Biblický patriarcha Metuzalém se prý dožil 969 let, o čemž můžeme s úspěchem pochybovat. Existuje teorie, podle které zapsali dávní autoři textu údaj špatně, a šlo místo toho o 969 měsíců, protože staří Hebrejci odvozovali svůj kalendář od fází Měsíce. To už je uvěřitelnějších 81 let, tedy věk, kterého se jistě i v antice někdo občas dožil. Druhou možností je samozřejmě to, že dotyčný příběh je naprostá fikce.

Lidé stárnou předvídatelným způsobem. Na jeho matematické vyjádření přišel už před dvěma sty lety britský samouk Benjamin Gompertz. Zhruba řečeno, počínaje asi pětatřiceti lety věku se pravděpodobnost smrti zdvojnásobuje každých osm let. Ze začátku jsou to nevinné hodnoty kolem 0,001 ročně, ale exponenciála je nelítostná funkce, takže kolem osmdesátky je návštěva zubaté kmotřičky již naprosto realistickou vyhlídkou. Stovky se dožije málokdo a jedinců, kteří překročili hranici 115 let, bylo během posledního století napočítáno méně než padesát v celém mnohamiliardovém světě. Francouzská rekordmanka Jeanne Calment se dožila 122 let. A někde kolem tohoto čísla je maximální možná délka lidského života – zatím.

Slovo „zatím“ je namístě, protože věda 21. století pomalu opouští koncept stárnutí coby nevyhnutelného, neléčitelného stavu. To je myšlenková konstrukce, která se nezměnila od dob slavného antického lékaře Galéna. Už on zakotvil v medicíně představu, že stárnutí leží mimo její dosah a není vlastně nemocí, ale zcela přirozeným procesem. Čím dál víc vědců si ovšem klade otázku: Co když se Galén zmýlil? Co když je stárnutí něčím, co se dá vhodnými zásahy podstatně ovlivnit, pozdržet, možná dokonce zvrátit? To pro začátek znamená ujasnit si, co to stárnutí vlastně je.

Borovice, které nestárnou

Poněkud dráždivé zjištění, které nám neumožňuje se s rezignovaným poklidem oddat nevyhnutelnému procesu stárnutí a smrti, přišlo z biologie: existují rostliny a živočichové, u kterých stárnutí funguje podstatně jinak, než jsme zvyklí. Jedním z takových druhů je borovice dlouhověká, rostoucí v naprosto nehostinném prostředí Skalnatých hor. Její jedinci se dožívají až pěti tisíc let věku, zatímco běžná borovice, kterou známe z českého lesa, nedokáže obvykle překročit pětistovku. Překvapující je, že borovice dlouhověká dokáže i po tisících let života stále ještě vytvářet zdravé šišky. Plodnost je totiž v biologii typickým příznakem mládí.

Člověk se svou necelou stovkou let se může cítit zcela nedostatečně vedle některých obyvatel moří. Žralok grónský, obrovský a pomalý predátor z mrazivého Severního ledového oceánu, byl dlouho zcela opomíjeným druhem. Jediní, kdo se o něj zajímali, byli Islanďané, kteří jej loví, nechávají jeho maso fermentovat v zemi a pak z něj vyrábějí příšerně páchnoucí lahůdku jménem hákarl. Když se však zoologové začali zabývat jeho životem, došli k názoru, že se tento žraločí druh dožívá věku 400 až 500 let, zdaleka nejvíc v široké rodině obratlovců. Jeho sousedka, velryba grónská, patrně dokáže překročit dvě stě let. To už je savec, tedy vlastně náš blízký příbuzný.

Podobné překvapení přinesl v posledních letech vědcům i nenápadný a škaredý africký hlodavec jménem rypoš lysý. Nedožívá se tak vysokého věku jako člověk, zato však nepodléhá Gompertzovu exponenciálnímu zákonu. Navíc se u něho v přírodě nevyskytuje ani rakovina, ani kardiovaskulární choroby. Na hlodavce je rypoš extrémně dlouhověký a samice zůstávají plodné až do smrti. Co tedy má obyčejný rypoš, co nemáme my? Mohli bychom se u těchto tvorů nějak inspirovat?

Mladí staří

Z pohledu vědce zabývajícího se stárnutím jsou zajímavé i opačné extrémy: když někdo stárne rychleji, než by se dalo čekat. Všichni víme, že kuřáci vypadají starší a dřív trpí nemocemi spojenými se stárnutím. Ještě extrémnější případ představují někteří nemocní. Wernerův syndrom je velmi vzácné genetické onemocnění, dosud je na světě popsáno jen 1300 případů. Lidé jím postižení stárnou daleko rychleji než běžný člověk, už kolem pětadvaceti začínají šedivět a přibývá jim vrásek. Rakovina a infarkty je postihují kolem čtyřicítky a jejich krevní obraz odpovídá normálním lidem o dvacet až třicet let starším. Zkrátka: to, co postihuje nás všechny, ale v jejich případě dvakrát rychleji. Porozumět Wernerovu syndromu znamená porozumět procesu stárnutí.

Dokonalé porozumění zatím nemáme, ale aspoň už dokážeme stárnutí docela přesně měřit, což je dobrý začátek. V roce 2011 představil profesor genetiky Steve Horvath svoje hodiny, které na základě stupně metylace odebraného vzorku DNA odhadují skutečný vnitřní metabolický věk člověka a dokážou predikovat, kdy zemře. Od té doby došlo ještě k několika vylepšením celého konceptu, dnes jsou vnitřní hodiny přesnější než běžné pojišťovácké tabulky.

Pak je tu ovšem jiná věc, ta, která nedává vědcům spát. Ani těm, kdo sledují jejich činnost jako amatéři. Biologické hodiny lze totiž přetočit zpět, a v praxi už se to dokonce podařilo. I u lidí. I když zatím jen o pár let.

Strom jménem stárnutí

Přestaneme-li brát stárnutí jako nevyhnutelný proces a začneme se na něj dívat jako na druh léčitelné nemoci, bude to znamenat naprostý převrat toho, jak medicína funguje. V současné době se lékaři specializují na léčení jednoho konkrétního orgánu. To, že pacient trpí i dalšími nemocemi, je tolik nezajímá. Musejí brát v potaz interakce léků, ale „na játra“ se zkrátka chodí do prvního patra nemocnice a „na srdce“ do druhého. Pokud by se ale dalo nějak bránit stárnutí samému, znamenalo by to „léčení všeho naráz“. Místo pracného osekávání větviček s nápisy „rakovina“, „infarkt“, „bolavé koleno“ by medicína pokácela celý strom, ze kterého vyrůstají.

Studium „superstarců“, lidí, kteří se dožili věku kolem 110 let, naznačuje, že tahle hypotéza má solidní základ. Takoví rekordmani jsou vesměs po celý život mimořádně zdraví a netrpí žádnými chronickými nemocemi, a to přesto, že se mezi nimi vyskytují i kuřáci, pijáci alkoholu a konzumenti všelijakých nezdravých jídel. Jejich těla jsou zevnitř jaksi mladší a odolnější, takže se s těmito vnějšími výzvami dokážou vyrovnat. Teprve v posledních měsících či týdnech před smrtí začíná zdraví takových lidí rychle chátrat.

Kdyby takového stavu dokázal dosáhnout každý, byl by to obrovský pokrok. Dnes se totiž dožíváme v průměru o dost vyššího věku než před padesáti lety, ale ty roky získané navíc nejsou zrovna šťastné. Moderní medicína dokáže v mnoha případech zabránit smrti, ale nedokáže vrátit pacienta zpátky do zdravého stavu. Nejstarší část populace proto trpí směsicemi vážných nemocí, které jim ubírají radosti ze života. Předejít takovému úpadku by znamenalo daleko spokojenější stáří a kromě jiného i ohromný ekonomický efekt. Nejen že by veřejné rozpočty nebyly zatíženy masivními náklady na léčbu chronických stavů, ale staří lidé by dokázali daleko snáz pracovat; jejich zkušenosti a znalosti přitom dnes v ekonomice scházejí, zvlášť u vysoce kvalifikovaných profesí. Pokud by se starému chirurgovi stále ještě netřásla ruka a nezamlžoval zrak, mohl by pomáhat ostatním daleko déle. Pracovní kariéra by se prodloužila ze čtyřiceti třeba na sedmdesát let.

Zombie buňky a pomalé úřady

Úsilí vědců bojujících proti stárnutí se soustřeďuje zejména na takzvanou epigenetiku, tedy způsob, kterým se DNA projevuje při výstavbě a fungování buněk. Jedním z kandidátů na léčbu stáří jsou přirozené opravné procesy, kterých má lidské tělo k dispozici dost. Naše buňky jsou neustále vystavené nepříznivým vlivům zvenčí. Kdyby se z nich nedokázaly vzpamatovat, nedožili bychom se ani osmdesáti dní, natož osmdesáti let. A mladí lidé dokážou svoje tkáně opravovat efektivněji než staří, to se ví už dlouho. Už v lazaretech první světové války si lékaři povšimli toho, že ta samá zranění se lépe hojí u dvacetiletých vojáků než u jejich otců, kteří byli mnohdy mobilizováni také. Možná by stačilo tyto procesy u stárnoucích lidí jen „pošťouchnout“ k intenzivnější aktivitě, čímž by tělo zevnitř „omládlo“. Velmi zajímavé jsou v této souvislosti zejména sirtuiny, rodina enzymů, které se o podobný vnitrobuněčný úklid starají.

Dalším problémem jsou takzvané senescentní buňky, malé zombie našeho těla. Senescentní buňka je buňka, která už různými vlivy natolik zdegenerovala, že se nedokáže dále rozmnožovat. Nápadné je, že senescentní buňky ztrácejí svůj charakter, nechovají už se úplně jako buňky té tkáně, ke které patřily. Odmítají ale zemřít a žijí nežijí dále. Mladí lidé jich mají málo, s věkem jich přibývá.

Nikdo by nechtěl mít za souseda zombie, která by mu v noci škrábala na dveře a chroptěla pod oknem. Zdravé buňky jsou v sousedství senescentní buňky podobně vystresované, protože místo chroptění vypouští závadné látky, vedoucí k chronickým zánětům. Jednou z možností, jak omladit organismus, je tyhle buňky pozabíjet. K tomu stačí je „zviditelnit“ vlastnímu imunitnímu systému, který se o ně v normálním stavu moc nestará, ale s vhodnou motivací zvenčí by je snad dokázal zlikvidovat sám. Druhou možností je „zavřít jim ústa“, aby si ten svůj divný život neživot užívaly dále, ale aspoň neobtěžovaly svoje okolí vypouštěním jedů.

Jedna z věcí, které se musejí změnit, je přístup úřadů. Jelikož stárnutí není zatím nikde na světě oficiálně považováno za nemoc, nemohou vědci čerpat z bohatých medicínských grantů určených k léčení chronických nemocí. Průkopníci oboru, jako je Nir Barzilai nebo David Sinclair, se teď snaží přimět úřady, aby uznaly stárnutí jako takové za chorobu. První úspěchy už se dostavily. Nová revize mezinárodní klasifikace nemocí (ICD) loni poprvé stanovila diagnostický kód MG2A pro „stáří“. A americký úřad pro potraviny a léky (FDA) rovněž vědcům naslouchá. Až dosud nemá FDA právo regulovat léčbu stáří, protože podle amerických zákonů nejde o nemoc. Je ale možné, že v dohledné době se to změní.