Na titulní stranu magazínu Time se dostali tři rakouští kancléři, Engelbert Dollfuss, Kurt Schuschnigg a Sebastian Kurz. Tuto větu vyslovil koncem dubna ve vídeňském parlamentu jeden z opozičních poslanců a vzbudil tím velké pohoršení. Přirovnal totiž předsedu vlády k politikům, kteří v letech 1933–1938 zavedli režim zvaný austrofašismus. Bylo to neúnosné zvlášť v časech pandemie, kterou kancléř Kurz zvládl za potlesku skoro všech občanů. Opozičník jménem Gerald Loacker své kolegy rozzlobil hlavně tím, že je příliš laciné hledat v kariérách Kurze a diktátora Dollfusse společné rysy. Současný kancléř patří k nejvlivnějším politikům Evropy a jistě by se mohl srovnávat s velkými demokraty.

Superpolitik z malého Rakouska umí získat ohlasy na celém světě. Před pěti lety přehradil v roli ministra zahraničí tzv. balkánskou cestu, po které proudili do západní Evropy migranti z Asie. Před třemi lety udělal něco neslýchaného, když do své první vlády pozval radikálně pravicovou stranu Svobodných (FPÖ). Právě tím se dostal na obálku časopisu Time s dvojznačným titulkem „Extrémní změna“. Letos slouží v Německu i jinde v Evropě a Americe za vzor, jak zavést účinná opatření proti koronaviru a jak je co nejdřív uvolnit. Tím dosáhl obdiv ke Kurzovi vrcholu také v jeho vlasti. Loni v říjnu vyhrála jeho lidová strana (ÖVP) volby s 37 procenty. To je v časech úpadku tradičních demokratických stran na kontinentě unikátní výsledek. Při dubnovém vrcholu koronavirové krize dávaly průzkumy lidovcům podporu 45–48 procent. Srovnatelně populární byla v Rakousku naposled v osmdesátých letech sociální demokracie, když ji řídil Bruno Kreisky. V roli kancléře byl Kurz podle průzkumu Research Affairs na svém místě pro 52 procent občanů a pro čtyři pětiny byla jeho strategie v boji s koronavirem bezchybná.

Kurz toho dosáhl ve věku necelých 34 let. V českých poměrech, které mládeži na vysokých postech přejí, se stal Stanislav Gross premiérem až ve čtyřiatřiceti. Ministra pod třicet let zdejší politika nezažila, ovšem Kurz se stal členem vlády, když mu bylo 24. Jak se mohl tak rychle nahoru dostat mladý člověk, který na první pohled nevyniká ničím kromě toho, že se nahoru tak rychle dostal – s takovou otázkou mají potíže sami Rakušané. Zatím posledním pokusem je kniha Inside Türkis. Její autor Klaus Knittelfelder pracuje v kancléřově oblíbeném bulvárním deníku Kronen Zeitung a název knihy upomíná na stranickou barvu lidovců, která se právě za Kurze změnila z klasicky černé na tyrkysovou. Patří k oblíbeným disciplínám žurnalistů odhalovat minulost vůdců národa, případně vazby na mafii či rozvědku. Knittelfelder popisuje něco stejně tajemného, Kurzův „vnitřní kruh“, několik lidí určujících směr jeho politiky a pak tuto politiku provádějících. Může tím odhalit leccos. „Jsem zvíře, které žije ve smečce. Můžu fungovat jen s ostatními,“ říká sám kancléř.

Večer osmnáctého

Jediný moment rozhodl o raketovém startu kariéry mladého Vídeňáka a ve stejném okamžiku vznikl jeho vnitřní kruh. Bylo to v době nejhlubšího úpadku lidovců. Jejich podpora byla těsně nad dvaceti procenty, nedokázali se zbavit nálepky „korupční strana“ a jejich předsedové dosahovali jen na funkci vicekancléře ve vládách velké koalice za řízení sociální demokracie. Poslední nadějí byl vicekancléř Josef Pröll, který svolal z mladších politiků tzv. perspektivní skupinu a pověřil jí vypracováním nové politické strategie namísto té dosavadní, která se ztrácela v kompromisech velké koalice. Ovšem v polovině dubna 2011 rezignoval ze zdravotních důvodů a v té chvíli i jeho nejbližší spolupracovníci ztratili poslední naději. Někteří z nich se 18. dubna v podvečer sešli v kavárně Vino pár stovek metrů od stranické centrály a přemýšleli o tom, jak vydělávat, když politická kariéra končí. Ovšem najednou zazvonilo neznámé číslo na mobilu Stefana Steinera (ročník 1978), dosavadního šéfa rozpuštěné perspektivní skupiny. Volal šéf Mladých lidovců Sebastian Kurz (1986) a Steinera požádal, ať se stane šéfem jeho kanceláře, protože nastupuje do pozice státního tajemníka pro integraci cizinců. Rodák z dolnorakouského Amstettenu souhlasil okamžitě a stal se od té doby nejdůležitějším Kurzovým spolupracovníkem. Tím spíš, že dalším pozvaným byl jeho spolustolovník Philip Maderthaner (1981), rovněž z dolnorakouského města Waidhofen an der Ybbs. Na schůzku s Kurzem se toho večera ještě dostavil jeho známý Axel Melchior (1981) a tehdejší asistentka Kristina Rauschová (1991). Přes počáteční námitky slíbil dočasnou spolupráci dosavadní stranický mluvčí Gerald Fleischmann (1973). Tito lidé a už jenom tři další, kteří do vnitřního kruhu přibyli v letech 2016 a 2017, určují Kurzovu politiku a spolurozhodují o osudech Rakouska, naposled při krizi s koronavirem.

Ještě během první noci museli připravit obrannou strategii proti očekávané mediální smršti. Citlivé místo vládního pověřence pro cizince, které si tradičně nárokovala levice, měl obsadit lidovec, ke všemu ještě Kurz, který platil za představitele zlaté mládeže od té doby, co před vídeňskými volbami roku 2010 natočil video Geil-o-mobil. Ve videu se projíždí se spoře oděnými dívkami v ohromném hummeru a navštěvuje noční bary. Nástup Kurze do vlády tehdy odsoudili všichni novináři jako „nejhorší možnou volbu“ a „sprostou urážku pro všechny, kdo dělají integraci“. Záhy se ukázalo, jak se v něm i v jeho spolupracovnících mýlili.

Integrace výkonem

Klíčem ke Kurzově politice je Steiner a klíčem ke Steinerovi je jeho pobyt v Istanbulu mezi desátým a osmnáctým rokem. Seznámil se tam s islámem i s tím, že člověk v cizím prostředí se musí přizpůsobit, aby nějak mohl fungovat. Později si při studiích právní filozofie oblíbil anglického myslitele Johna Rawlse a jeho teorii „původního stavu“. V teorii popisuje situaci mladých lidí, kteří si ještě nejsou vědomi svého sociálního zařazení, patří-li do chudé, či bohaté rodiny, nerozlišují své souputníky podle barvy pleti ani země původu. V té chvíli mají všichni stejnou možnost se společensky uplatnit, pokud ovšem sami chtějí. Platí to i pro cizince, kteří se mohou „integrovat výkonem“. Rawlsovo učení tvoří jádro lidovecké politiky vůči cizincům dodnes. Steiner spolu s Kurzem připravil zákaz šátků ve školách i požadavek německojazyčných promluv při modlitebních shromážděních v mešitách, z jeho dílny jsou i nižší dávky cizincům, kteří přijdou o práci. Osvědčil se v rozhodujícím okamžiku uprchlické krize 2015, když se všichni ministři vypravili dohlédnout na přijetí migrantů na vídeňském Západním nádraží. Ministr zahraničí Kurz tam na Steinerovu radu nešel a tím se zřetelně distancoval od „vítací kultury“ ovládající západní politiku. Záhy se stal nejpopulárnějším politikem Rakouska.

Mediálně sotva známý Steiner dvakrát odmítl křeslo ministra a Kurzovi radí jako šéf soukromé poradenské firmy. Přesto schvaluje všechna důležitá vládní rozhodnutí. Může sloužit jako prototyp lidí, kteří tvoří vnitřní kruh kancléřových spolupracovníků. Aktivní katolík si vzal za ženu svou první lásku, mají spolu tři děti. Jezdí lacinějšími auty úrovně Škody Octavia a víkendy tráví u rodičů na venkově. Kariéru začal v dolnorakouské organizaci ÖVP, jejíž lídři jsou známi drsnou politikou podle převráceného biblického pravidla „za každou ránu vrátím dvě“. Nikdy nebyli odkázáni na velkou koalici se sociálními demokraty a právě odtud si Steiner i ostatní „muži v pozadí“ přinesli rozhodné přesvědčení, že to nejde ani na republikové úrovni. Proto od jara 2017, když se Kurz stal šéfem strany a vypověděl socialistům koaliční smlouvu, počítali s tím, že příští vládu složí s radikálně pravicovou FPÖ, kterou levice odsuzuje jako dědice rakouských nacistů. V dolnorakouském původu většiny Kurzova týmu je první souvislost s Dollfussem, který pocházel z téže organizace.

Volby roku 2017 Kurz slavně vyhrál. Roli zvanou „kanzlermacher“ tehdy splnil další z jeho nejbližších, šéf kampaní Maderthaner. Osvědčil se už při volbách roku 2013, kdy pomocí cílené e-mailové kampaně vytvořil „Kurzovo hnutí“, jehož členy nemuseli být nutně příznivci lidovců, mladému ministrovi však dávali přednostní hlasy. V roce 2013 tak dostal Kurz 50 tisíc přednostních hlasů, víc než každý jiný politik, v roce 2017 jich už bylo 300 tisíc. Voliči nastupující generace nemuseli volit nezajímavé lidovce, ale novou Kurzovu stranu, pro kterou na plakáty právě Maderthaner vybral tyrkysovou barvu.

Po nástupu na kancléřství se u Kurze objevili noví lidé. Centrální pozici šéfa kanceláře převzal od Steinera dlouholetý Kurzův známý Bernhard Bonelli (1983), který se do svatby jmenoval Adamec, převzal však manželčino příjmení. Ministerských začátků svého kamaráda se neúčastnil, protože už pracoval v mezinárodní firmě Boston Consulting Group. Bývá popisován jako katolický hardliner, který vystudoval univerzitu církevního hnutí Opus Dei v Barceloně. Křižuje se před každým jídlem, na krku nosí jeruzalémský kříž (na jeho koncích visí další čtyři kříže) a kříž má i na zdi své kanceláře. Díky známosti s Bonellim se na kancléřství dostal ekonom Markus Gstöttner (1986), který jako jediný z vnitřního kruhu nepochází ze střední vrstvy. Člen rodiny bohatého primáře z oddělení ORL si mohl dovolit Skotské gymnázium v centru Vídně, kam v té době ještě nesměly chodit dívky, a studium na London School of Economics. Díky němu získal Kurz kontakty na všechny významné světové byznysmeny včetně Marka Zuckerberga. Třetím byl nový tiskový mluvčí Johannes Frischmann (1980), který na rozdíl od všech ostatních nepochází z Vídně ani Dolních Rakous, ale z rodiny tyrolského truhláře. Záhy po škole však pracoval s Kurzovou partnerkou Susanne Thierovou.

Po sestavení první vlády roku 2017 pozval Kurz nové ministry na kancléřství. „To je můj tým,“ představil jim Steinera a spol. Noví ministři se tak dozvěděli, že Kurzovi nejbližší s nimi budou jednat minimálně jako rovnocenní partneři.

Manažeři koronaviru

Kurz, jak známo, nedělá chyby, to však fakticky znamená, že chyby nedělá Gerald Fleischmann, který ve straně zavedl totální „message control“, tedy úplný dohled nad všemi zprávami zevnitř strany nebo ministerstev, i nad výroky politiků. Sám Fleischmann se s výjimkou kariéry přes dolnorakouskou ÖVP od kolegů liší. Začínal jako frontman rockových kapel Booms a Dayna Metropolis, přitom zvlášť u té první proslul skandálním rozbíjením aparatury. O jeho bohémských začátcích ovšem dnes neexistuje žádná přesnější informace a to dokazuje, že svou roli tiskového mluvčího či později šéfa komunikace zvládá dokonale. Fleischmann je autorem většiny důležitých sloganů, například „Přinášíme to nejlepší z obou světů“, kterým veřejnosti vysvětlil, proč lidovci po ostudné aféře Ibiza, která postihla koaliční FPÖ, pozvali do vlády Zelené. Ochrana hranic a klimatu se nevylučuje, vysvětlil tím Fleischmann, který ovšem většinu povinností tiskového mluvčího předal mladšímu Frischmannovi. Právě on má na starosti sepisování plánu, jakou agendu bude vláda prezentovat příštích sto dnů. Každou sobotu rozesílá médiím hlavní témata příštího týdne a všem důležitým členům strany včetně ministrů každý den přehled, o čem se bude mluvit a jak mají reagovat. Hlavní odběratelkou zpráv je ovšem Kristina Rauschová, správkyně facebookového a twitterového účtu Sebastiana Kurze i některých jeho ministrů. Spolu s redakcí dvaceti lidí má na starosti v osmimilionovém Rakousku neuvěřitelných 1,2 milionu „přátel“ na obou sítích.

Od chvíle, kdy Kurz získal funkci předsedy ÖVP, má vnitřní provoz strany na starosti „nejvěrnější z nejvěrnějších“, generální tajemník Melchior. Dohlíží na to, aby straníci při veřejných vystoupeních dodržovali jednotnou linii, a jménem šéfa sestavuje kandidátky na všech úrovních. S každým prý vyjde přátelsky do chvíle, než dotyčný zklame důvěru. Pak s ním on, a tím i strana, skončí jednou provždy.

S Dollfussem má Kurzův tým společné i to, že jako první od austrofašistických dob omezil občanská práva. Vládní opatření na počátku koronavirové krize vypracoval Bonelli, jeho přímočarou strategii však bylo třeba nějak prodat občanům a koaličním partnerům. Návrh dostal do rukou Fleischmann, který zachoval přísnou rétoriku, nicméně doporučil, aby zákazy byly ve skutečnosti mírnější. S Frischmannem organizoval každodenní tiskové konference, při nichž se po kancléřově boku poprvé častěji prezentoval Gstöttner, autor scénáře na postupné uvolňování ekonomických aktivit. Steinerovi zůstala pozice supervizora, který podle potřeby měnil celkovou strategii. Také v Rakousku byla „první linie“ boje s koronavirem, tedy ministři zdravotnictví a vnitra. Měli to proti českým kolegům jednodušší, podle směrnic z kancléřství vždycky věděli, co dělat.