Kdykoli se prý Winston Churchill zahleděl na fotografii mladé princezny Alžběty, rozplakal se dojetím nad představou, že tato mladá žena bude jednou královnou. Těžko si představit, že kdokoli uronil slzu dojetí při pomyšlení, že jednou na trůn usedne princ Charles, přestože jeho čekání bylo násobně delší než jeho matky. Zdálo se, že nadšení z budoucího krále Karla III. nesdílí ani britská veřejnost. Dlouhodobě si jen okolo 30 % Britů myslelo, že bude úspěšným monarchou. Ještě před šesti měsíci to byl názor 31 % z nich, nyní jeho popularita vystřelila prudce nahoru. Podle agentury YouGov se 63 % Britů domnívá, že bude dobrým králem, jen 15 % si myslí, že špatným. Má to ale háček, nesmí se projevovat. Řečeno titulkem agentury Reuters: „Britové podporují nového krále Karla, ale jen dokud bude zticha.“

Královna Alžběta se celý život řídila pravidlem Nikdy nic nevysvětluj, nikdy se neomlouvej. Myšlenky a názory královny proto byly širší veřejnosti naprosto neznámé. Většinou se buckinghamologové snažili odhadnout královnin názor z barvy jejího kostýmu či tvaru brože, vše čiré spekulace. Stejně tak drby a klepy publikované v bulváru. Jedním z důvodů královniny popularity byla její principiální apolitičnost. Žádný Brit, snad kromě republikánů, nemohl mít pocit, že královna je proti němu.

To se netýká Karla III. Bývalý princ z Walesu se svými politickými názory nijak netajil. Nový král je autorem řady knih, většinou nekontroverzních titulů o zahradničení a architektuře. Pasáže z jedné z nich však nyní kolují po internetu. Harmony: A New Way of Looking at Our World (Harmonie: Nový způsob, jak se dívat na náš svět) je asi to nejbližší politickému manifestu, co lze od člena královské rodiny očekávat. Kniha začíná větou „Toto je výzva k revoluci“ a věnuje se i environmentalismu, ekologii, globálnímu oteplování a ochraně životního prostředí. To vysvětluje, proč je část konzervativců z Karlova nástupu na trůn notně nervózní. Bojí se, že s ním nastupuje i zelená ideologie a že Karel III. je jen jakýsi předseda Greenpeace s korunou. To je ale příliš zjednodušující. Karlova kritika přístupu k životnímu prostředí totiž nepřichází zleva, ale pokud ne přímo zprava, tak aspoň z velmi konzervativních pozic.

„Musíme uniknout z modernistického světonázoru,“ píše nový král. Obává se, že „západní kultura se stále rychleji odklání od hodnot a perspektiv, které byly do té doby obsaženy v jejích tradičních kořenech“.

Karel a Tolkien

Nový král má dost společného s J. R. R. Tolkienem. Ten byl ultrakonzervativní, až reakční, zároveň však skeptický ohledně průmyslové revoluce a všeho moderního. V jeho knihách je to zlo, které staví továrny, buduje stroje a znečišťuje okolí černým kouřem. Zástupci dobra naopak žijí v idealizovaných venkovských komunitách. Není překvapením, že Pán prstenů se v šedesátých letech stal populární mezi hippies, k velké Tolkienově nelibosti.

Podobně se Karel III. obává, že postup modernity ničí to hezké a tradiční. S environmentálním hnutím má možná společné prostředky, totiž více ekologie, ale rozdílné cíle. Zatímco environmentálním aktivistům se přezdívá „melouni“, jelikož pod zelenou slupkou se skrývá rudý socialismus až komunismus, král Karel se snaží o návrat k tradicím. Zelený ekolog by se nejspíš nikdy nezúčastnil honu na lišku, což byla až do jeho zákazu oblíbená aktivita následníka trůnu. To však neznamená, že jde o projekt s reálnějšími cíli, než je ten zelených, i když mnohem sympatičtější.

V jiné oblasti však král slavil úspěchy ještě jako princ z Walesu. Kromě životního prostředí se totiž zajímá o architekturu. Nijak se netají svým zhnusením moderními stavbami z betonu a železa. V roce 1984 odsoudil tehdy plánované rozšíření Národní galerie v Londýně jako „obludný karbunkl na tváři milovaného přítele“. V roce 2008 zase po jeho osobní intervenci developer změnil plány na přestavbu kasáren v Chelsea. Původní návrh Charles kritizoval jako nevhodný. Místo toho byl vybrán tradicionalistický projekt.

Jako následník trůnu Charles i města stavěl. Princ z Walesu má k dispozici vévodství Cornwall, entitu spravující zemědělský, rezidenční i komerční majetek a investiční portfolio, jehož výnosy patří čistě princi z Walesu. Kromě vévodství Cornwall existuje ještě vévodství Lancaster, jehož výnosy zase patří hlavě monarchie. Na pozemcích svého vévodství Charles vystavěl dvě městečka. První, známější, je Poundbury, na okraji Dorchesteru v Dorsetu. Je postavené v tradičním stylu připomínajícím edwardiánskou, viktoriánskou, regentskou architekturu. Vše potřebné, škola, obchod, hospoda, má být v docházkové vzdálenosti, aby se eliminovala potřeba všude jezdit autem. Poundbury má být hotové v roce 2025 a má v něm bydlet šest tisíc lidí, momentálně má dva tisíce obyvatel.

Nansledan v Cornwallu je podobný případ, jeho výstavba je plánována až do roku 2043, kdy v oblasti vznikne prý na čtyři tisíce domů.

Fanoušci tradiční architektury a odpůrci moderny jsou z těchto projektů nadšeni. Například komentátor Aris Roussinos doufá, že Karel III. nyní rozjede podobné projekty i na pozemcích vévodství Lancaster. Kritici to naopak považují za sentimentální kýč.

V průběhu let měl Charles tendenci zasahovat nejen do životního prostředí a architektury. Rozsah princovského lobbingu byl odhalen v roce 2015, kdy po dlouhé právní bitvě byla vláda donucena publikovat 27 dopisů, které Charles v letech 2004 a 2005 zaslal ministrům a premiérům. Například si stěžoval na špatné vybavení britských vojáků v Iráku, propagoval vybíjení jezevců, aby se zabránilo šíření tuberkulózy skotu, zasazoval se za alternativní medicínu, bojoval za rozšíření grammar schools, britské obdoby víceletých gymnázií, stěžoval si na chování supermarketů vůči zemědělcům a mluvil do vládních projektů na výstavbu nemocnic. Rozsah politických zájmů nového krále je tedy opravdu široký. Jen před pár měsíci proniklo do médií, že princ z Walesu nesouhlasí s vládním plánem deportovat žadatele o azyl do Rwandy, nazval ho „otřesným“.

Obavy, že Karel III. bude zasahovat do politiky, jsou tudíž oprávněné a dlouhodobé. Odrazilo se to i v populární kultuře. Známý seriál Netflixu Dům z karet je remakem britské verze, jejíž druhá série z roku 1993 se jmenuje Hra králem a je právě o rozporech mezi premiérem a novým monarchou, jenž zasahuje do chodu vlády nad rámec ústavních zvyklostí.

Pár politických karambolů britská monarchie již přežila. Dědeček Karla III. Jiří VI. fandil konzervativcům, přesto vycházel se svým labouristickým premiérem Clementem Attleem velmi dobře. Alžběta II. měla největší rozpory překvapivě s Margaret Thatcherovou, zavilou monarchistkou, která vždy královně vysekla to nejhlubší pukrle. Královně byl nesympatický režim apartheidu v Jižní Africe a byla zastánkyní sankcí, Thatcherová nebyla fanynkou apartheidu, ale považovala sankce za kontraproduktivní a Jižní Afriku za spojence ve studené válce. Alžběta II. byla také znepokojena nejrůznějšími nepokoji během úřadování Thatcherové. V červenci 1986 nedělník The Sunday Times přinesl bombastickou zprávu o rozbrojích mezi královnou a premiérkou. Titulek na přední straně hlásal: „Královna je zděšena ‚bezcitnou‘ Thatcherovou.“ Hlavní článek tvrdil, že Alžběta považuje předsedkyni vlády za „konfrontační a sociálně rozdělující“. Zdrojem byl tiskový mluvčí Buckinghamského paláce Michael Shea, o rok později odešel z funkce. Osobní tajemník královny sir William Heseltine pak tyto zprávy vyvracel. „Královna má s paní Thatcherovou důvěrný vztah a zprávy, které se tváří jako královnin názor na vládní politiku, jsou zcela nepodložené,“ napsal do Sunday Times. Nicméně většina historiků se shoduje, že článek nejspíš věrně odrážel názor královny, i když byl vypuštěn bez jejího souhlasu.

Nejhrubší královské zasahování do politiky však zažila Austrálie. V roce 1975 tamější generální guvernér sir John Kerr, zastupující v zemi korunu, proti jeho vůli odvolal labouristického premiéra Gougha Whitlama a dosadil pravicového Malcolma Frasera. Pro Australany to byl šokující vývoj. Nedávno zveřejněné dokumenty dokázaly, že Buckinghamský palác byl o průběhu krize informován, i když nebyl předem varován o samotném odvolání.

„Nejsem tak hloupý“

Karel III. podobnými pravomocemi stále vládne a prostor k ovlivňování politiky má široký. Může teoreticky rozpustit parlament, vyhlašovat válku a uzavírat mír, odvolávat a jmenovat premiéry, jak se mu zlíbí, vetovat zákony. Prakticky jsou tyto pravomoci delegovány na premiéra, vládu a parlament. Neexistuje však zákon, který by zakazoval králi tyto pravomoci znovu vykonávat. Nicméně by to bylo na zadělání na epickou ústavní krizi, která by nejspíš skončila buď královou abdikací, nebo rovnou zrušením monarchie.

Nicméně král Karel III. si tyto obavy uvědomuje. Před třemi lety v dokumentu BBC k jeho 70. narozeninám na otázku, zda chápe, že jako monarcha se bude muset chovat jinak, odpověděl, že „není tak hloupý“. „Je jasné, že nebudu moci dělat stejné věci, které jsem dělal jako dědic,“ dodal. V témže rozhovoru se přirovnal ke králi Jindřichu V., jak je vyobrazen v Shakespearových hrách. Zatímco v Jindřichu IV. vystupuje jako nezodpovědný princ Jindra, v Jindřichu V. se promění ve stejnojmenného ideálního krále. „Představa, že pokud budu muset nastoupit na trůn, budu pokračovat úplně stejně, je naprostý nesmysl, protože ty dvě situace jsou naprosto odlišné,“ prohlásil. Stojí za to podotknout, že Jindřichovi V. bylo v době nástupu na trůn 26 let, ne 73.

Změnu chování Karel III. avizoval i ve své první řeči národu jako král. „S ujmutím se nových povinností se můj život samozřejmě změní. Nebude již možné, abych věnoval tolik času a energie charitativním organizacím a otázkám, na kterých mi tak záleží,“ řekl a pak dodal, že bude „dodržovat ústavní principy, které jsou základem našeho národa“. Absolutistická monarchie tudíž Británii snad nehrozí.