Ostrov pokrytý džunglí byl po celá staletí na okraji zájmu místních sultánů a rádžů. Na místě dnešní megalopole rostl divoký tropický les. Na pobřeží se uchytil drobný nárůdek rybářů, kteří si občas přilepšili nějakým tím pirátským útokem na neopatrnou loď. O připojení ostrova se sporadicky pokoušel nějaký sousední vladař. Z té doby se zachovala jedna slavná památka, pískovcový kámen (Singapore Stone) pokrytý neznámým písmem. Dnes se ani neví, zda zachycený text je psán sanskrtem, nebo starou javánštinou.

Původní jméno ostrova, Temasek, nahradil ve 13. století hindský princ Šrívidžaja jiným, působivějším: Singapura neboli Město lvů. Šrívidžajovo město však dlouho nepřežilo. A lvi? Ti nejspíš na ostrově nežili nikdy. Velká šelma, kterou princ při vylodění uviděl, byl pravděpodobně tygr. Těch se až do začátku 20. století vyskytovalo v Singapuru dost. Začátkem novověku se v oblasti poprvé objevily evropské koráby. Portugalci, kteří se plavbě po oceánu naučili jako první, brzy zjistili, že obchod se vzdálenými světadíly je neskutečně lukrativní. Výborným artiklem bylo hlavně koření, kterého v jihovýchodní Asii rostla spousta: hřebíček, černý pepř a muškátový oříšek.

Sušené koření se nezkazilo ani při dlouhé plavbě kolem mysu Dobré naděje a na evropském trhu se dalo prodat s mnohanásobným ziskem. Právě v 15. a 16. století uzavřelo rozrůstající se osmanské impérium řadu tradičních pozemních cest. Portugalci, do té doby bezvýznamný národ na okraji Evropy, si na exotickém koření vybudovali vlastní říši. Lukrativní monopoly málokdy vydrží dlouho a Portugalcům začali brzy lézt do zelí Holanďané. Jejich vlast právě bojovala o svoji nezávislost s daleko silnějším Španělskem a musela si hledat cesty, jak vůbec konflikt ufinancovat; válka je drahá a jejich nepřítel měl ze svých jihoamerických kolonií zlata a stříbra dost. Španělský vojenský tlak ale vyhnal z nedalekých Antverp řadu investorů a bankéřů, kteří se spojili s holandskými námořními kapitány a platili jim odvážné zámořské výpravy. Jejich cílem bylo narušit portugalský východoindický monopol. A koncem 16. století se jim to začalo skutečně dařit.

Důsledkem byla chronická a doutnající válka na vzdálených pobřežích světa. Znepřátelené strany si stavěly opěrné body a pevnůstky na strategických místech, navzájem si je přepadávaly, obléhaly a vypalovaly do základů; lodi vezoucí cenný náklad vplouvaly do léček nepřítele a později bývaly spatřeny s novou posádkou a pod novou vlajkou. Osud dřívějších posádek bylo lépe nezkoumat. Portugalci nakonec úspěšně vyhnali Holanďany ze své nejdůležitější državy – Brazílie. V Asii se však karta obrátila a staré portugalské základny padaly jedna za druhou. Nakonec Lisabonu zbyla jen Goa na indickém pobřeží a Macao v jižní Číně. Jednou ze ztracených pevností byla těžce opevněná Malaka na malajském pobřeží, kterou Holanďané vyrvali Portugalcům po 130 letech vlády roku 1641. Tím ovládli Malacký průliv, úzký pruh mořské vody mezi Malajským poloostrovem a Sumatrou. Nebylo to malé vítězství: Malackým průlivem procházela většina námořního obchodu mezi Přední a Zadní Indií.

Dlouhé prsty Londýna

Holanďané se po dlouhá desetiletí mohli v oblasti Zadní Indie cítit jako doma. Na ostrově Jáva vybudovali pevnost a přístav jménem Batavia, který jim tři sta let měl sloužit jako správní středisko (dnes se jmenuje Jakarta, má jedenáct milionů obyvatel a je hlavním městem nezávislé Indonésie). O pár tisíc kilometrů dále se mezitím souhvězdí anglických pevnůstek a obchodních stanic na pobřeží Indie začínalo měnit v konsolidovanou kolonii, budoucí perlu britského impéria. V polovině 18. století se Britská východoindická společnost dostala do konfliktu s bengálským navábem, vazalem mogulské říše. U města Palaší porazili Britové, jejichž soukromá armáda čítala zhruba tři tisíce mužů, podstatně početnější navábovo vojsko na hlavu. To byl začátek konce říše Mogulů, i když papírově se udržela ještě dalších sto let; na indickém poloostrově teď vládl jiný lev.

Vznikající Britská Indie, i když se tak ještě nejmenovala, byla pro své koloniální pány především investicí. Rostla zde bavlna a vyráběly se bavlněné látky: hrubší kaliko a jemnější mušelín. Bylo jich dost na to, aby se daly vyvážet ve velkém. Jedním z odběratelů byla Čína, jejíž zboží zase zajímalo Indii a Evropu: porcelán, čaj, hedvábí. Obě země měly pro změnu zájem o evropské průmyslové výrobky. Trojúhelník čilého námořního obchodu Británie–Indie–Čína brzy zmohutněl natolik, že začal být pro Brity strategickou záležitostí. Podstatná část tohoto obchodu ovšem procházela Malackou úžinou a dohlíželi na něj Holanďané. Kromě Holanďanů tu byli i piráti, a ne málo. Členité a zarostlé pobřeží obou sousedních pevnin, sestávající z bludiště ostrůvků a bažinatých říčních delt, je pro piráty dodnes přímo rájem. Začátkem 19. století se rozhořely napoleonské války a britský koloniální obchod se opět ocitl
v ohrožení. Nizozemsko se dostalo do francouzských rukou a holandské zámořské državy se staly Britům nepřátelskými. Týkalo se to i Malackého průlivu, obchodní tepny mezi Indií a Čínou. Nejlepší způsob, jak jej zabezpečit, bylo vybudovat zde vlastní základnu.

Zakladatel svobodného přístavu

Sir Stamford Raffles se narodil roku 1781 na palubě britské lodi nedaleko jamajského pobřeží. Polovinu svého života strávil mimo Anglii, osud jej zavál do Zadní Indie. Od roku 1805 žil v dnešní Malajsii, naučil se mluvit malajsky a během napoleonských válek se účastnil britské invaze na Jávu.

Roku 1818 byl Raffles povýšen na místoguvernéra vzdálené malajské osady jménem Bengkulen. Jeho nové působiště bylo pravým opakem prestižní Indie, skutečný Zapadákov impéria. V okolí existovalo ještě několik britských opěrných bodů, například Penang. Jejich strategická pozice nedovolovala, aby se jich Britové vzdali, zároveň však měly citelný problém: ekonomicky vzato byly ztrátové. To byla nepříjemná kombinace.

Raffles byl přesvědčen, že to tak nemusí zůstat navždy. Dobře situovaný přístav by měl být brzy v zisku. Staré državy však jeho záměru nevyhovovaly. Vyžádal si tedy po britské vládě povolení založit nové město na jižním konci úžiny. Povolení dostal, s jednou podmínkou: nesmí přitom podráždit Holanďany a dát jim záminku k agresi. Velká Británie roku 1818 měla válek plné zuby.

Výběr padl na džunglí zarostlý ostrov na jihu dnešní Malajsie. Žádní Evropané zde nežili. Když sem 29. ledna 1819 Rafflesova výprava dorazila, našla tu jen malou osadu zhruba o sto padesáti obyvatelích. Vládl jí zástupce nedalekého sultanátu jménem Johor. Johorský panovník byl spojencem Holanďanů a k založení britské kolonie by nikdy nedal souhlas. Raffles však věděl, že sultán sedí na trůně neprávem. Uzurpoval jej po svém zemřelém otci, zatímco jeho starší bratr a právoplatný následník, Husajn, odcestoval za ženitbou do státu Pahang. Husajn žil ve vyhnanství právě zde na jihu. O vojenské moci Angličanů už leccos slyšel. Brzy mezi ním a Rafflesem došlo k dohodě: Evropané shodí nezdárného bratříčka z trůnu a nahradí jej Husajnem. Ten jim pak předá ostrov ke správě a za to dostane vysokou doživotní rentu. Smlouva byla slavnostně podepsána a vyhlášena 6. února 1819. Zrodil se Singapur.

Město bylo založeno jako svobodný přístav, nevybírající cla ani další poplatky ze zboží, které jím prošlo. To mělo svá negativa. Raffles odjel, a když se o několik let později vrátil, zjistil, že administrativa trpí nedostatkem peněz. Jeho zástupce Farquhar jej řešil tím, že toleroval nevěstince, hráčská doupata, užívání opia a obchod s otroky. Morálně založený Raffles všechny tyto neřesti zakázal a vydal nové místní zákony, které trestaly i takové menší prohřešky, jako bylo opilství na veřejnosti. Pak odjel přes Bengkulen zpátky do Anglie.

Ačkoliv jeho poslední pobyt v Singapuru trval jen osm měsíců, určil městu jeho charakter až dodnes. Moderní singapurské zákony stále odrážejí snahu o vybudování města čistšího, než je ve světě zvykem. Holanďané se s existencí Singapuru smířili smlouvou z roku 1824. Další čtyři generace setrvávalo ostrovní město v rukou Britů –  až do chvíle, než jej v únoru 1942 dobyla japonská císařská armáda. Dnes je Singapur nezávislým a bohatým ostrovem, těžícím ze své strategické pozice na námořních mapách světa. Ohrozit by jej mohla snad jen jediná věc: pokud by Thajci realizovali své plány na výstavbu průplavu napříč úzkou pevninskou šíjí.