Vůdcovská třída bez vůdcovských kvalit

Ukrajina obnažila západní průměrnost

Vůdcovská třída bez vůdcovských kvalit
Ukrajina obnažila západní průměrnost

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když v půli března vyrazili premiéři tří středoevropských zemí do Kyjeva, připojil se k polskému a českému premiérovi slovinský Janez Janša. Premiér Slovenska, jehož vztahy s oběma zeměmi jsou dlouhodobě mnohem intenzivnější, chyběl. Poté, co návštěva udělala velký dojem, litoval Eduard Heger, že by se dnes už rozhodl jinak. A jak se tehdy rozhodl? Poradil se s bezpečnostními složkami. Ty mu cestu nedoporučily. A on je poslechl.

Jinými slovy, dělal všechno správně.

Není to přesně způsob, jakým dnes chceme, aby politici postupovali? Když nemá výkonný činitel na jakýkoli svůj akt vypracovaný posudek od právníků či znalců, hrozí mu vláčení po soudech. Heger se obrátil na odborníky, se kterými se má radit. Ti se drželi svého popisu práce – vyhodnocovat bezpečnostní riziko. Heger jejich stanovisko akceptoval. Každý dělal to, co má. Kdyby dělal něco jiného, hrozí mu nepříjemnost, zatímco když se bude držet pravidel, nestane se mu nic. Až na to, že výsledek je bezprizorní. Za rozhodnutí, jež pak, ex post, bylo všemi viděno jako trapas, jako by nikdo nenesl osobní, lidskou odpovědnost.

Je to extrémní situace, ale zároveň výmluvný obraz toho, jak se vládne. V jejím pozadí lze vidět logické vyústění ideálního modelu Evropské unie – plně automatizovaného státu, kde rozhodují pravidla pokud možno bez dotyku lidské ruky.

Máme tu co do činění jen s jedním z důvodů, proč je politické vedení v evropských zemích často tak malátné. Extrémním případem samozřejmě je, když důsledkem iniciativy není jen nějaké zdvižené obočí, ale přímo trestní postih. Právě Česká republika si prošla léty tzv. protikorupční hysterie, kdy bylo bezmála možné hovořit o řízení politiky a ekonomiky trestněprávními prostředky. Tento postup měl bezprostřední osobní důsledky pro malý počet známých i méně známých jedinců, od ministryně vlády až po obecní zastupitele. Ale měl i odstrašující efekt pro nevyčíslitelný počet lidí, kteří by za určitých podmínek potenciálně byli ochotni jít do státních služeb nebo do politiky, ale nejdou. Protože jim to za riziko zničené kariéry nestojí. Jsou ochotni se maximálně nechat angažovat jako poradci, ale ne jako lidé, kteří přijmou statutární odpovědnost.

Jedním ze způsobů, jak se to projevuje, je, že politici potřebují, aby jim někdo předkládal informace, a tak se obklopují lobbisty. A chtějí si taky dobře žít. A to se ve slušných zemích nedělá tak ošklivě, že si ve funkci necháváte dávat úplatky a kradete. Dělá se to systémem otáčivých dveří – poté, co si politici odkroutí ve funkcích patřičný čas, odcházejí do zaměstnavatelských svazů. Třeba v německé politice je incestní vztah bývalých politiků a automobilového průmyslu dobře zmapován. To, že na systematické podvádění německých automobilek s měřením emisí museli přijít v cizině, a ne v Německu, je jedním velmi viditelným důsledkem. A důležité na tom je, že politici v tomto vztahu tahají za kratší konec. Jsou ti hloupější. Ti lidé, kteří jsou skutečně dobří ve svém oboru, chtějí se uplatnit, něco vybudovat, jdou do byznysu. A ovšem pracují na zájmech byznysu, ne celku. Na politiku zbývají ti druhořadí. Dnes, kdy se v Německu „změnila epocha“, to najednou kdekdo vidí. V reakcích na rozhovory, které poskytli někdejší poradci kancléřky Merkelové, čteme ještě před ideologickými nálepkami zdaleka nejčastěji jiné slovo: průměrní. To, za co byla obdivována, se najednou ve zpětném pohledu jeví tak, že jen umně šla s proudem a doprovázela to slovy, že „není alternativy“.

A to je Německo, nejdůležitější evropská země, která chtě nechtě udává tón tomu, co se na kontinentě děje a jak vystupuje vůči světu. Ale vyprodukovaly snad jiné země něco lepšího? Jistě se tu a tam vyskytují politici prozíravější, odhodlanější, schopní změnit kurz. Ale jsou to spíš politici menších zemí. Úkoly plodí vůdce úměrně své velikosti, a tam jde o úkoly lokální – jen na lokální úrovni, tedy úrovni národních států, taky politika ještě v Evropě někde funguje. Ale země, od kterých se čeká víc, tuto poptávku nenaplňují.

V Americe se vyskytuje zase jiná zajímavá diagnóza postupného upadání kvality výkonných složek: NGOismus. Tím nemá být míněno to, co tím kdysi mínil Václav Klaus, ale spíš to, že místa, typicky v americké diplomacii, obsazují lidé se zkušeností z neziskového sektoru. A ti jsou i v těch nejlepších případech determinováni tím, že posláním i pracovními nástroji neziskovek je něco jiného než to, co má dělat exekutiva. Lidé z neziskovek jsou zvyklí sbírat informace, networkovat, „zvedat hlas“, „posilovat vědomí“ o nějaké kauze, „stát s někým“. Bylo to vidět v náběhu k ukrajinské válce. Na amerických rozvědných odhadech ruského útoku nebylo špatné to, že by vytvářely nějakou falešnou, manipulativní realitu – je třeba uznat, že se s odstupem času ukázaly tentokrát velice přesné. Iritující bylo, že před válkou na Ukrajině americká administrativa vystupovala k nerozeznání od nevládní organizace. „Varovala“, „vyzývala mezinárodní společenství“, „odsuzovala“ – tak zněla nejčastější uvozovací slovesa, jež se ve zpravodajství vyskytovala. Ale právě tak se chová typická neziskovka! Exekutiva má něco dělat. Nikoli náhodou jsou taky dnes profesionálové z demokratických administrativ chváleni za to, když po skončení vládní služby odcházejí do neziskovek, a ne do soukromého byznysu, jak bývalo častější. Ale stejně je nejčastější přestupní stanicí lobbing. Anebo, což je symptomatické a platí to pro obě strany, média. Ne že by šli dělat nějaké investigativní nebo specializované reportéry. Odcházejí dělat „mluvící hlavy“, tedy oficiálně politické stratégy a analytiky, do zpravodajských televizních kanálů, kde servírují převážně bezobsažnou paniku a rozhořčení. Nemusí se pracně připravovat, stačí jim jen „komunikovat“. Nejnověji oznámila přestup na stanici MSNBC mluvčí Bílého domu Jen Psakiová.

Zejména v kontinentální Evropě se kolem politické třídy přitom vytvořil mocný kult samochvály. Mnohá média (nezapomeňme, že často subvencovaná vládami), aktivisté, europoslanci, influenceři na sociálních sítích vytvářejí dojem, jako by tito vůdci byli velikáni, kteří odrážejí těžký nápor populismu. Ve skutečnosti dlouhá léta žádné katastrofě nečelili, jen ekonomickým změnám a krizím, jaké bývaly vždycky, a politické opozici. Ve srovnání s tím, čemu museli čelit někteří jejich státničtí předchůdci, jen přeháňka. A přesto dokázali příznivci Merkelové, když dovedla svou stranu k nejhoršímu výsledku všech dob, vytvořit kolem ní atmosféru, jako by byla rocková hvězda.

Ne že by se nikdo neopovažoval myslet mimo zajeté koleje. Ale celý ten dusivý a v podstatě uzamčený systém způsobuje, že si na to troufají jen lidé vybavení zvýšenou mírou negativních vlastností jako narcismu, egoismu a hroší kůže, a o to menší schopností reálně používat páky moci k něčemu užitečnému a trvalému. A tak nakonec postavy tak odlišné jako Donald Trump a Emmanuel Macron dopadnou podobně – jako pilot, který horlivě strhává páky tu doleva, tu doprava, aby postupně zjistil, že nejsou na nic připojené.

Na tomto pozadí je třeba vnímat kult – asi se nelze vyhnout tomu slovu – Volodymyra Zelenského. Minulý týden poskytl rozhovor izraelskému deníku Haaretz. Jednak v něm projevil pozoruhodnou soudnost, jaké by nedosáhl někdo, kdo je „jen herec“, loutka voděná někým z pozadí. A zároveň řekl řadu věcí pro evropské publikum – které by si nyní měl teoreticky předcházet – šokujících. „Ukrajina nebude absolutně liberální a evropská,“ prohlásil, což lze chápat několika způsoby. I tak, že Ukrajina nebude „woke“ – něco, co rádi přehlížejí jak evropští postmoderní liberálové, tak američtí postmoderní konzervativci obdivující Putina. Vždyť na Ukrajině musí narukovat i „transženy“.

Zelenskyj to ovšem rozvedl jiným směrem. „Staneme se velkým Izraelem,“ popisoval, s bezpečnostní otázkou dominující politice a s vojáky viditelnými všude v ulicích. Zároveň ale dodal, že se z Ukrajiny nestane „autoritářský stát“, a to ne jako úlitbu evropské senzibilitě, ale prostě proto, že na rozhádané, velmi regionálně rozčleněné Ukrajině by to nefungovalo. „Autoritářský stát by s Ruskem prohrál,“ vysvětlil.

Hrůza z válečného barbarství je podbarvena, troufám si říct, veřejně neprojevovaným zahanbením. V kolika evropských zemích si mohou být jisti, že by se muži i vraceli z ciziny, aby narukovali do armády? Samozřejmě nevíme všechno a jednou, až bude možnost všechno zmapovat, vyjde najevo, kdo a co všechno na Ukrajině selhalo a nefungovalo. Ale v kolika zemích by narukoval soudce Nejvyššího soudu tak jako Ivan Miščenko na Ukrajině? V až příliš mnoha demokratických zemích je taková kariéra považovaná za cestu k tomu, aby člověk právě takové věci podstupovat nemusel. Aby si nemusel špinit ruce, aby mohl bydlet v bezpečné čtvrti, a ne jako ostatní, aby jeho dítě nemuselo chodit do stejné školy s ostatními. Natož aby bránil zemi se zbraní v ruce.