KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠMIGOLA

Severní Irsko nad propastí sektářského násilí

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠMIGOLA
Severní Irsko nad propastí sektářského násilí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Hořící autobus, zápalné bomby, nepokoje v ulicích Severního Irska. To jsou záběry, na které si Británie za posledních zhruba dvacet let již odvykla. Nyní se však vrací. Při nepokojích v posledních dnech bylo zraněno přes padesát policistů. Británie se začíná pomalu obávat, jestli se nevrací období sektářského násilí. To naposledy trvalo od šedesátých let do roku 1998, zemřelo při něm přes tři a půl tisíce lidí a desítky tisíc byly zraněny.

Za viníky této bezprostřední krize se považují dva problémy, které dominují Británii téměř ve všem, totiž brexit a covid. Severní Irsko během vyjednávání o brexitu způsobilo mnoho bolení hlavy. Jelikož Spojené království se rozhodlo opustit celní unii s Evropskou unií, EU trvala na tom, že mezi Irskou republikou a Severním Irskem musí být zavedena „pevná hranice“ čili hraniční kontroly. Jenže panovaly obavy, že by to vedlo k obnovení násilí. Severní Irsko je rozděleno mezi unionisty, kteří jsou z velké části protestanti a přejí si, aby Severní Irsko zůstalo součástí Spojeného království (radikálům mezi nimi se říká loajalisté), a mezi nacionalisty, což jsou z velké části katolíci, kteří chtějí sjednocení se zbytkem Irska (radikálům se říká republikáni). Předpokládalo se, že by zavedení pevné hranice naštvalo republikány natolik, až by obnovili ozbrojený boj.

Zavedl se proto velmi složitý systém, známý jako Irský protokol, jehož cílem bylo zamezit celní hranici napříč irským ostrovem. Výsledek je, že se de facto zavedla pevná hranice v Irském moři. To podnítilo pocit zrady v unionistech a domněnku, že Severní Irsko se pohybuje politicky směrem od Británie k Irsku. Místo nacionalistů jsou tak frustrovaní a naštvaní unionisté.

K pochopení druhé kauzy, která rozlítila unionisty, je potřeba jít více do historie. Konflikt v Severním Irsku byl ukončen nakonec takzvanou Velkopáteční dohodou, kdy znepřátelené strany souhlasily se složením zbraní a s dělbou moci. Podle této smlouvy se na vládě vždy musí účastnit nejsilnější unionistická strana a nejsilnější nacionalistická strana. Předpoklad byl, že nejsilnějšími vždy budou umírněná uskupení. Jenže od roku 2003 nejsilnějšími stranami jsou DUP, kterou založil radikální unionista Ian Paisley, a Sinn Féin, jež vznikla jako politické křídlo teroristické organizace IRA.

V červenci se vedení Sinn Féin účastnilo pohřbu Bobbyho Storeyho, člena IRA, který strávil dohromady 20 let ve vězení, než byl v roce 1998 propuštěn. Pobouření vyvolala hlavně skutečnost, že pohřbu se zúčastnilo přes 1500 lidí, přestože proticovidová opatření dovolovala maximálně třicet. Sinn Féin se brání, že to měla domluvené s policií, a prokuratura odmítla politiky stíhat.

To však dále podnítilo pocit unionistů, že prohrávají. Myslí si, že Velkopáteční dohoda pracuje proti nim. Každé rozhodnutí je ve prospěch nacionalistů, protože se všichni bojí, že začnou znovu vyhazovat hospody do vzduchu. Kvůli tomu byla hranice přesunuta do Irského moře. A nyní policie, tradičně považována za spojence unionistické komunity, asistuje nacionalistům při porušování pravidel. DUP, která nebyla schopna ani jednomu zabránit, unionisté stále více považují za slabou a součást problému. Frustrace přerostla v momentální výbuch hněvu, a pokud to zůstane u zapáleného autobusu, může Severní Irsko mluvit o štěstí. Spojené loajalistické vojenské vedení, jak si říká organizace zastřešující nejrůznější loajalistické bojůvky a teroristické skupiny, vyhlásilo, že již nepodporuje Velkopáteční dohodu, což nevěstí nic dobrého.

Je potřeba však dodat, že existuje podezření, že momentální nepokoje mají spíše kriminální pozadí. Bojůvky se po uzavření míru přetvořily v de facto zločinecké gangy a mohly rozdmýchat sektářské násilí, aby se zbavily policie, která jim jde po krku. To však neznamená, že se to všechno nemůže vymknout kontrole.

Současné Severní Irsko však představuje ještě jedno varování pro dnešek. Je to vlastně jakési dotažení politiky identity, kdy se vše posuzuje jen na základě okolností, k jaké komunitě člověk patří, do logických důsledků. O něco takového se snaží pokrokáři v USA se svými neustálými požadavky na kvóty nebo univerzitními dny „bez bílých“.

Velkopáteční dohoda však nevedla k harmonii, ale zamrazila obě dvě komunity v čase. Ty žijí ve vlastních čtvrtích oddělených eufemisticky nazývanými „zdmi míru“, chodí do oddělených škol, do jiných hospod, volí jiné politické strany. Vlastně žijí v jakémsi dobrovolném apartheidu. Výsledek sice je, že se obě komunity nesnaží zničit, ale zároveň se pomalu hromadí frustrace, o které nikdo neví, kdy znovu vybouchne.