Osmého října se Ukrajincům povedlo poničit a na čas vyřadit jednu polovinu Krymského mostu. Pondělkem 10. října počínaje začali Rusové raketami a drony ničit kritickou infrastrukturu Ukrajiny a první naše chlácholivé reakce, že to je výraz bezmoci Ruska na bojišti a že ruské armádě tak jako tak po jednom dvou dnech ostřelování dojdou chytré rakety a drony s náložemi, ustoupily hrozivé realitě. Volodymyr Zelenskij před několika dny uvedl, že zničeno je 30 procent elektráren v zemi. Od konce týdne vedení státu připravuje občany na tzv. rolling blackouts, tedy řízené výpadky nebo vypínání proudu vždycky na pár hodin tak, aby nezkolabovala celá síť.

Je dalším důkazem vychýlenosti zpravodajství o této válce, že se tomuto hororovému scénáři nedostává pozornosti, jakou si zaslouží. Pro průběh války mezi Ruskem a Ukrajinou je to pořád významnější než padesátá variace hlášení o tom, kolik tisíc mladých Rusů utíká před odvodem (patrně nijak zvlášť nad průměr mobilizací různě po světě). Pokud Rusové v tomto chladnokrevném ničení energetické infrastruktury Ukrajiny budou ještě chvíli pokračovat, znamená to nepředstavitelnou mizérii pro miliony lidí, která se v nejhorším případě může táhnout přes celou zimu. Blackouty znamenají nejen výpadky elektřiny ke svícení, ale i fungování veřejné správy, která se superprozíravě digitalizuje.

Zatímco do 10. října Rusové mimo vojenské cíle útočili dálkově víceméně „jen“ na rozvodné stanice u železničních tratí, kudy na bojiště proudily jednotky a výzbroj, tato eskalace přímo ohrožuje široké obyvatelstvo. Zatímco až dosud bylo nějaký díl té masy Ukrajinců, která počínaje ruskou invazí utekla do Evropy, možno vnímat jako víceméně ekonomickou migraci (poslední roky před válkou sociologická šetření ukazovala, že nižší jednotky milionů Ukrajinců chtějí ze země odejít téměř za každou cenu; tehdy ale byla EU administrativně uzavřenější než po 24. únoru), ze země dlouhodobě sužované nedostatkem elektřiny, tepla a pitné vody by nutně musela přijít další utečenecká vlna. A tentokrát by to nebyla migrace ani bezpečnostní, ani ekonomická, ale vysloveně sebezáchovná.

Jedním důvodem naší zdráhavosti pohlédnout tomuto aspektu války do tváře bude kontrast s naším hurá zpravodajstvím po jistých úspěších ukrajinské armády v minulých týdnech, které jakoby otevíraly scénář, v němž bude ruská armáda z Ukrajiny s ostudou vyhnána. Dalším důvodem –⁠ tady spekuluji –⁠ bude nechuť si představovat něco tak dystopického jako blackouty. Manažeři ČEZ například rádi zpochybňují představy, že blackouty jsou na spadnutí v zeleném Německu, natož u nás. Pravda je, že od německé sítě dominované obnovitelnými zdroji, a tedy křehké tváří v tvář rozmarům počasí, se můžeme v nouzi rychle odpojit a přestávat do ní dodávat. Ale co předpověď ředitele ČEPS Martina Durčáka z 11. května na semináři ve sněmovně, že už roku 2025, tedy za tři roky, se Česká republika přemění z čistého vývozce v čistého dovozce elektřiny? A že do roku 2030 se dosavadní vývoz kolem deseti terrawatthodin ročně překlopí v dovoz třinácti TWh?

ČEZ, který si teď hrdě říká Čistá energie zítřka, plánuje své uhelné elektrárny zavírat pokud možno už do roku 2030. Zatím ČEZ není přiveden pod plnou kontrolu státu, a my se k rolling blackouts blížíme po vlastní ose. Nepotřebujeme k tomu ani velkého souseda s nevyřízenými účty a zásobami raket.