KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara

Tajemství výroby čipů neprolomila ani Čína

KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara
Tajemství výroby čipů neprolomila ani Čína

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když vypukla první světová válka, přišla Francie o některé své průmyslové závody, protože území, na kterém se nacházely, obsadil nepřítel. Další továrny sice zůstaly na té správné straně fronty, ale příliš blízko k ní, než aby to Francouze ponechávalo v klidu; část průmyslové a zbrojní výroby tedy byla evakuována a některé výrobky si válčící Francie raději nechávala dodávat ze zámoří, například ze Spojených států amerických.

Do Ameriky byla také v nouzi nejvyšší přeložena výroba legendárních děl 75 mm vzoru 1897, která byla proslulá svým dokonalým mechanickým vyvážením. Jejich zákluz po výstřelu prý byl tak hladký, že sklenice vody postavená na lafetu děla se během výstřelu nerozlila. Něco takového neměli Němci, Rakušané, Rusové ani Anglosasové, takže technické detaily zůstávaly dlouho utajeny. Ale ve válečné nouzi usoudila francouzská vláda, že se o tato tajemství raději podělí se zahraničím, než aby trpěla nedostatkem kriticky důležitých zbraní, a poslala výrobní plány slavného děla do USA, aby je tam začali vyrábět ve velkém.

První děla vyrobená v Americe brzy dorazila na evropská bojiště, ale při bojovém nasazení se ukázalo, že nejsou ani zdaleka tak dokonalá jako ta francouzská. Přitom byla vyrobena podle stejných plánů, na papíře tedy mezi nimi a francouzským originálem nebyl rozdíl. Teprve poté, co Francouzi vyslali za moře svoje inženýry, aby dohlédli na proces výroby, se ukázalo, že rozdíly ve výrobní praxi skutečně byly – jemné, v dokumentaci nepodchycené kroky v rámci výrobního postupu hrály v kvalitě vyráběných děl skutečně roli. S francouzským know-how se situace zlepšila a děla vyráběná v amerických závodech se od svých původních vzorů přestala lišit.

Tento dlouhý historický úvod měl posloužit jako ilustrace toho, že situace, které čelíme na trhu s čipy, není nijak nová. Ty nejkvalitnější, nejvýkonnější čipy se dnes vyrábějí pomocí takzvané EUV technologie, za pomoci extrémně ultrafialového světla, které už má ve skutečnosti blíž k rentgenovému záření než k nějakému světlu.

Jediný výrobce EUV litografických přístrojů na světě je nizozemská společnost ASML (mimochodem, k přepravě jednoho takového přístroje jsou potřeba tři Boeingy 747), z čehož mnozí usuzují, že pro Evropu by mělo být snadné zprovoznit výrobu špičkových čipů na své vlastní půdě. Není to pravda, protože i když jsou přístroje pro EUV litografii nezbytným prvkem celého výrobního řetězce, schází ty další prvky, zejména know-how.

Výroba špičkových čipů, u nichž se velikost jednoho tranzistoru smrskla na pár desítek křemíkových atomů, je skutečná alchymie nového věku. Utajované chemické přísady, superčisté laboratoře, postupy, o kterých se nemluví, dohled bradatých mistrů, kteří už kdysi za svého mládí „pekli“ první procesory 286 a 386, tohle všechno je potřeba k tomu, aby ze surového křemíku vznikaly funkční čipy s extrémně vysokou hustotou prvků, a ne jen hromada spálených zmetků.

Tenhle komplex dějů zatím nedokáže napodobit ani Čína, která by o to jistě velmi stála a která si vzhledem ke svému totalitnímu zřízení nemusí lámat hlavu s rozpočtovými omezeními.

Poslední dvě firmy, jež to dovedou – jihokorejský Samsung a tchaj-wanské TSMC –, zase dobře vědí, že pokud se o svá tajemství podělí, zbytečně posílí konkurenci. Je poměrně málo pravděpodobné, že bez jejich pomoci bychom dokázali cyklus výroby replikovat zde. Možná to dokáže Intel, který po letech vlády účetních a ořezávání vývojových nákladů (první, co budou počítači peněz chtít osekat, jsou náklady na vědce a techniky, všude a vždycky, i za cenu zaostávání) prudce změnil kurz a pokusí se zpoždění dohnat. Ale rok 2000, kdy v nejvyšší lize výrobců čipů hrálo ještě asi třicet firem rozmístěných po celém světě, se nevrátí. Tím pádem evropský průmysl hraje roli prosebníka a čekatele.

Přirozenou reakcí na takové nečekané omezení je křečkování. Jestliže ještě před dvěma lety se různí manažeři zaklínali principem „just in time“ a tím, že nemají na skladě žádné zbytečné součástky, nyní se vrhnou po každé tovární šarži nedostatkových čipů, která se objeví na trhu, a vykoupí ji kompletně. To samozřejmě celou situaci jedině zhoršuje, ostatně stejně jako konkurence ze strany těžitelů bitcoinu, což je dnes průmysl sám o sobě, spotřebovávající zhruba 121 TWh elektřiny ročně – více než celá Argentina.

V nastalé situaci bude muset Evropa velmi opatrně manévrovat, rovněž politicky. Obě země, kde dosud umějí vyrábět špičkové čipy – Jižní Korea i Tchaj-wan – se cítí Čínou spíše ohroženy než co jiného, takže dosavadní, zejména Němci podporovaná linie dobrých vztahů s Čínou jim nebude moc vyhovovat. Pokud by náhodou americký Intel dohnal své zpoždění, i on bude do nějaké míry omezen vývojem americko-čínských vztahů.

Možná by tedy stálo za to zkusit přece jen výrobu čipů rozjet u nás. Ale takový proces by nesměl probíhat po obvyklých liniích evropské byrokracie, která přiděluje zakázky a dotace nejraději velkým firmám, jež umějí co nejdokonalejším způsobem vyplnit mnohasetstránkové dotazníky a prokázat, že složení jejich pracovní síly splňuje různé feministické a antirasistické kvóty. Spíš by bylo namístě něco jako „soutěž startupů“, při které by malé firmy získaly přístup k drahému vybavení a zkoušely vymýšlet, jak jej co nejlevněji a nejefektivněji použít. Teď se někdo zasměje naivitě takového přístupu, ale i TSMC byla kdysi malá, téměř přehlédnutelná firma; a z podobného zápasu pidifirem vyrostla třeba kosmická společnost SpaceX.

Bohužel přesně na to v Bruselu, Berlíně ani Paříži moc naladěni nejsou. Nezbývá tedy než křečkovat. Mimochodem, bez intenzivního použití čipů nové generace se i ten vysněný Green New Deal dá leda odložit do šuplíku. Elektromobily vyžadují čipů docela dost.
Vlastně tedy – všechno zlé je k něčemu dobré.

 

14. září 2021