Před sto lety, 21. ledna 1921, se v New Yorku konala premiéra prvního celovečerního filmu Charlese Chaplina (1889–1977) Kid. Měl ohromný úspěch. Lidé brzy obléhali biografy po celých Státech, a když se film dostal do Evropy, opakovalo se to: Chaplin s ním přijel do Londýna na jaře a byl to triumfální návrat ztraceného syna, v Paříži ho prohlásili za svého, Charlot, Karlík mu říkají dosud. Už v prvních amerických recenzích se o filmu psalo jako o „klasickém díle“, a to kinematografie byla pořád relativně mladé umění: vlastně pořád nebylo jisté, jestli to umění je. Po Kidovi už o tom bylo zbytečné diskutovat.

Chaplinův Kid nebyl ani prvním celovečerním filmem, ani prvním uměleckým filmem, ale je to asi první dlouhý film (68 minut), na který se dá podívat i dnes, a to nikoli jen z nějakých studijních důvodů, ale jako na film, kde nás zajímá, jak se to vyvine, co se bude dít, co přijde v další scéně. Je to děj samozřejmě naivní a jednoduchý, využívající „vyděračského“ potenciálu nalezeného dítěte, navíc tak roztomilého, jako byl ten pětiletý Jackie Coogan, první dětská hvězda historie. Ale je v něm i velké napětí a drama, jde v něm o to, jestli Charliemu chlapce neseberou, jestli se mu podaří schovat před úřady, tedy čelit nebezpečí, jestli pak, když se nešťastná matka, kterou hraje Edna Purviance, s Kidem setká, na chudáka Charlieho nezapomenou.

Není to pořád jen strhující, jsou tam místa, kdy člověk trochu zívá, ale platí, že tam, kde hraje Chaplin, je vždy na co se dívat. Slavná je scéna s rozbíjením oken a jejich zasklíváním, ale dokonalá je třeba etuda s rvačkou malého Kida s větším lumpem, kdy Charlie ví, že pokud Kid vyhraje, zbije ho lumpův starší bratr, monstrum dost frankensteinovské. Chaplinova komika vůbec není triviální, gag je založen na přesnosti a několika vrstvách paradoxu, třeba když Chaplin s Kidem hodují na lívancích a přitom dodržují etiketu, jako by seděli v Ritzu. Žijí v zoufalé polorozpadlé boudě, ale Chaplin neustále poměry vylepšuje aristokratickými způsoby, třeba když z roztrhané deky je najednou dandyovské poncho. Kid a Charlie jsou zkrátka dva, kteří se jen tak nedají…

Je to emocionální, ale není to cukrově sentimentální. Chaplin opravdu chtěl dojímat a svým filmem „přinášet úsměv a možná taky slzy“, jak si diváci přečtou na začátku filmu v titulcích. Tohle spojení veselohry (grotesky) se sociálním melodramatem Chaplin ovládal dokonale, dalo by se asi říct, že v tom byla podstata jeho úspěchu a působivosti, kterou pak prohloubí v dalších, neméně úspěšných klasických kusech: především ve Světlech velkoměsta, k nimž má Kid nejblíž. Nezastíraná citovost, ba jímavost, která vědomě balancovala na hraně kýče, ale jen trouba by to za kýč prohlásil, ho odlišovala od jiných, možná v něčem třeba i zajímavějších a nápaditějších tvůrců ze začátku kinematografie: Buster Keaton byl možná větší originál a Harold Lloyd invenčnější filmař. Byli skvělí, ale jen Chaplin uměl vzít za srdce jako nikdo jiný. Právě tahle vstřícnost, vroucnost a citovost bylo to, co z něho činilo asi nejmilovanějšího umělce světa, důvěrníka a přímluvce chudých, kterého přitom respektují i mocní a bohatí, obdivují ho vzdělanci a milují lidé úplně prostí. Snad to trochu ještě platí.

Z Chaplinových biografií i z jeho vlastního životopisu víme, že před sto lety to nebylo pro Charlieho lehké. Byl úspěšný, na slávu a bohatství si nemohl stěžovat, ale cítil, že po cestě, kterou zatím ovládl, nemůže pokračovat dál. Jeho soukromý život také nebyl nejšťastnější, manželství s první ženou Mildred krachovalo, měli za sebou smrt prvního dítěte, před sebou rozvod, který nikdy nebyl pro Chaplina jednoduchý – všechny ženy s houfem advokátů ho pěkně oškubaly. Bylo mu třicet a trysk jeho života se ještě nezastavil… V takových chvílích se běžný člověk ocitne v krizi. Génius jako Chaplin nemá na krizi čas, přitom i on se otočí na chvíli zpět. Uvidí tam sebe jako dítě na chudinském předměstí Londýna, svou matku a bratra, kteří jako by vypadli z dickensovského románu, který ještě ani nestačil přečíst. Matka herečka, která ztratila hlas, a tak se snaží obstarat živobytí šitím, postupně se u ní objevuje duševní nemoc, otec herec, kterého vidí párkrát do roka, pak se upije, není mu ani čtyřicet. Malý Charlie je samouk, dítě ulice, několikrát chovanec sirotčince, případ pro polepšovnu. A přitom ho vede cosi jako šťastná hvězda života, která ho posunuje k úspěchu. Kid je metaforou tohoto nepravděpodobného příběhu. Je to samozřejmě pohádka, ve které je zašifrován vzkaz sobě samému. Možná údiv nad tím, jak se to všechno mohlo stát.

Roku 1914 přijíždí Chaplin do Kalifornie s pověstí talentovaného herce, který přitahuje publikum především pantomimickými výstupy a expresivními grimasami a umí zahrát tak dobře opilce, že se na to tlačí davy. V Americe už je podruhé, nyní se zájezdní Kernovou skupinou, která vystupuje především v music-hallech a varieté, je o něj obrovský zájem, někdy zvládnou i čtyři představení za večer na různých místech. Není to žádné velké umění, ale lidová zábava někdy dost hrubého typu. O malém rtuťovitém Angličanovi se dozví Mack Sennett, vynálezce kopanců a honiček, nabídne mu angažmá ve své společnosti Keystone, kde mu vysvětlí pracovní metodu: tou je čistá improvizace, která měla vždy nakonec vést k jedné základní atrakci, k mlátičce a honičce. Chaplin v tom roce účinkuje v pětatřiceti Sennettových filmech, jeden se natáčel obvykle dva tři dny, kulisou byly ulice Los Angeles a rodícího se Hollywoodu, rekvizit bylo minimum, a když se na něco přišlo, hned se to použilo, třeba šlehačkové dorty. Některé ty zhruba desetiminutové skeče jsou chvílemi zábavné, některé moc ne, některé jsou i stupidní a téměř bez vtipu. Vždy se tam ale nakonec něco děje, vždy se tam nakonec lidé začnou zábavně prát, kopat do zadnice, cloumat sebou, popadat za krk, pak přiběhnou strážníci, honička pokračuje, Charlie většinou uteče. Základem je vždy nějaký konflikt, který vyústí v mechanickou akci, jež vyžaduje koordinaci a choreografii. Groteska, americký slapstick, je vlastně jistá forma násilného baletu zasazeného do relativně realistického prostředí. Je to wrestling, ta bizarní hra na násilí, v kulisách „normálního“ světa, ve kterém trochu přestanou platit fyzikální zákony, takže tělo snese stokrát víc ran, než by vydrželo, a nikdy z těch otloukaných hlav necrčí krev, která by stejně nebyla vidět.

Chaplinovi chvíli trvalo, než našel svou parketu. Kdybychom si ty grotesky, které postupně natáčel u tří dalších společností, jež mu pokaždé platily lépe a lépe a kterých bylo dohromady přes šedesát, pustili za sebou, bylo by zajímavé sledovat, jak se Chaplinův výraz vyvíjel a jak postupně hledal svůj styl a formu. Klasický tulák Charlie se nezrodil hned a chvíli mu trvalo, než se vyklubal. Nejprve to zkouší přes štramácký žaket, frak a cylindr, v prvních filmech má dokonce mroží vousy, chvíli hraje cosi jako asociálního gentlemana, ale pak si uvědomuje, že komický efekt je založen na protikladu, takže obléká pytlovité kalhoty a těsný otrhaný kabát, přidává malou buřinku a ohromné rozšmajdané boty. Ale ještě chvíli trvá, než se objeví v jeho ruce hůlka, existuje několik grotesek, kde má místo hůlky deštník… S bambusovou hůlkou je to teprve tramp, tulák, udávající s ní švih a takt světu, který je proti němu. Nalepený knírek se objevuje záhy, v civilu ho nikdy nenosil, byl legrační a zároveň mu nebránil ve výrazu. Když viděl, že ho nosí Hitler, velmi se prý podivil, že něco tak absurdního si někdo nechá dobrovolně narůst.

Tímto kostýmem se Chaplin rodí jako motýl do svého „imaga“. Je to tulák, gentleman, básník, snílek, romantik, možná je to taky hudebník, pomatený vévoda, hráč póla… Nevadí mu sebrat na zemi špačka nebo ukrást dítěti lízátko… Olíže ho a zase vrátí. Je to velmi hrdinský typ založený na tom, že je antihrdinský. Chaplinova postava byla něco, co se rodí jen vzácně a vystihuje rovnou archetyp. Je to úkaz spíš mytologický, jako byl Achilles nebo Odysseus nebo Don Juan či Don Quijote, v moderní době Švejk nebo Kafkův Josef K. Chaplin a jeho tulák přichází odnikud a do nikam zase odchází, ocitá se věčně na pokraji katastrofy, stále mu něco hrozí, zaplétá se do všeho možného a pokouší se o nemožné, ale nikdy se nehroutí. Je vždy slabší, ale na jeho straně je mrštnost a hbitost a skutečnost, že se nemusí brát moc vážně, a když má důvod, klidně kopne do pozadí i dámu. Muže nakopává s velkým klidem, to mu zbylo ze Sennetta a z podstaty němé grotesky, která je založena na fyzické pantomimě, ale velmi brzy už není popisný a doslovný, ale naopak chrlí nápady a gagy, které v jejich množství a kvalitě už nikdo nepřekoná.

Dalo by se říct, že celého Chaplina už nikdo nikdy nepřekoná. Je to úkaz na celá staletí.