouho sloužících monarchů moc není. Samozřejmě já se považuji za přívržence republikánského zřízení. To tradiční srovnání s francouzským prezidentem známe. Není pro republikány moc příjemné. Někdy není moc příjemné ani srovnání s americkými prezidenty...

Žantovský: Pánové, americký prezident, francouzský prezident. Co my máme co mluvit.

Co Charles? Na rozdíl od královny, která je ve svých názorech opravdu nečitelná, je on větší aktivista. Angažuje se hlavně v zelené politice, což je neobvyklé. Nebude rozporuplnější monarcha?

Žantovský: On už bude nastupovat na trůn a já přeji Alžbětě ještě mnoho let zdraví a života, v poměrně pokročilém věku, kdy člověk většinou své mladistvé excesy umírňuje. A to, co ten nástupník dělal v mládí, než je skutečně povolán na trůn, je něco jiného, než co dělá potom. Znovu je to dvůr, který mu vymezuje hranice, které on nebude překračovat. Takže já si myslím, že až se Charles stane králem, tak se bude více věnovat botanickým zahradám, agrikultuře a hortikultuře, než se jí věnovala Elizabeth, která se zase hodně věnovala pejskům a koním. Ale tolik vybočovat nebude. Tam je zjevný problém, který on prostě řeší dlouho, a to je, že i z lidského hlediska je ta pozice čekání nekomfortní. On nepůsobí jako přesvědčivá osobnost. Na mnoho lidí působí ještě jaksi odtažitěji než jeho matka. Navíc jeho paní Britové hrozně dlouho nebrali, až teď ji trochu vzali na milost, protože jim už nic jiného nezbývalo a protože se tím odvedla pozornost od Harryho a Meghan a prince Andrewa. Když už jsme u toho, tak ten zanechal na pověsti své rodiny pěknou kaňku. Takže Charlesovi bude možná pětasedmdesát, možná i víc, až nastoupí na trůn. To nejlepší, co bude moci udělat, je příliš nevybočovat.

Tomský: Je zajímavé, že princ Karel, jak mu říkám já, mluvíme-li o Alžbětě, tak proč Charles, prostě není většině lidem sympatický. I na člověku, který vystupuje na veřejnosti v té neosobní studené ceremoniální roli, tak přece jen jeho charakter je viditelný. To je dnes problém, že královská rodina dost závisí na tom, jakou osobní pověst má právě monarcha. Vlastně už od 60. let se mluví o vlastnostech těch lidí. Což by nemělo hrát roli, ale bohužel existuje bulvár, existuje tisk a existuje ohromná literatura, která se tím zabývá. Letos již vyšly čtyři knihy k tomu velkému jubileu. Takže zájem o královskou osobu a její vlastnosti je obrovský, k tomu přicházejí drby a bulvár a vše ostatní.

A ten jeho aktivismus?

Tomský: Bohužel Karel za celé svoje období nebyl schopen se od  politiky úplně vzdálit. On si myslel, že globální oteplování není politické téma. Dokonce před čtyřiceti lety hrozil, že se v roce 2020 všichni upečeme. Zabýval se také architekturou. Hodně kritizoval výstavbu anglických příšerných sídlišť. On považoval obě svá témata, stejně jako někteří lidé milují zvířata, za nepolitická, ale prostě tisk mu to vyčítal. Ono totiž v 60. letech došlo k strašlivé krizi královské rodiny, o které se vůbec nemluví. To souviselo s povstáním studentů, tehdejší revoluční mládeže, kdy veškerá minulost byla zatracována. Já si pamatuji karikatury v humoristických časopisech, kde královna sedí na nočníku zabalená do pláště z britské vlajky, nebo neuvěřitelný počet karikatur prince Karla s oslíma ušima. Tehdy to opravdu vypadalo, že monarchie končí. Já si pamatuji, že přestali hrát hymnu v divadlech, kinech a televizi na zakončení večera. Mnoho atributů minulosti se v té době likvidovalo, a přesto monarchie přežila.

Fajmon: Já bych přece jenom řekl něco pozitivního o Charlesovi. Vždy jsem obdivoval, jak dokázal snášet svůj úděl, který je těžký. On celý život čeká, v jakémkoli okamžiku musí být připraven nastoupit na trůn. Celý život být ve stínu a zároveň připravený, to musí být hrozně těžké. Nevím, jak se s tím vyrovnat se ctí. Na druhou stranu tam jsou i další věci, čtenáři se jistě dívali na seriál Koruna. Tam je zmíněno, jak se naučil velšsky, byl ve Walesu na studiích a podobně. Myslím, že sám o sobě taky měl určité snahy zcivilnit a přiblížit královskou rodinu všem částem Británie. Protože velšský život je někde úplně jinde než ten anglický nebo skotský. Takže možná má aspoň tuto zásluhu o Wales, když už nese titul princ z Walesu. Snažil se o Wales starat.

Žantovský: Já nemůžu říct o Charlesovi vůbec nic špatného. Já jsem se s ním setkával, i když s velkými přestávkami, poměrně často. Poprvé když přijel s princeznou Dianou do Československa na pozvání Václava Havla; a za nimi, protože v té době již novináři cítili krev, se hnalo něco, čemu se říká v angličtině the pack, smečka. To je smečka těch nejhorších bulvárních novinářů. V té době se mi už jako mluvčímu stalo ledacos, ale nestalo se mi, že mi někdo na můj soukromý telefon volal ve čtyři hodiny ráno a chtěl vědět, jestli Charles a Diana spí v jedné ložnici. To mě opustily i ty nedokonalé mravy, které jsem měl jako mluvčí, a do toho telefonu jsem řval.

Má nějaký vztah i ke Skotsku, když už zde byl zmíněn Wales?

Žantovský: On tam má velký pozemek, který se snaží budovat jako vzorovou zemědělskou usedlost. Proto jsem hovořil o jeho sklonu k zemědělství a hortikultuře. Je to v té chudé části Skotska, a i tam se snaží plnit svůj úkol a pozvedat okolí. Ale má jeden problém, který také na první pohled není úplně zřejmý. Britská monarchie evidentně šlape nejlépe, když funguje panovnický pár, nejen panovník. Ten fungoval za Viktorie a Alberta. Fungoval za Alžběty II. a vévody z Edinburghu a možná i za Jindřicha VIII., i když tam se  partnerky střídaly. Vévodkyně z Cornwallu bude mít velké potíže do té role vrůst a možná se bude vědomě a z dobrých důvodů držet i stranou. Ale je pravda, že William a Kate Middletonová budou tento stereotyp královského páru splňovat poměrně snadno, pokud se někdy William stane králem.

Hraje v popularitě monarchie roli i tisk?

Tomský: Monarchie je stále vděčným objektem žurnalistiky a zpráv. To je to, co mě překvapilo nejvíc. Představte si, že v tom šedivém, zamračeném a deštivém světě pořád vycházejí úžasně barevné a pozitivní zprávy ohledně monarchie, které dodávají lidem radost do života. To bylo nápadné. Já jsem jako student žil u nějakého mistra Patela, což byl samozřejmě Ind. A on měl portrét královny v kuchyni. Ti hinduisté jsou často velcí monarchisté.

Jak vidíte budoucnost monarchie? Vydrží do daleké budoucnosti? Nebo tak stojí na postavě Alžběty, že po ní se může dostat do nějaké hlubší krize?

Tomský: Já jsem jako emigrant z Československa velice rád jezdil na hrady a zámky a musím říct, že tam jsem viděl špatnou budoucnost. Nikdy jsem na těch hradech a zámcích, a opravdu jsem jich navštívil asi padesát, nikdy jsem tam nepotkal černocha nebo Inda. Jestliže bude přibývat imigrace do Anglie jako dnes a bude růst exponenciální křivkou, jak to popisuje Douglas Murray ve svém slavném bestselleru o islámské imigraci, a nejde jenom o islámskou, jde i o tu neislámskou z bývalých kolonií, tak samozřejmě přívrženců monarchie bude ubývat. To je myslím úplně evidentní.

Fajmon: Já si myslím, že nejvíc britskou monarchii ohrožuje případný rozpad Británie, pokud by se Skotové opravdu rozhodli odejít. V takovém případě by to byl velký problém. Samotné Skotsko nevím, jestli by bylo úplně ochotné dále akceptovat monarchu. To je velká otázka. Pokud bychom ale měli soudit podle toho, jak úspěšně Alžběta II. vykonávala svůj úřad, tak jestli se na to podaří navázat, tak monarchie bude fungovat v Británii ještě dlouhá léta.

Žantovský: Já jsem asi jezdil na jiné hrady a zámky než Alexander Tomský, já mám poněkud optimističtější dojem, potkával jsem tam Brity všech barev a odstínů.

Tomský: To nemůže být pravda. Já jsem těch zámků navštívil neuvěřitelné množství.

Žantovský: Je docela dobře možné, že jste jich navštívil víc než já, ale možná jsem jich navštívil víc v poslední době a potkával jsem tam to proměňující se složení britského obyvatelstva. Na tom musím trvat. Já to říkám, protože si myslím, že perspektiva monarchie není tak špatná. Mezi těmi přistěhovalci jsou velké rozdíly. Vím bezpečně, že indičtí přistěhovalci jsou velcí roajalisté. Většina ctí královskou rodinu. S tou muslimskou částí, tedy s tou pákistánskou, s tou je o něco větší problém, ale přinejmenším, a to je věc sociologického poznání a platí myslím obecně přinejmenším pro první generaci, se přistěhovalci chtějí co nejvíce přizpůsobit. Někteří z největších roajalistů v Británii jsou mí bývalí pražští spolužáci, kteří se mnou vyrůstali za  komunismu a v šedesátém osmém se odstěhovali do Anglie. Ti nedají na královnu dopustit. Takže já neumím a nechci předvídat, jak to bude s monarchií, ale jsem dost přesvědčen, že mě monarchie přežije.