Spisovatel Pavel Kohout je jedinečný úkaz. Každému, kdo by se jako on dostal na práh devadesáti let bohatého a barvitého života, bych přál, aby byl v tak výtečné mentální a fyzické kondici, v jaké je on. Přiznávám, že ho sám pro sebe začínám rehabilitovat až v posledních letech. V době svého mentálního dospívání, tedy v časech, kdy si člověk nastavuje základní axiomy, což bylo na přelomu osmdesátých a devadesátých let, a tedy při pádu komunistického režimu, jsem si jej zasadil do kategorie svazáckých básníků let padesátých a tam nadlouho skončil. To období v české historii se vyznačuje mimořádným selháním intelektuálních elit. Především lidé humanitně založení se fatálně provinili a posloužili nástupu moci odporné komunistické ideologie (nebo ji dokonce prosazovali), která napáchala škody, s nimiž se těžko vyrovnáváme ještě teď. Ale fakt, že dnes věcnou kritikou, lehkým a břitkým perem, bez prvoplánové nenávisti reflektuje úřadování Miloše Zemana na Pražském hradě někdo, kdo si podal ruku i se Stalinem a Mao Ce-tungem, má nečekané kouzlo. S axiomy se bojuje těžko, ale některá kouzla mají silnější moc.

Dalibor Balšínek