Když se před deseti dny na summitu EU dohodlo obsazení špičkových míst (šéfové Komise, europarlamentu, Evropské rady a Evropské centrální banky), jedním ze způsobů, jak výsledek politického přetahování prodat veřejnosti, byl důraz na vyvážený gender. Dvě místa ze čtyř by měly obsadit ženy: Němka Ursula von der Leyenová vedení Evropské komise a Francouzka Christine Lagardeová vedení ECB. Pokud bychom vůbec měli přistoupit na tak pochybný ukazatel, je třeba konstatovat, že máme přegenderováno.

Pokud civilizaci v úpadku poznáme tak, že systém dosazuje na klíčová místa nekompetentní, přitom ale mocensky loajální jedince, je výběr Ursuly von der Leyenové jasným znamením úpadku Unie. Ano, tato sympatická dáma má sedm dětí a pochází ze staré křesťanskodemokratické rodiny. Kromě toho ale od roku 2013 taky vede spolkové ministerstvo obrany. Předražené smlouvy s poradci a hlavně faktický zánik schopností bundeswehru se bránit, to všechno vedlo k tomu, že před dvěma týdny byla málem zralá na demisi. „Provozuschopná není žádná z šesti ponorek třídy 212A. U ADAC se muselo nasmlouvat 6500 létacích hodin, aby si piloti bundeswehru vůbec mohli prodloužit licenci k létání; ze 128 eurofighterů nebyly plnohodnotného nasazení schopny víc než čtyři; z 68 vrtulníků typu Tiger bylo plně provozuschopných dvanáct...“ – to je část bilance bundeswehru v knize, kterou nedávno vydali dlouholetý člen poradního sboru bundeswehru Josef Kraus a plukovník v. v. Richard Draxl. Z knihy vyplývá, že německá armáda nemá dost peněz ani na údržbu čerstvě pořízené techniky. Genderové kurzy, genderizace vojenských zpěvníků, návrhy stejnokrojů pro těhotné vojačky a takový vnitřek tanků, aby v něm těhotné vojačky – zřejmě cestou na Donbas – zbytečně nepotratily, to všechno je pochopitelně levnější. Von der Leyenová se zabývala raději postmoderními akvizicemi.

Jsou to už dva roky, co nařídila celostátní razie v kasárnách bundeswehru. Během výcviku vojáků na cvičišti hledala inspekce nacistické memorabilie, se zanedbatelnými výsledky. Předcházelo tomu zatčení poručíka Franka A., u něhož se našel seznam prominentních „sluníčkářů“ určených k odstřelu. Média byla plná krajně pravicových sítí v armádě, do vazby putovali tři lidé a mnoho dalších k výslechům, popotahován byl i jeden generál. Po roce a půl aféra vyzněla do ztracena, trestní stíhání byla kompletně zastavena.

To, že ministryně hned na začátku kvaziaféry byla ochotna předhodit bundeswehr antifašistické veřejnosti a distancovat se od generálního štábu, nás tu zajímá jako čistý příklad jejího oportunismu. Rok 2017 byl ve znamení obav z pravicové AfD, proti níž byl vynalezen boj s téměř neexistujícím nebezpečím neonacismu. Takže do čela Evropské komise dnes směřuje politička sice neschopná vést jí svěřenou organizaci, ale vždy připravená naplnit sama sebe nějakým aktuálním a politicky oportunním nesmyslem.

U Evropské centrální banky je pozoruhodný už fakt, že do jejího čela má přijít politik. Všichni tři předchůdci Christine Lagardeové byli centrálními bankéři, byť se přes ně prosazovaly zájmy národních politiků, kteří je z Nizozemska, Francie a Itálie vyslali. Ovšem Lagardeová nikdy nepracovala ani v bance, ani v reálné ekonomice. Vedla advokátní kancelář, ministerstvo financí, Mezinárodní měnový fond. Ten se v její éře snad ještě víc zpolitizoval. Například se MMF přidal k hlasům naléhavě varujícím Brity před referendem o členství v EU, že brexit vyvolá rychlý ekonomický šok. Lagardeová fond zatáhla do potíží eurozóny, tedy do záchranných operací Řecka, Španělska a Itálie. Tím šikovně pomohla obejít zákaz vzájemné sanace v evropských smlouvách. Vrozená slabost eurozóny se tím neléčila, jen se odsunula do budoucna.

Dnes je patrně Lagardeová zárukou pro francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, že jižanský duch v ECB – nákupy státních dluhopisů zemí jižního křídla eurozóny, nulové, eventuálně i záporné úrokové sazby – bude v případě potřeby znovu spuštěn ve velkém.

Nominací Lagardeové a von der Leyenové unijní špičky nás a asi i sebe chtěly ujistit, že všechno poběží jako dosud. Obě dámy jsou přitom prosáklé vůní ancien régime.