Toto není recenze neprodejného tisku o čtyřech stranách se čtyřmi glosami a třemi obrázky, ač by asi mohla být, kdyby na to přišlo. Recenzent by musel nejen vyjmenovat, ale i představit autory drobných příspěvků, pár slov z nich citovat, myšlenky pisatelů rozvinout myšlenkami svými (pokud by nějaké měl), mohl by se pozastavit nad verši Františka Novotného, v nichž se sděluje mimo jiné pomocí rýmů vrátky / do zahrádky, voní / o ní, plaše / naše a hostí /společnosti, že návštěva zahrady u pražské dvojvily bratří Čapků, „kde kvetou růže pravdy“, je nevšední zážitek. Ale ne, není a nebude to recenze, spíš záminka ke gratulaci.

Onen dvojlist vydala Společnost bratří Čapků k 75. výročí svého založení. Stihlo se to tenkrát v roce 1947 jen tak tak, o rok později už by to asi nebylo možné. Je vlastně ku podivu, že ten „fanklub“ slavné bratrské dvojice (řečeno s čapkovským badatelem Jiřím Opelíkem) přežil „diktaturu proletariátu“, jak komunističtí mudrcové pojmenovali léta teroru, kdy takováto podezřelá sdružení byla úředně zakazována (například Společnost F. X. Šaldy, obnovená až po roce 1989). V letech 1949–1952 se československá nakladatelství tvářila, že žádný Karel Čapek nikdy neexistoval (na knihkupecké pulty se vrátil v roce 1953 „neškodnými“ Obrázky z domova), Společnost bratří Čapků však zachovávala kontinuitu. Obezřetně pokračovala ve své činnosti (oč přesně šlo, připomněl jí ve svém dopise z 6. března 1947 prezident Edvard Beneš: „sdružovat přátele tvorby Karla a Josefa Čapka, šířit jejich umělecký odkaz a udržovat v národě jejich duchovní vliv“), pořádala přednášky a literární pořady, často takticky na nenápadných adresách (Lékařský dům, sál Přítomnost na Žižkově), třeba v roce 1950 se konal slavnostní večer k 60. výročí narození Karla Čapka či vzpomínkový večer věnovaný Josefu Čapkovi, na němž vystoupil mimo jiné Jan Patočka, jenž byl toho roku donucen odejít z Filozofické fakulty UK, kde ostatně už od března 1948 nesměl vyučovat. V roce 1951 se konalo pět akcí, jednou z nich byla přednáška Pavla Eisnera Orbis pictus Karla Čapka, v roce 1952 o Karlu Čapkovi hovořil literární historik Oldřich Králík, v pořadu Večer Karla Čapka účinkovali herci Národního divadla Jan Pivec, Olga Scheinpflugová, Jiřina Šejbalová. Atd.

V letech 1958–1972 však nastala přednášková pauza, Společnost bratří Čapků se učinila pro veřejnost neviditelnou, snad z obavy před nebezpečím přiřazení k nějaké státní instituci, ne-li ze strachu před likvidací. Prohlásila se badatelským kabinetem a ze stínu vystupovala jen příležitostně, mj. roku 1965 v Mariánských Lázních na mezinárodním čapkovském sympoziu Člověk proti zkáze, kde za SBČ promluvila Olga Scheinpflugová a také František Krčma (předseda v letech 1975–1987).

Husákovská „normalizace“ nechala čapkofily na pokoji, přednášek bylo tolik, že ani mladý zájemce o ně nestačil všechny navštívit, zato si dodnes pamatuje Archetypy v díle Karla Čapka (Tomáš Halík 17. března 1986). Osm měsíců před 17. listopadem 1989 uvedla SBČ v Městské knihovně v Praze pořad Hovory s T. G. Masarykem (7. března, tedy ve výroční den narození TGM, potom ještě 16. května a 10. října, naposled 28. listopadu, to už jako akt solidarity se studentskou stávkou).

I v tomto století je SBČ aktivní a inspirativní, pořádá literárně-dramatické pořady s čapkovskou tematikou, organizuje pro své členy výlety, pravidelnými se stala pietní setkání u hrobu Karla Čapka a symbolického hrobu Josefa Čapka na Vyšehradě. Spolek s mimopražskými pobočkami vydává dvě tištěná periodika, čtyřikrát ročně Zprávy SBČ a jednou ročně Zpravodaj SBČ, přinášející studie našich i zahraničních čapkologů. Má i své webové stránky, jak by ne.

Co popřát k jubileu? Pamětní list tiskne slova předsedy Pavla Vespalce (kruh se uzavřel, jsme zpátky u „recenzovaného“ tisku), v nich to je: „... úspěšné trvání a prosazování díla a myšlenek humanismu bratří Čapků tak dlouho, dokud na této planetě bude žít člověk.“

Pamětní list k 75. výročí Společnosti bratří Čapků, příloha 146. čísla Zpráv SBČ.